Šimon Kliman, Bez názvu, 2007

Každé dva roky se ve francouzské metropoli setkává jeden z nejvýznamnějších fotografických festivalů Měsíc fotografie s dnes už bezkonkurenčně největším fotografickým veletrhem Paris Photo. Bylo tomu tak i loni v listopadu, i když jenom velmi krátce: zatímco některé z festivalových výstav byly otevřeny celé tři měsíce, Paris Photo trvalo jenom čtyři dny.
 Patnáctý ročník Mois de la Photo v několika směrech příjemně překvapil. Jeho pořadatelé z Evropského domu fotografie v Paříži letos poprvé vydali ve spolupráci s arleským nakladatelstvím Actes sud rozsáhlý festivalový katalog nejenom ve francouzštině, ale i v anglické verzi a konečně tak následovali organizátory festivalů v Arles, Lyonu nebo Lille, kteří už dávno pochopili, že francouzštině dnes mnoho zahraničních hostů a návštěvníků nerozumí. Festivalové téma nebylo tak svazující, jako tomu bylo v některých předchozích ročnících. Pod zastřešující podtitul festivalu „Evropská fotografie od tradice k transformaci“ bylo možno zahrnout širokou plejádu historických i současných expozic nejenom evropských fotografů, ale třeba i fotografie z Evropy od Brazilce Miguela Ria Branca,  Iránky Shirany Shabhaziové či Američanky Lee Millerové. Ale také obsáhlou expozici Sedmdesátá léta, šok americké fotografie, u níž jediným spojením s Evropou byl fakt, že všechny exponáty pocházely ze sbírky Národní knihovny v Paříži.

Claude Cahunová, Autoportrét, 1933

Henri Cartier-Bresson, Harlem, 1947

Martin Parr, z cyklu Think of England

Massimo Vitali, Piknik u Senátu, Paříž

Mohamed Bourouissa, z cyklu Předměstí, 2005

Pierre Gonnord, Nathalie, 2007

Ralph Gibson. Z cyklu Déja vu, 1973

Yao Lu, z cyklu Nová krajina, 1996 (Cena BMW - Paris Photo)

A právě tato výstava byla největším festivalovým lákadlem s dlouhými frontami diváků, lačných uvidět na 300 dobových fotografií mnoha slavných autorů. Vstup do instalačně poněkud přehuštěné expozice zahrnoval i některá starší díla jejich předchůdců, jakými byli Walker Evans nebo Louis Faurer, ale hlavní pozornost byla pochopitelně upřena na příklady typických tendencí americké fotografie té doby, jakými byly například expresivně rozostřené subjektivní dokumenty Williama Kleina a Bruce Gildena, syrové portréty Diany Arbusové s hlubokými ponory do nitra lidí před kamerou, ironické pohledy na konzumní život středních vrstev z amerických předměstí od Billa Owense, Clarkovy autobiografické záběry ze života tehdejších mladých lidí, plného sexu a drog, záměrně chaoticky působicí snímky ve stylu nové topografie od Johna Deala, Michalsovy sekvence s téměř filmovými či literárními ději nebo šokující apokalyptická a současně estetizující aranžmá s mrtvolami od Joela-Petera Witkina. Výstava nepřinesla mnoho neznámých prací, nečekaných komparací nebo objevných interpretaci. Většině návštěvníků to však nevadilo, bohatě jim stačila možnost vidět na jednom místě tolik děl, která se tak významně zapsala do dějin americké i světové fotografie.
 Další velká expozice měla název Objektivity, fotografie v Düsseldorfu. V Muzeu moderního umění města Paříže byly společně představeny jak práce nedávno zesnulého pedagoga düsseldorfské Akademie výtvarných umění Bernda Bechera, který se svou manželkou Hillou vytvářel komparativní soubory řady obdobných snímků, ukazující stereotypnost architektury, tak jeho žáků Andrease Gurského, Thomase Ruffa, Thomase Strutha, Candidy Höferové a dalších. Asi žádný jiný fotografický pedagog se nemohl pochlubit tolika bývalými studenty, kteří pronikli až do nejvyšších sfér současné fotografie.
Výstava zahrnovala nejenom obří barevné zvětšeniny chladně deskriptivních fotografií, jimiž se dnes tito autoři prezentují, ale i jejich málo známé práce z mnohdy výrazně odlišné rané tvorby.
 Festival vůbec přinesl řadu objevů a připomínek zapomínaných děl. Jen zřídka publikované dokumentární fotografie z Anglie 50. – 70. let, zmítané sociálními problémy, byly k vidění v expozici britského fotoreportéra Philipa Jonese Griffitha, známého především svou knihou o válce ve Vietnamu. Také z tvorby dalšího už nežijícího člena agentury Magnum Wernera Bischofa byly vystaveny málo známé fotografie z Evropy těsně po skončení 2. světové války. Pro většinu návštěvníků byla objevem také retrospektiva Nathana Lernera, který studoval fotografii u Lászla Moholy-Nagyho na Novém Bauhausu v Chicagu a po jeho smrti se stal vedoucím tamního fotografického ateliéru. K největším překvapením, aspoň pro toho, kdo neviděl nedávnou větší expozici v muzeu Ludwig v Kolíně nad Rýnem, patřila výstava politických koláží, které dánský fotograf a výtvarník Marinus Jacob Kjeldgaard publikoval v letech 1932 – 1940 ve francouzském deníku Marianne. V mnohých kolážích, parodujících Hitlera a další nacistické pohlaváry sice bylo vidět silný vliv obdobných děl Johna Heartfielda a některé koláže se blížily až k jejich replikám. Ale Kjeldgaard na rozdíl od hluboce přesvědčeného komunisty Heartfielda  neváhal ve svých kolážích zesměšňovat i Stalina.
 Největší počet z téměř stovky expozic pařížského Měsíce fotografie pochopitelně představoval tvorbu současných autorů. Šlo o širokou plejádu různých tendencí a stylů. Velké zastoupení měl moderní barevný dokument, který reprezentovaly třeba i u nás dobře známé fotografie Rakušana  Reinera Riedlera z cyklu Fake Holidays, ukazující uměle vytvořené turistické atrakce – kopie mexických pyramid na Floridě, moskevského Rudého náměstí v Turecku, mořských pláží nedaleko Berlína. Motivy globálního konzumentarismu v jiné podobě zachytil ve svých hořce komických fotografiích z nákupních center Švéd Lars Tunbjörk. Naopak velmi tradiční kompozice ve stylu starých mistrů použila mladá Švýcarka
Anne Golazová v poklidných fotografiích rurálního života. Stále rozšířenější fúze dokumentární a inscenované fotografie použil Mohamed Bourouissa v pečlivě nainscenovaných, ale zcela autenticky působících scénách  s mladými arabskými obyvateli pařížských předměstí, obtížně hledajících svou identitu ve střetech islámské a křesťanské kultury.  Překvapivě málo byly tentokrát zastoupeny různé formy konceptuální tvorby, které dominovaly některým z předchozích ročníků pařížského festivalu, a kupodivu i díla, založená na výrazných počítačových manipulacích. Mezi mnoha výstavami se neztrácela nevelká přehlídka současné slovenské fotografie, představující svěží práce pedagogů a studentů katedry fotografie na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě Ĺuba Stacha, Jany Hojstričové, Sylvie Saparové, Petry Bošanské, Šimona Klimana a dalších. Škoda, že česká fotografie tentokrát nebyla na pařížském festivalu vidět vůbec. Naprostá většina kulturních center postkomunistických zemí se přitom do oficiálního programu zapojila.
 Pořadatel Paris Phota, firma Reeds Expositions, tentokrát vyměnil velkou část vedení veletrhu včetně uměleckého ředitele, jímž se stal Guillaume Piens. Na vlastním veletrhu v Carrousel du Louvre Louvru se to ale příliš neprojevilo. Opět se ho zúčastnilo přes 100 vystavovatelů, kteří prošli výběrovým sítem odborné komise z daleko početnějšího množství zájemců. Kromě 24 galerií z Francie a 21 z USA bylo tentokrát nejpočetněji zastoupeno – 19 galeriemi – Japonsko, které bylo i čestným hostem, jemuž byla věnováno mnoho přednášek a projekcí i samostatná expozice japonských fotografických knih. Finanční a ekonomická krize se sice neprojevila na velkém počtu návštěvníků, kterých přišlo 37 760,.o pět tísíc vice než loni (mnohdy na vstupenky i na šatnu stály dlouhé fronty), ale bylo ji tentokrát vidět v daleko sporadičtějším počtu velmi drahých fotografií (k těm nejdražším tentokrát patřil portrét skladatele Richarda Strausse od Steichena, nabízený za 420 tisíc euro). Nejlépe se prodávaly fotografie v nižších cenových kategoriích. Velký úspěch slavila třeba pekingská galerie 798, která prodala desítky sugestivních digitálně manipulovaných snímků za ceny mezi tisíci a třemi tisíci eur a která take reprezentovala autora romantických krajinářských digitálních montáží Yao Lu, letošního vítěze Ceny BMW Paris Photo. Úspěšně se prodávaly také mnohé japonské fotografické publikace – například pařížský nakladatel Toluca našel 21 kupců pro novou Arakiho knihu Tin Ashes, nabízenou za 6 500 euro. Česká fotografie tentokrát byla vidět jenom velmi vzácně především díky dílům Josefa Sudka, Františka Drtikola nebo Jaroslava Rösslera. Pouze londýnský dealer Erich Franck nabízel menší počet prací současných českých dokumentaristů Josefa Koudelky, Jindřicha Štreita či Hany Jakrlové.
 Příští Paris Photo, které proběhne ve dnech 19. –22. listopadu 2009, se zaměří na arabskou a íránskou fotografii.                 Vladimír Birgus

 Zdroj: Digi Foto 2/2009