Jakub Vlček Juliana Křizová Transcendence

FRAME 009 
Dům umění města Brna, Galerie G99, Brno
26. 1. – 14. 2. 2010

        Stav v oblasti fotografie se rozštěpil  od  "výroby" astronomicky obíhajících autorských hvězd k neobyčejně bohatému životu na sociálních sítích. Co třeba takový Flickr (více než 4 miliardy obrazů) a mnohé další?  Svět fotografie je nepochybně volnější a pestřejší než v uplynulých dekádách.  Potřeba komunikovat výrazně mění tvář názorů samotných autorů a hlavně reflexí kritiky. Tento svobodný potenciál je hromadně "krmen" specializovanými školami,  jež mu po celém světě "sypou" absolventy s možností se do něj kdykoliv a kdekoliv okamžitě zapojit. Za několik posledních roků vznikl otevřený veřejný prostor, jež nemá nikdy v dosavadní historii média obdoby.
         Situace se v okolnostech obrátila - kurátor hledá "novou" osobnost:  a většinou není potřeba žádné zvláštní strategie, kromě té nejpodstatnější - a tou je výrazná schopnost tvůrce komunikovat napříč různými názorovými hladinami.

Libor Fojtík Absurdistan - domov můj

Tereza Vlčková MIRRORS INSIDE

Jitka Horázná  Nedělní odpoledne

Martin Wágner Bez názvu

Karel Teige mezi světovými válkami minulého století napsal:  "Novorozené umění fotografie přišlo prohloubit tuto trvalou krisi tím, že demokraticky otevřelo dokořán bránu obecné laické tvořivosti, že oprostilo schopnost vise a obrazu, vrozenou všem.  Od cechovních zábran malířského mistrovství a řemesla dovoluje malovat bezrukým Raffaelům a dříve či později postaví nás před nový fakt nesmírné kulturní a sociání závažnosti, že totiž spojí dva sobě tragicky odcizené světy, svět lidu a svět umění" (Cesty československé fotografie.  Později publikováno: Blok II, 1948, č. 6, příloha P, s. 77 - 82.)
          Jenomže to zároveň bohužel znamená také vyblednutí a bezvýznamnost. Najít si pro svůj příběh diváka je dnes čím dál tím obtížnější. Velká část "profesních" fotografů se logicky pustí především do kariéry v nenasytných médiích. Promítnou sebe sama jako TRH, na němž je ovšem stejně silná konkurence.  Různé  stupně "výroby" jim rozhodně nelze zazlívat. Ponechme si ale souběžně prostor, co přinejmenším koncentruje naší ochablou pozornost. Vymezením  je jistě určitý "rám",  tedy ve středoevropských podmínkách také otevřená fotografická soutěž Frame. 
          Rozhodující podíl impulzu a nyní především složité organizace technické části projektu patří po celou dobu Evženu Sobkovi a Ondřeji Žižkovi. Za posledních pět let se Frame ustálil jako událost a je dobré mu věnovat z hlediska české aktuální fotografie trochu pozornosti. Na výsledku se podílí hlavně momentální stav tvorby        a autoři, pro něž je právě tato prezentace v okruhu profesní skupiny důležitá. Není tedy rámcem, který nepustí nikoho ven ani dovnitř. Tři kategorie soutěže byly i v loňském roce postaveny tak, že už v samotném vymezení především otevíraly prostor:  SHOW (emoce-rivalita-bulvár)  VZTAH (řád-nuda-hazard)  “IN“ (adrenalin-jistota-krize).
          Podobně jako v první polovině 90. let  Nová jména  Pražského domu fotografie, která dokázala pro dnešek najít většinu výrazných  fotografů se nyní autoři ocenění v rámci Frame zřetelně profilují. Jak poznamenal jeden z porotců Josef Moucha: "Tereza Vlčková na sebe upozornila již potřetí. Za podstatné nepovažuji, že tuto studentku objevil Frame 2007 díky námětu Štěstí a napodruhé pak zaujala jiným příspěvkem (...). Stvrzením orientace reprezentantů obměňovaných porot i vlastního nadání autorky je především to, že uspěla také za radikálně jiných okolností. Viz třeba Cenu Unicredit Bank Young Photo Award 2008 či Grand Prix BMW."
           To je přesně okolnost, z níž není možné se dnes žádným jiným způsobem vyvázat. Spočívá ve zmíněné  nutnosti komunikovat, jež musí být postavena hlavně na zřetelné kontinuitě názoru.
           Je to patrné kupř. na tvorbě Jitky Horázné, rozvíjené po řadu let na tradičně piktorialisticky přetavené Tomanovské momentce, snímané v širokém panoramatu (nebo přesněji impulzivních záběrech Jacques-Henri Lartigueho). Ostatně již samotný název Nedělní odpoledne odkazuje k inspiracím v "nedělní malbě",  oproštěné od agresivity a ponořené do atmosféry pohodových dní odpoutaných od běžných starostí.   Stejně tak i zcela odlišný tradičně snímaný černobílý humanistický dokument Martina Wágnera, směrovaný ke konzervativním hodnotám sibiřských starověrců, je v přímém protikladu k soudobému neklidu fotografie. Wágner těží především          z dokonalé znalosti ruského prostředí, jeho soubory z této oblasti vznikají více než jednu dekádu. U obou autorů nás provází latentní pocit něčeho pevného, vyváženého ve vratké skutečnosti,  co přerůstá a trvá.
          Právě různosměrnost výsledků je na Frame asi nejvíce signifikantní.  Neutváří jakýsi "kánon" názoru, jak by měla soudobá česká fotografie vypadat, ale je otevřený do vskutku široké výseče. Podivuhodné vizuální historky Jiřího Zykmunda, odehrávající se uprostřed banality konkrétnosti šatny, jsou jejich bezprostředním protipólem v osobité práci s digitálním médiem. Latentněji zaznamenaná znejistění Jakuba Skokana a  Martina Tůmy  mohou upomenout na podobně objevované "pohledy mimo dějovou linku"  Tomáše Pospěcha z vesnických fotbalových mačů. Zde se v reálných "dokumentárních" záznamech pohybujeme nikoliv mezi "zbloudilými" sportovci, ale mezi venkovskými hasiči. Reální hrdinové však jakoby se propadli do celkem jiné skutečnosti. Podobný (ale důsledněji inscenovaný) princip zvolili i Juliana Křížová a Jakub Vlček.
          Kromě "nového dokumentu" mezi oceněnými objevíme i tradičněji postavené dokumentární soubory. Působivá je obrazová esej Lucie Jakuba Jurdiče  o rituálech sebepoškozování u mladé dívky nebo odlišný komorní soubor Daniel Marka Pavaly o romském příteli, který zcela  opouští stereotypy většinových představ o tomto etniku.
             Člen poroty, maďarský fotograf Peter Korniss k souboru Absurdistán Libora Fojtíka poznamenal: "V českém divadle, filmu i literatuře nacházíme vždy specifický smysl pro humor. Podobnou tradici můžeme vystopovat i v české fotografii. I ve Fojtíkových fotografiích se obyčejné situace všedního dne mění v absurdní divadlo. Série Libora Fojtíka je nezaměnitelně český produkt. " Přes různorodost způsobů snímání je v pojetí autorů skutečně něco mimo univerzum mezinárodního mustru, taktovaného sociálními sítěmi. Aleš Kuneš
Převzatý text z časopisu Ateliér.