Helena Lukasová, z cyklu Memento

 Memento, tak zněl název fotografické výstavy, která skončila 7.3. 2010 v Ateliéru Josefa Sudka na Újezdě v Praze. Autorkou série je Helena Lukasová, fotografka českého původu žijící v USA, dcera fotografa Jana Lukase. Výstavu zrealizoval kurátor Pavel Lagner za pomoci zřizovatele PPF Art.
 Helena Lukasová prezentuje fotografie, které jsou doslova mementem. Její výstava je vizuální elegií, která vzpomíná na životy dvou sester a dokumentuje to, co zůstalo post mortem. Vidíme zde půvabnou směs pozůstatků, jako například kousky šatů a krojů, obuv, obsahy schovaných krabic, umělecké artefakty, ale například i osobní poznámky, diáře, vizitky, staré fotografie.  To všechno zachyceno v originálním prostředí, kde původně majitelky žily (Florida a Itálie).
 Prostřednictvím těchto materiálních pozůstatků a v nich obsažených vzpomínek jako bychom nahlíželi do minulosti. Jsou to ta mementa, která žijí dále díky autorčinu uměleckému záznamu. Vizuální poetika Heleny Lukasové umožňuje těmto předmětům vyprávět a zaroveň nás dojímá. Vyfotografované předměty, oduševnělé metaforou, symbolem a obrazem, komplexně a úspěšně výjadřují ideu pamatování substancí věcí.
 Výstava se skládá z 27 barevných fotografií v rozměru 35,5 x 23,5cm, které jsou zapaspartovány do černých krabic beze skel. Tyto krabice, jakási mělčí diorámata, vtáhnou diváka dovnitř, z přítomnosti do minulosti, z povrchu do idejí. V opačném směru k nám vystupuje z temnot krabic plastičnost předmětů díky matnému tisku s jeho sytými inkoustovými barvami. Jemné lyrické přechody inkoustů perfektně vystihují pastelovou paletu kolekce dávné módy.
 Stylizace a kompozice jakoby umožňovaly cestování v čase prostřednictvím věcí. Zátiší jsou surreálně elegantní a emotivní a zároveň snadno čitelná díky svým jednoduchým kompozicím.
 Prezentace vytváří svou specifickou zvláštností velmi intimní dojem. Fotografie jsou vystavovány bez názvů a popisek. Jediná slova, která najdeme na zdí, jsou ručně psaná - stopy autorky samé. Jsou tu překlady slov a vět, které vidíme v originálním jazyce na fotografiích. Také čteme dva podepsané listy papíru, jež označují dvě části výstavy, každá z nich je věnována jedné ze sester - „La Magia v 19 krabicích (černých), v červnu 2006“ a „Atlantis v 8 krabicích, v roce 2007 a 2008“. Na první pohled se tento osobní prvek může zdát provizorní, ale svým akcentem na jazyk vzpomínání je v souladu s celkovým konceptem výstavy. 
 

Helena Lukasová, z cyklu Memento

Helena Lukasová, z cyklu Memento

 Zdá se, že všemi těmito výtvarnými prostředky, které utváří vjemový zážitek diváka, se Lukasová propracovává k podstatě toho, co chce vlastně vyjádřit.  
 Paralelně a strukturní korelací nám předměty svými vnějškovostmi (které definují jejich podstaty) umožňují dívat se hlouběji do minulosti a pod povrch věcí. Tento pohled je utvářen dvěma způsoby sémiotického sdělení, protože interpretujeme věci i slova. Doplňující a kontrastující souhra lexikálních a vizuálních stop je naším vodítkem k eidetické redukci – pohled do duše Lukasové kreace.  
 Ve fotografiích vídíme slova ručně psaná majitelkami samými. Čteme například popisky obsahů krabic nebo osobní poznámky na kouscích papírů. Různé vizitky, značky výrobků a jména neznámých míst nás podrobněji informují. Tyto originální etikety jsou konkretní, ale bez celkového kontextu a asociací jsou vlastně otevřené k interpretaci. Ovlivňují naše vizuální vnímání tím, že konvencí jazyka popisují, co vidíme. Naopak, absence tohoto fenoménu popisování na některých fotografiích nám pomáhá se ubránit pojmovému myšlením.
 Hledáme informace a smysl. V tomto případě, díky autorčině preciznosti ve formulování ideje jednotlivých fotografií, pocity a symboly vznikají z věcí samých a z jejich spojitosti zároveň. Působivost je dosažena různými vizuálními způsoby. Někdy barevná harmonie (vycházející z předmětů) si sama zasloužila být hlavním námětem a díky svému důrazu a rytmu potlačuje symboliku předmětů. Detaily Lukasové jsou bohaté básnickou minimalitou. Vrstvení textilů lehce naznačuje sukcesivitu času. Věci se vyjadřují vizuální expresivitou, která pro ně umožňuje surreálnou neomezenost.
  Eschatologický duch této tvorby mně pošeptal do ucha: Memento mori, ale ne provinile, spíš úměrností, že sféra smrti je bez  věcí, které ale během života vyžadují abychom byli upamatováni na smrt. Divák smysly navazuje vztah s těmito mrtvýmí věcmi a dostává se k jejich jádrům, užitečnosti, významům a vlastnictvím jejich životů. Citlivě utvářenou cestu mezi skromnými, ale tajemně bohatými obrazy a tudíž subtilní explorace rozpomínání, mohli avšak někteří návštěvníci vnímat jako zdánlivě banální ve fotografickém obsahu. Právě tato, řekněme „femininní estetika“, která sebou nese citlivé vnímaní předmětů, tvoří z těchto, na první pohled jednoduchých obrazů, silné memento.  
     

  Andrew Jan Hauner

Práce ze Semináře kritiky fotografie, ITF FPF SU.