Galerie umění Karlovy Vary
si Vás v rámci doprovodného programu
44. Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary
dovoluje pozvat na výstavu
Pavel Mára – Negativ etc.
Vernisáž se uskuteční v sobotu 4. července 2009 v 17,30 hodin
v Galerii umění Karlovy Vary, Goethova stezka 6
Výstavu uvede PhDr. Eva Zaoralová, umělecká ředitelka Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary
Výstavu zahájí Mgr. Jan Samec, ředitel galerie a PhDr. Eva Neumannová, kurátor výstavy. Otevřeno denně kromě pondělí 9.30 - 12 a 13 - 17 hodin
/5. - 11. 7. 2009 výstava otevřena do 19 hodin/
Výstava potrvá do 13. září 2009

Výstavou Pavla Máry „Negativ etc.“ pokračuje Galerie umění Karlovy Vary ve výstavním (a sbírkovém) programu rozšířeném o oblast fotografie. Neznamená to, že by se tato instituce orientovala na fotografii jako specifický fenomén. Spíše jde o doklad současného stavu, kdy výtvarná kritika vnímá fotografické médium jako integrální součást vyjadřovacích prostředků aktuálního umění. A karlovarská galerie tento přirozený vývoj respektuje a vybírá z plejády zajímavých osobností především fotografy, o nichž lze zjednodušeně říci, že fotografie je pro ně cestou, nikoli cílem. Zmíníme-li jen dvě  poslední velké monografické výstavy „fotografujících“ autorů v naší galerii – Jiří Šigut a Rudo Prekop, možná bude zřejmé, co předchozí teze znamená. Jiří Šigut je vlastně k fotografům řazen spíše ze setrvačnosti, vždyť v pracích z poslední dekády nepoužívá ani fotoaparát. Takže bychom ho spíše mohli považovat za performátora zaznamenávajícího vlastní prožitek z akce v přírodě na fotomateriál. Rudo Prekopa představila karlovarská expozice před třemi lety jako autora inscenujícího osobité vize do „zátiší“, jejichž  interpretace se může pohybovat na pomezí formulace konceptuálních aranží až k fotografovanému „arte povera“.
Ani Pavel Mára není podle mého názoru fotograf v tradičním  slova smyslu. Nikoli pro skutečnost, že dříve než fotografii studoval na FAMU kameru, ale spíš pro grafický rudiment, který mu koncem studia na střední škole poskytl jistotu v práci s jednoduchými výtvarnými prvky v abstraktních geometrických kompozicích. První skutečně autorské práce jsou dokladem pochopení principiálních vztahů plošně - prostorových elementů, redukovaných na minimalistickou podobu impresivně traktovaných ploch. Snad díky této zkušenosti můžeme i v současných Márových velkoformátových fotografiích nacházet kompoziční principy a práci se světlem odkazující na malířské či grafické myšlení, hlavně ve smyslu lapidarizace vizuálních prostředků. Jeho práce jsou pak spíše realizací myšlenkového konceptu, než pouhým zobrazováním „viděného“. Ale spojitost s konceptuálním projevem by autor pravděpodobně odmítl, už vzhledem k výše zmíněné míře vizuality v jeho tvorbě. 
Zřejmě můžeme označit Pavla Máru za bytostného figuralistu, je totiž nesporné, že lidská figura je pro něj hlavním atributem. Využívá lidské tělo a jeho části nejen jako zdroj inspirace, ale především jako médium sdělující autorské představy a záměry. Postavy aranžuje většinou do zdánlivě nesložitých kompozic, snad někdy působících jako náhodně objevené „situace“, přesto se vždy jedná o skladby koncipované a promyšlené do detailu, s rafinovaným osvětlením monochromně zabarveným. Nepřirozenou barevností iluminace, zacházením se zvýrazněným světlostním kontrastem a lapidarizací figurálních fragmentů až k obrysovitosti a náznaku Mára zobrazená lidská těla částečně dematerializuje, aby uvolnil cestu imaginaci. Neusiluje však o pouhé ozvláštnění, o jedinečnou svébytnou atmosféru, tyto figurální kompozice se stávají potenciálním prostředníkem existencionálních výpovědí či noetických poselství. Neusiluje o definování lidských vztahů, fabulováním situací autor spíše zamlčuje, než vypráví, spíše tušíme, než chápeme, příběhy bez děje, vztahy bez souvislostí. Ačkoli vícevrstevnatý obsah nelze  jednoznačně dešifrovat, je výsledný dojem velmi působivý až sugestivní. Naléhavostí  těchto zdánlivě skrytých poselství, zacházením s barevným světlem i výrazovou originalitou je projev Pavla Máry nenapodobitelný. V kombinatorice světel a tvarů nacházíme kontrasty i harmonii zároveň, můžeme rozpoznat aranžovaná gesta i postoje, možná jsme schopni objevit i vyprázdněnost inscenovaného sentimentu, ale neumíme vysvětlit výslednou pozitivní emoci, svébytnou krásu antropomorfních kompozic. Typické jsou pro něj i myšlenková důslednost a racionální koncept, které nebrání autorovi v rozvíjení původního námětu do různých variant. Často pracuje v cyklech, v nichž bezpečně veden intuicí rozpracovává syžet do alternativ, z nichž některé bychom mohli vnímat jako „neofigurální citace svých vlastních skladeb“,  aniž by svou blízkou podobností ztrácely na emocionální síle výrazu.
Karlovarská výstava je výběrem, který jednoznačně dokládá výjimečnost Pavla Máry, nejen v jeho generaci, ale též v celém kontextu současného výtvarného umění v Čechách. Vždyť autor je kreativní osobností, ať v danou chvíli drží v ruce kameru, světla a fotoaparát, či pracuje s počítačem. Lze doufat, že to bude zřejmé všem vnímavým návštěvníkům galerie a tato prezentace přiláká i diváky karlovarského filmového festivalu, do jehož doprovodného programu byla právem zařazena.



                                                Jan Samec