Hana Jakrlová, z cyklu Big Sister. Internetový bordel v Praze, z výstavy Nový život, nový dokument

Bratislavský Měsíc fotografie byl letos naposledy v teenagerském věku. Od prvních nesmělých krůčků v roce 1991 vyspěl v „dospělý“ festival. I když jeho pravidelní účastníci nadávají na hrozné počasí, které zpravidla během jeho zahajovacích dnů na začátku listopadu panuje,  na organizační chyby i na stále dražší bratislavské hospody, většina z nich se každoročně do slovenské metropole vrací.

Grzegorz Klatka, Na cestě, 2007-2008, z výstavy Nový život, nový dokument

Barbora Žurková, Radim Žurek, Boris Becker, z cyklu Zástupní,2009

Viktor Marušenko a Maryna Lytvynenko, Ludmila, z výstavy Současná ukrajinska totografie

Juraj Bartoš, Prvomajova oslava v Petržalce 1, 1985

Jiří Křenek, z cyklu Městečka,2002-03, z výstavy Via lucis

Imogen Cunninghamova, Kala, 1925

Ilja Cickan, Kurator,z výstavy Současná ukrajinská fotografie

Bylo tomu tak i letos. Ekonomická krize, která neblaze poznamenala tolik jiných festivalů, byla naštěstí vidět spíše na ještě omezenější propagaci a výrazné redukci dříve docela opulentní úvodní recepce než na kvalitě a rozsahu samotného programu. Ten zahrnoval šestatřicet oficiálních výstav (všechna média kupodivu informovala o čtyřiatřiceti výstavách), mezinárodní přehlídku portfolií a teoretické přednášky. Zakladatel a ředitel festivalu Václav Macek při výběru expozic použil svůj osvědčený koncept, v němž vedle expozic několika hvězd, které jsou diváckým lákadlem každého festivalu, poskytl velký prostor autorům ze střední a východní Evropy. Letos jich vzhledem ke 20. výročí pádu komunistických totalitních režimů bylo ještě více než obvykle. Své místo však dostali i fotografové z jiných částí světa, například studenti fotografie z Jižní Koreje. Vedle expozic z oficiálního programu probíhalo i několik dalších výstav ze zárodku jakéhosi off-festivalu, na nichž se představili například studenti bývalého ateliéru Filipa Vanča z bratislavské Vysoké školy výtvarných umění nebo mladí slovenští fotografové Silvia Senčeková, Dušan Kochol, Agáta Marzcecová, Maroš Krivý a Tomáš Werner.
 K největším lákadlům patřila retrospektiva slavného amerického fotografa Ansela Adamse v Galerii města Bratislavy, které se díky spolupráci s Muzeem moderního umění v Oxfordu podařilo získat na šest desítek jeho děl ze sbírky Anne Adamsové-Holmesové. Nešlo sice o dobové originály,  ale o pozdější zvětšeniny z takzvané muzejní kolekce, která v Adamsově vlastním výběru měla co nejlépe reprezentovat jeho tvorbu od  20. let až do roku 1968. Ale i na nich bylo možno obdivovat mimořádné tonální bohatství a dokonalou ostrost fotografií jednoho z nejznámějších představitelů amerického velkoformátového precisionismu a člena legendární skupiny f64. V tomto výběru pochopitelně dominovaly krajinářské snímky z Yosemitského národního parku, do něhož se Adams se svým fotoaparátem pravidelně vracel, z písečných pouští Údolí smrti, z arizonských kaňonů, z pohoří v Novém Mexiku a Coloradu nebo z Monument Valley v Utahu. Autor v nich zobrazoval velkolepou krásu, emotivní působivost i duchovní sílu neporušené přírody. Mistrovsky pracoval se světlem, které často dodávalo jeho snímkům dramatičnost, neváhal fotografovat během soumraku i za měsíčního svitu, díky využívání možností promyšlených kombinací expozičních a vyvolávacích časů, citlivosti negativů, filtrací, vývojek a zeslabovačů z takzvaného zonálního systému, který sám propracoval jako nikdo jiný, se mu dařilo zachovávat kresbu v hlubokých stínech. Ne všechny fotografie z jeho retrospektivy však byly stejně silné jako legendární Východ měsíce nad Hernandézem z roku 1942. Přes všechno technické mistrovství totiž mnohé postrádají subjektivitu autorské interpretace, jakou známe třeba z krajin Edwarda Westona či Josefa Sudka, a připomínají spíše dokonalé pohlednice. Příjemným osvěžením proto na výstavě byly detaily různých přírodních i lidskou rukou vytvořených objektů či ojedinělý portrét.
 V programu Měsíce fotografie byla i komorní výstava pětadvaceti děl z období 1906 – 1968 od další členky skupiny f64 Imogen Cunnighamové. Nebyly to bromostříbrné fotografie, ale dokonalé tisky na archivních akvarelových papírech, pořízené jejím vnukem, které zachovávaly širokou plejádu jemných tonálních odstínů. Cunninghamová se zaměřovala především na akty (už před první světovou válkou pořizovala mužské akty, symbolické výjevy s nahými postavami i fotografie vlastního těla), portréty a detaily rostlin. Byla ovlivněna metaforickými fotografiemi rostlin od německého průkopníka nové věcnosti Karla Blossfeldta, ale vytvořila vlastní styl, který později inspiroval třeba Roberta Mapplethorpa při fotografování květin. Její nádherné detaily magnólií a kal objevovaly tvarové paralely květů s lidskými těly a podobně jako malby jiné americké umělkyně Georgie O´Keefeové v nich nacházely erotické motivy. Velkým zklamáním byla výstava proslulé rakousko-americké fotografky z agentury Magnum (a také manželky dramatika Arthura Millera) Inge Morathové. Na rozdíl od  reprezentativní retrospektivy, uvedené v 90. letech na Pražském hradě, byly v Bratislavě představeny jenom její fotografie z Rumunska z 50. let. V záplavě etnograficky pojatých snímků z venkova nebo nudných popisných záběrů z továren zanikaly některé modernější snímky ve stylu humanistické fotožurnalistiky, zobecňující typické aspekty života v Rumunsku té doby. Ostatně celá expozice nevelkých snímků byla utopena v ohromných prostorách Domu umění.

 Hlavním tématem festivalu bylo 20. výročí pádu komunismu v naší části Evropy. V obrovských billboardových kostkách na Hviezdoslavově náměstí a Náměstí SNP si návštěvníci skrze kukátka mohli prohlížet snímky, jež Václav Macek a Pavol Meluš vybrali z prací Ĺuba Stacha, Stana Pekára, Jindřicha Štreita, Radovana Bočka, Josefa Mouchy, Pétera Kornisse, Chrise Neidenthalla a dalších autorů, kteří zachycovali život v totalitě a sametové i krvavé revoluce, které v roce 1989 svrhly komunistické režimy v Československu, Maďarsku, Polsku a Rumunsku.  Výstava Claudia Hilla Nové teritórium ukazovala revoluční eufórii roku 1989 v NDR a skepsi a frustraci mnohých obyvatel východních částí Německa z pomalého dohánění životní úrovně jejich západních spoluobčanů. Snímky Pirosky Nagyové, dcery maďarských emigrantů do USA, zachycovaly různé demonstrace a projevy odporu na sklonku komunistické éry v Maďarsku, ale mnohé z nich bohužel zůstaly při povrchních a technicky slabých fotoamatérských záznamech skutečnosti bez výraznější autorské interpretace.
 Tímto neduhem naštěstí netrpěla většina exponátů z rozsáhlé výstavy Via lucis, kterou v Bratislavě uvedlo Národní muzeum fotografie v Jindřichově Hradci. Její kurátor Tomáš Pospěch ji invenčně sestavil z řady tematicky i stylově rozdílných souborů, reprezentujících širokou škálu pohledů na život v českých zemích v období 1989-2009 od reportérů a dokumentaristů (Jindřich Štreit, Jaroslav Kučera, Karel Cudlín, Jiří Hanke, Alena Dvořáková s Viktorem Fischerem, Jiří Křenek, Ibra Ibrahimovič aj.), výtvarných umělců, využívajících fotografického média (např. Jiří David, Michaela Thelenová či David Možný), i laických fotografů (babička Pospěchova oblíbeného fotografa Petra Willerta). Ke svěžesti této mozaiky, která kromě proměn české společnosti ukazovala také proměny samotné fotografie a jejích způsobů adjustace, přispělo i zařazení tří pohledů na každodenní život v Česku od zahraničních fotografů Matthewa Montheitha, Rafała Milacha a Martina Kollára. Převratné změny v životním stylu v postkomunistických zemích i bourání hranic tradičně chápaného dokumentu ukazoval rovněž výběr z výstavy současných českých, polských a maďarských dokumentaristů Nový život, nový dokument, premiérově uvedené na Prague Biennale Photo 1. Daleko pomalejší změny v Rusku ukázal na výborných panoramatických snímcích z oblasti nových zeměpisných i kulturních hranic mezi Východem a Západem švédský fotograf Jens Olof Lasthein. Osobitý pohled na specifický životní styl uzavřené vietnamské komunity v současné Praze ukázali Štěpánka Stein a Salim Issa ve svých ostře svícených portrétech různých generací a typů Vietnamců z tržnice Sapa, v nichž účinně kombinovali styly dokumentární, portrétní a inscenované fotografie. Nakonec i přehlídka Ukrajinská fotografie 1989-2009, která zahrnovala jak dokumentární snímky (třeba naturalistické barevné záběry lidí z okraje společnosti od Sergeje Solonského), tak vysoce stylizované inscenované fotografie (třeba provokativní portrét Kurátor od Ilji Čičkana, známý už z megabillboardu na Benátském bienále, nebo vyzývavé inscenované výjevy od Viktora Maruščenka a Maryny Lytvyněnkové, exploatující kýče nejtvrdšího kalibru), svědčila leccos o životě v jedné z nejchudších evropských zemí, jejíž umělci se však s podporou místních miliardářů uplatňují na světové scéně výrazněji než ti naši.
 Největší výstavou celého Měsíce fotografie byla retrospektiva Juraje Bartoše ve Slovenské národní galerii, sestavená Aurelem Hrabušickým a Petrou Hanákovou. Asi nikdo jiný ze slovenských fotografů tak soustavně a komplexně nezachytil devastaci prostředí, lidí a hodnotových kritérií během Husákovy „normalizace“ jako Bartoš ve svých syrových a  sarkastických cyklech Obchodní ulice, Prvomájová veselice, První máj a Petržalka. Tyto fotografie ani po třiceti či dvaceti letech neztratily nic ze své sugestivnosti a vizuální působivosti. Naopak, s časovým odstupem ještě vzrůstá jejich hodnota, protože nám pomáhají pronikavě oživit stále mlhavější  vzpomínky na trapnost komunistických slavností, pokleslé lidové veselice, všudypřítomnou propagandu, prázdné obchody, kontrast mezi oficiálním a soukromým životem.  Jenže ne všechny Bartošovy fotografie jsou stejně kvalitní. Kurátoři bohužel neodolali snaze ukázat z jeho díla co nejvíce a do výstavy zbytečně zařadili i mnohé banální turistické snímky z návštěv Itálie a New Yorku nebo archaicky vyznívající portréty z cyklu Děti na sídlišti, které výsledný dojem z retrospektivy rozmělňují. Škoda, méně bývá mnohdy více. Ale i tak expozice jasně prokázala Bartošovo zásadní místo ve slovenské dokumentární fotografii.

 K diváckým tahákům festivalu pochopitelně patřila i přehlídka vítězných snímků z World Press Phota, která byla v Bratislavě uvedena po jedenáctileté pauze. Diskuse o oprávněnosti udělení titulu Fotografie roku černobílému záběru Anthonyho Suaua, zachycující amerického policistu při kontrole domu zabaveného v exekuci, mnohdy přehlušily skutečnost, že se v letošním ročníku objevilo několik koncepčních souborů, jejichž ocenění v rámci novinářské fotografie by bylo ještě před nedávnem nepředstavitelné. O rozšiřování hranic fotografie však svědčily především jiné výstavy, například přehlídka intermediálních děl přední slovenské výtvarnice Doroty Sadovské,  působivá instalace loňského vítěze soutěže portfolií Timotheuse Tomiceka z Rakouska, ukázky  prací studentů bratislavské Vysoké školy výtvarných umění na široce pojaté téma archivu, vtipné autoportréty v prostředí předních světových galerií a muzeí od Poláka Tomka Sikory nebo komorní expozice expresivních portrétů od slavného rakouského malíře a fotografa Gottfrieda Helnweina. Stále rozšířenější digitální manipulace zastupoval vedle přízračných fotografií technických objektů od Slováka Branislava Kropiláka například cyklus Zástupní od studentů Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Barbory a Radima Žůrkových, kteří v něm portrétovali dívky a chlapce na prahu dospívání. I když oblečení, účesy i digitálně zvýrazněna podoba těchto adolescentů nápadně připomínají sebevědomé celebrity z řad herců, zpěváků a sportovců, z jejich andělsky krásných tváří přímo vyzařuje nejistota, zmatek a melancholie. To ještě umocňují smutné krajiny bez slunce a tlumené barvy. Diváci si nejsou jisti, zda jde o dětské portréty mediálních hvězd, o jejich klony nebo o dospívající, kteří se snaží co nejvíce se přiblížit ke svým idolům. Česká fotografie byla na festivalu kromě zmíněných výstav zastoupena i objevným souborem Počátky aktu v Čechách, na němž však bohužel nebyly fotografie Jaroslava Petráka, Aloise Zycha, Emanuela Kymly, Richarda Štorcha a dalších autorů představeny v autorských originálech nebo kvalitních faksimiliích, ale v technicky špatných reprodukcích. novými pracemi Vladimíra Židlického a černobílými i barevnými dokumenty z let 1972-2009 od autora tohoto textu.

 Zkrátka v Bratislavě toho bylo k vidění dost, každý si tam něco zajímavého našel. K žádným větším organizačním zmatkům letos nedošlo, katalog vyšel včas, fotografie byly nainstalovány i s popisky, všude vládla příjemná přátelská atmosféra. Samozřejmě po značnou část z úvodního týdne pršelo, víno na většině narvaných vernisážích se nedalo pít, od Dunaje fičel studený vítr a mnozí číšníci byli neochotní stejně jako v Praze. Zkrátka standardní ročník. Příště se tam zase mnozí sejdeme. Už po dvacáté.
      Vladimír Birgus

Zdroj: DIGI Foto 12/2009