Oiko Petersen Ola, z cyklu Downtown, 2009

Transphotographiques v severofrancouzském Lille se v posledních letech zařadil k nejvýznamnějším i nejnavštěvovanějším fotografickým festivalům. Důraz na atraktivní výstavy, výborná propagace a skutečnost, že naprostá většina expozic bývá přístupna zdarma, jenom do hlavních výstavních prostor v ohromné budově bývalé třídírny pošty Tri Postal v centru města každoročně lákají přes sto tisíc diváků.
Letos v květnu a červnu to ovšem měli organizátoři včele s charismatickým ředitelem Olivierem Spilleboutem těžší. V Lille totiž právě probíhal velký festival Evropa XXL, představujcí širokou škálu koncertů, divadelních představení, výstav a přednášek z nových i z kandidátských Evropské unie. Na jedné straně tam bylo možno vidět mnoho fotografií, uvedených v rámci této přehlídky. Nechyběla mezi nimi ani díla českých autorů. Například na velké výstavě Hypnos, pořádané lillským Muzeem současného umění, byly vedle obrazů Františka Kupky, Josefa Šímy a českých představitelů Art brut vystaveny i fotografie Františka Drtikola a Jaroslava Rösslera z francouzských sbírek, které se rozhodně neztrácely ani v sousedství děl Man Raye nebo Lászla Moholy-Nagyho. Součástí přehlídky současného umění ze střední a východní Evropy, na níž dominovaly sugestivní videoprojekce ruské skupiny AES+F a polské autorky Katarzyny Kozyry, byly i fotografie Veroniky Zapletalové ze soubory Chatařství.

Jan Brykczynski, Masa v Polsku, z výstavy Sputnik

Petr Hrubeš a Dita Pepe, Bodysofa

Samotný festival Transphotographiques tentokrát mohl používat jenom malou část výstavních prostor v Tri Postal, v nichž umístil práce několika polských fotografů. Dvojice Zuza Krajewská a Bartek Wieczorek byla zastoupena sugestivními portréty lidí s vyraženými zuby, modřinami po bití nebo s vadami kůže, plenérovými akty mladých mužů z cyklu Jenom chci vidět chlapce šťastného a záběry z nevázaných večírků, které loni v listopadu vzbudily skandál na Měsíci fotografie v Bratislavě, kdy se část katolicky zaměřených městských zastupitelů dožadovala jejich odstranění z výstavy a rozproudila tím diskuzi o hranicích tvůrčí svobody. Druhý, daleko uhlazenější pól své tvorby, reklamní fotografie, vystavili spolu s dalšími členy skupiny Photo-shop. V této expozici byla řada svěžích nápadů, jaké by čeští reklamní fotografové mohli závidět, ale také několik vyloženě kýčovitých snímků, založených na povrchních efektech. K té lepší části patřily práce Igora Omuleckého, dalšího mladého fotografa, který svou pozornost věnuje jak „novému dokumentu“ s netradiční obrazovou skladbou, kombinacemi denního a bleskového světla a syrovým zobrazováním neuhlazené skutečnosti, tak osobité komerční tvorbě.
Další mladí polští fotografové, jejichž práce jsou zcela vzdálené od dříve dominujícího konceptualismu a intermediální tvorby, byli zastoupeni v největší festivalové expozici v paláci Rameau, v Domě fotografie a v kulturním centru Le Colysée . Někteří vystavovali se skupinou dokumentaristů Sputnik-Photos která se v Lille představila projektem Na hranici o dělnících a prodavačích z Vietnamu, Gruzie, Arménie, Ukrajiny a Běloruska v různých státech východní a střední Evropy. Rafal Milach, Jan Brzykczynski, Agneiszka Rayss i Čech Filip Singer nebo Slovák Andrej Balco ve svých moderních sociálních dokumentech, až na nepatrné výjimky invenčně využívajících možnosti barevné fotografie, ukázali různé aspekty nelehkého života lidí, kteří z ekonomických důvodů opustili své země a v mnoha případech i své rodiny a snaží se často v drsných podmínkách na hranicích lidské důstojnosti uživit jako trhovci na varšavském jarmarku nebo stavební dělníci na Slovensku. Oiko Petersen, mladý polský fotograf, žijící v Londýně, představil v Lille hned dva soubory. V cyklu Downtown portrétoval lidi, postižené Downovým syndromem, v dokonalých aranžmá a osvětlení ve stylu módní fotografie a portrétů celebrit a symbolicky tak realizoval jejich sny, že budou slavnými zpěváky, modelkami, fotbalisty nebo automobilovými závodníky. Ve druhém souboru Guys - From Poland with Love vytvořil sugestivní portréty polských homosexuálů různého věku a různých profesí, kteří se netají se svou sexuální orientací v zemi, která k nim není zrovna tolerantní.
Vysoké míry stylizace ve svých portrétech použil také další polský fotograf, snažící se prosadit se v britské metropoli, Andrzej Dragan. V jeho případě však šlo především o náročné počítačové manipulace. Dragan byl úspěšný ve fiktivních portrétech, ukazujících jak by dnes asi vypadala Marilyn Monroe nebo Adolf Hitler, méně ve fotografiích, které až příliš sázely na povrchní efekty a nebezpečně balancovaly na hraně kýče. V Lille bylo také několik výstav o Polsku a střední a východní Evropě, jejichž autory fotografové ze západní Evropy nebo z USA. Nejsilnější z nich byla expozice jemných fotografií Američanky Jessicy Backhausové, příznačně nazvaná Ježíš a třešně. Ve vnějškové nenápadných, ale mimořádně senzitivních portrétech a detailech prostředí v pastelových barvách ukazovaly pomalu mizející tradiční rurální život u našich severních sousedů.
Vedle polské fotografie tentokrát v Lille dostala největší prostor fotografie česká. Po triumfu Terezy Vlčkové, jejíž tři výstavy patřily k hlavním atrakcím minulého ročníku Tranphotographiques, letos slavily divácký úspěch práce dalších bývalých a současných studentů opavského Institutu tvůrčí fotografie Dity Pepe, Petra Hrubeše, Báry Prášilové a Tomáše Pospěcha. Dita Pepe vystavila ukázky ze svých cyklů Autoportréty s ženami a Autoportréty s muži, v nichž chameleonsky mění vlastní identitu a přizpůsobuje se podobě a charakteru svých partnerů a partnerek i matkou různých rodin. Představila se však také originálními módními fotografiemi z cyklu Bodysofa, jež vytvořila společně s manželem Petrem Hrubešem. Inspirace módní fotografií, byť notně vzdálenou současným převládajícím trendům, se objevuje ve snově laděných romantických portrétech mladých dívek a chlapců v cyklu Báry Prášilové Never Happened. Jejich přeludnost i jemnost jejich barev obzvlášť vynikly v obřích zvětšeninách ve formátu 2 x 2 metry v impozantních prostorách paláce Rameau, kde jim byla věnována celá jedna hala. Tomáš Pospěch reprezentoval zcela odlišný typ současné tvorby: subjektivně dokumentární barevné snímky, které vytvořil během stavby a začátku provozu korejské továrny na obrazovky v Hranicích. Byly součástí širšího projektu, jenž v Lille ukazoval převratné změny v naší části Evropy, které někdy měly trpký konec – vždyť i Korejci začali hledat levnější pracovní síly dále na východě a jejich hranická továrna už dlouho bojuje o přežití. Zatímco ještě nedávno se naše fotografie dostávala na francouzské festivaly jenom výjimečně a většinou bývala zastoupena pouze Sudkem a Koudelkou, loňské úspěchy našich mladých fotografů v Lille a v Lyonu (Tereza Vlčková tam dokonce získala hlavní cenu) i na Evropské noci v Arles a retrospektiva Miroslava Tichého v Pompidouově centru v Paříži nepochybně přispěly tomu, že se ve Francii o současné české fotografii ví více než dříve.
Žádný velký festival se neobejde bez světoznámých hvězd. Byly i v Lille, ovšem příliš neoslnily. Proslulý módní fotograf Patrick Demachelier vystavil soubor technicky dokonalých, ale nijak převratně objevných fotografií, které pořídil s mladou ruskou modelkou Natashou Poly pro časopis Vogue. Nedaleko od nich byly k vidění syrové reportážní snímky jednoho z předních válečných fotoreportérů současnosti Stanleyho Greena, ukazující utrpení lidí a devastaci prostředí v Náhorním Karabachu, mnoho let sužovaném boji o jeho ovládnutí většími sousedy. Green je nepochybně odvážný muž, který přispěl svými fotografiemi k tomu, že bratrovražedné boje na tomto území zcela nezmizely z pozornosti světových médií. Jeho černobílé záběry však nemají vizuální sílu ani zobecňující symboličnost válečných děl Jamese Nachwaye, Antonína Kratochvíla nebo Paola Pellegrina a jejich umístění v přímém sousedství uhlazených módních a portrétních fotografií jim v Lille rozhodně nepomohlo.
Ale i tak Transphotographiques, jehož součástí byly také přednášky, projekce a hodnocení portfolií, prokázal, že i v době, kdy se jenom velmi obtížně získávají sponzoři a kdy je třeba omezovat výdaje, je možno uspořádat kvalitní a přitom divácky atraktivní festival.
Vladimír Birgus

Zdroj: DIGI Foto 7-8/2009