Herbert Tobias

Herbert Tobias. Německý Mapplethorpe?
Galerie Rudolfinum, 13. 1. – 28. 3. 2010

Jak přiblížit českému prostředí u nás, ale také v Německu širší veřejnosti prakticky neznámého fotografa Herberta Tobiase? Při troše nezbytného zjednodušení a nadsázky snad jako německého Mapplethorpa. Sbližuje je stejná sexuální orientace, zájem o portréty i erotickou mužskou fotografii a společný je jim i „hluboký lidský příběh“. Jako byl Robert Mapplethorpe známou obětí AIDS v uměleckém prostředí ve Spojených státech, tak jim byl dokonce o sedm let dříve Herbert Tobias v Německu. Není ale dobré se těmito paralelami příliš unášet, dominantní část tvorby Herberta Tobiase je o dvacet, třicet let starší a vznikala v odlišném kulturním prostředí. V Německu kancléře Konráda Adenaura byla homosexualita stále trestná a Herbert Tobias měl jistě ještě v živé paměti, jak byli homosexuálové za Hitlerovy éry ostarkizováni a jejich osudy často končily v koncentračních táborech.

Herbert Tobias

Herbert Tobias (1924 v Desavě – 1982 v Hamburku) byl výrazným západoněmeckým módním a portrétním fotografem v padesátých a šedesátých letech. V následujících dekádách byl sice zařazen do několika publikací o módě, ale spíše sporadicky. Samostatná monografie vyšla až tři roky po jeho smrti v roce 1985. I v německém prostředí je znovu připomínaný teprve od devadesátých let a od té doby zájem o jeho tvorbu ze strany sběratelů a editorů stále vzrůstá. Poprvé byl u nás Herbert Tobias zmíněn výstavou O tělech a jiných věcech, rekapitulující německou fotografii 20. století a připravenou Klausem Honnefem a Hanou Larvovou v Městské knihovně GHMP v roce 2003. Přehlídku Herberta Tobiase připravilo Berlinische Galerie a Landesmuseum für Moderne Kunst, z jejichž sbírek také pocházejí vystavené exponáty.
Herbertův otec, profesí puškař, byl vojákem z povolání, po demilitarizování Německa dočasně pracoval v dílnách desavského Bauhausu. Herbert Tobias byl povolán do armády v osmnácti letech a o rok později odvelen na východní frontu. Zde vytvořil první fotografie představené na výstavě. Snímal běžný život vojáka wehrmachtu v třetí říši i některé momenty ze života na ruském okupovaném území a válkou zkoušeného obyvatelstva. Oproti kurátorskému textu k výstavě bych v nich ale nespatřoval „mimořádnou empatii“ autora. Podobně jako fotografie představené na Měsíci fotografie v Krakově v květnu minulého roku z Archivu moderních konfliktů v Londýně (Archiv of Modern Conflict in London) pocházejících z osobních archivů vojáků, spíše nežli o vítězech a poražených vypovídají o každodenním životě řadového příslušníka wehrmachtu, reflektují chvíle volna, zábavy s kamarády, života v bunkru se vši a blátem, ale odráží i vnímání okolní válkou zničené krajiny a nuzné podmínky života obyvatel. Fotografie tak spíše opravují naše stereotypní černobílé vnímání války.
Po válce se Herbert Tobias chvíli zkoušel uplatnit jako herec, pak odešel do Paříže, kde se živil nejdříve jako retušér v ateliéru fotografa Maywalda, ale vedle toho intenzivně fotografoval. Později bude podobně jako Willy Maywald často s modely opouštět ateliér a fotografovat v exteriéru města. Takto již na konci třicátých let ve Francii pracoval Martin Munkáczy a svět módní fotografie jakoby si na tento trend v opakovaných vlnách znovu vzpomínal. Po válce vytvářel surreálné konfrontace elegantních modelek a všedního světa ulice Frank Horvath, v padesátých letech se k tomuto stylu v ulicích New Yorku vracel William Klein, ale také v českém prostředí takto již na konci třicátých let a v průběhu let čtyřicátých snímal modelky v exteriéru Prahy František Vobecký a o dvacet let později Fred Kramer.
Vedle módních snímků v době pařížského pobytu a později v Západním Berlíně vytvářel Herbert Tobias také početnou sérii stylizovaných introspektivních autoportrétů i portrétů svých přátel s patrným homosexuálním podtextem. Je sice autorem portrétů některých osobností tehdejší doby, před fotoaparátem mu pózovali Klaus Kinski, Nico, Valeska Gert nebo i Andreas Baader, ale většina portrétů nevznikala na zakázku. Podobně jako Nan Goldin, která systematicky fotografovala okruh svých přátel v New Yorku a od níž byl pro výstavu v Rudolfinu převzat pro jednu z kapitol název „Píseň o sexuální závislosti“, také Tobias vytvářel osobně zaujaté portréty přátel na rozmezí programové tvorby, módní fotografie a rodinného alba.
S odstupem času je nutno říct, že Tobiasovy nejzajímavější práce vznikaly od začátku padesátých do poloviny šedesátých let. Jím vytvořené módní snímky se nevymykají z dobové profesionální produkce, odlišuje je spíše patrný nadhled při fotografování modelek, vlastně profesionálních manekýn, a osobní přístup i explicitní erotičnost při fotografování mužů, většinou fotografových přátel. Herbert Tobias neabsolvoval umělecké vzdělání a neměl ani profesionální vzdělání ve fotografii. Jako inspirační zdroje uváděl především filmy z prodkuce německé společnosti Ufa. Snímky odkazující ke glamour, jsou plné mondénního lesku a filmové práce se světlem. Pro většinu portrétní nebo módní tvorby Herberta Tobiase je nápadná teatrálnost, někdy i patetičnost, které však byly pro dobovou svým způsobem vizualitu příznačné. Tvorba Herberta Tobiase stála mimo dobovou fotografickou scénu, která se etablovala především kolem Otto Steinerta a skupiny Fotoform, především z řad amatérů. Snad by bylo vhodné také připomenout, že většina vystavených fotografií, vlastně drobných zvětšenin, vznikla pro reprodukování v periodikách, případně pro osobní archiv, a nebyly tedy primárně vytvářeny pro výstavní síně.
Paraleně s módními snímky a portréty vytvořil sérii momentních fotografií válkou zničeného Berlína, které nikterak nevybočují z dobové magazínové produkce, ale mohou připomenout několik dochovaných fotografií z Německa od Karla Ludwiga nebo práci českého reportréra Jindřicha Marca, který bezprostředně po skončení bojů fotografoval válkou zničenou střední Evropu.
    Herbert Tobias není vlivnou osobností, která by ikonicky personifikovala některý z trendů současného umění pracujícího s fotografií, jak nám je v Rudolfinum prezentovalo v nabídce tvorby Rineke Dijkstra, Cindy Sherman, Jürgena Klaukeho nebo Gregory Crewdsona. Současná výstava Herberta Tobiase v Rudolfinu, připravená kurátory Ulrichem Domrösem a Petrem Nedomou spíše rozvíjí jinou paralelní kurátorskou linii této této instituce, spojující tvorbu Herberta Tobiase s Nan Goldin a fotografiemi Shomei Tomatsu. Tobiasova tvorba spíše boří četná zakořeněná klišé v nás – ať již pohled na vojáka wehrmachtu, každodenní život v Berlíně padesátých let nebo na autora, který se svou homosexualitu rozhodne neskrývat a učiní ji stěžejním momentem své tvorby. Po zrušení kriminalizace homosexuality změnou zákonů v letech 1969 a 1973 se Herbert Tobias bezprostředně angažoval v čerstvě založeném gay časopise, píše pro něj i vytváří otevřeně erotické až pornografické snímky, kde ale spíše než o osobitý přístup převažuje naplňování vizuálních sexuálních klišé. I tak mohou některé tyto záběry hojně užívající nočního intimního osvětlení, německých uniforem a oblečků z kůže připomenout pozdější tvorbu Helmuta Newtona.
Tomáš Pospěch
Zdroj: Ateliér, č. 4, 18. 2. 2010, s. 16.