O tělech a jiných věcech. Německá fotografie ve 20. století. Galerie hlavního města Prahy, Městská knihovna, 18. 6. – 28. 9.

Opravdovou, dlouho očekávanou senzaci zpřístupnila na letošní léto Galerie hlavního města Prahy ve výstavních prostorách Městské knihovny. Expozice O tělech a jiných věcech je přehlídkou německé fotografie ve 20. století připravenou renomovaným historikem fotografie Klausem Honnefem ve spolupráci s Gabrielou Honnefovou-Harlingovou a Hanou Larvovou, přímo na objednávku této pražské instituce. Prestižní přehlídka více než tří stovek děl bude následně představena v Německém historickém muzeu v Berlíně, moskevském Domě fotografie a muzeu v Bochumi.

Osobitost a výjimečnost německé fotografie je dlouhodobě a všeobecně přijímána. Především současní autoři jako Bernd a Hilla Becherovi, Andreas Gursky, Candida Höfer nebo v módní a erotické fotografii monacký fotograf německého původu Helmut Newton a dnes téměř kultovní fotograf Wolfgang Tillmans slaví světový úspěch a jejich díla se prodávají za horentní částky, v případě fotografií u dosud žijících autorů nevídané. Meziválečné Německo bylo spolu se Spojenými státy kolébkou „nové věcnosti“, na výstavě zastoupené portréty sociálních a profesních typů od Augusta Sandera, detaily rostlin Karla Blossfeldta nebo Alberta Rengera-Patzsche. Vedle Sovětského svazu, Holandska a mladého Československa zde byla rozvíjena rovněž funkcionalistická nebo experimentální fotografie, především díky Rakušanovi Raoulu Hausmanovi a multiumělci maďarského původu Lázsló Moholy-Nagymu. Výstava se nevyhýbá ani dosud kontroverzně přijímaným autorům, kteří se jako v případě Maxe Ehlerta, Herberta Lista a filmařky Leni Riefenstahlové svými snímky podíleli na propagaci nacistického režimu. Především dvě etapy německé fotografie – meziválečné období avantgardních směrů „nové věcnosti“ nebo „nového vidění“ a konceptuálních tendencí posledních třiceti let z nichž dominují především manželé Becherovi, Dieter Appelt, manželé Blumeovi, Klaus Rinke, Jürgen Klauke a řada jejich nástupců, jsou vysoce oceňovány odborníky po celém světě a na výstavách vyhledávány i širokou veřejností. Ne náhodou je prostor v expozici věnován především těmto tvůrcům.
Autor výstavy Klaus Honnef byl v druhé polovině devadesátých let autorem několika reprezentativních prezentací německé fotografie. V pražské expozici postavil přehlídku fotografické tvorby německých autorů na pozadí dějin společenského vztahování se k lidskému tělu. Odkrývání tabu tělesnosti, sexuality, rasové a genderové odlišnosti tvoří jednu ze základních linií společenských dějin minulého století. Tělo, zájem o lidskou tělesnost, bylo také jistě nejexponovanějším tématem osmdesátých a první poloviny devadesátých let, jak v euroamerické tak s určitým časovým odstupem i české fotografii. Koncepce výstavy i text katalogu těká mezi tímto tématem a snahou poskytnout reprezentativní přehled německé fotografie, což se projevuje jak v nejasném výběru děl tak ve svéhlavém zastoupení autorů. Zařazeny zde nebyly snímky výrazného představitele „nové věcnosti“ Waltera Peterhanse, Johna Heartfielda, Arno Fischera, Otto Steinerta, Andrease Müller-Pohleho, jednoho z nejvýznamnějších německých umělců dvacátého století Josepha Beuyse, ani Lothara Baumgartena, Bernharda Prinze, Sigmara Polkeho, výrazné autorky českého původu, která slavila úspěch v devadesátých letech Jitky Hanzlové nebo představitelů „nové topografie“ Thomase Strutha a Thomase Ruffa. Rovněž v textu katalogu překvapí přeceňování věcných snímků reklamního fotografa Wernera Mantze na úkor na výstavě nereprezentativně zastoupeného čelního představitele německé „nové věcnosti“ Alberta Rengera-Patzsche. A v německé fotografii není jen jeden proud spojující meziválečná léta nové věcnosti s posledními třemi desetiletími perfekcionistické estetiky „nové topografie“, případně konceptuální a neokonceptuální proudy uplynulých tří desetiletí, které se výstava snaží postihnout. Ve stínu zájmu zůstává především hnutí subjektivní fotografie a vizualismu nebo tvorba v bývalé NDR. Přibližně třetina zastoupených snímků pochází z devadesátých let nebo často dokonce z nového století a překračující tak v podtitulu vymezené období. V početné plejádě různorodých tendencí mladých autorů se tím poněkud oslabuje jak sledování tématu těla tak i přehlednost „procházky“ dějinami německé fotografie, ale současně je nastíněn výhled kam se bude německá fotografie dále ubírat. Sympatická je rovněž snaha vedle osvědčených velikánů prezentovat také autory mladší generace, na mezinárodní scéně dosud neetablované.
Přes veškerou rozporuplnost je pražská výstava atraktivní podívanou. Až do 28. září máme jedinečnou příležitost seznámit se v celé šíři s díly předních fotografů, kteří vytvářeli fenomén německé fotografie, která od druhé poloviny dvacátého století vytvářela zcela osobité strategie zobrazování, tak odlišné od výrazně estetizované fotografie české.