Nejstarší český fotografický časopis přestal vycházet po 115 letech

 Sto patnáct let měnil názvy, šéfredaktory, kvalitu obsahu i tisku, rozsah, grafické provedení, počty čtenářů. Přesto to však byl časopis s mimořádnou kontinuitou. Když v lednu 1893 vydal Klub fotografů amatérů v Praze první číslo Fotografického obzoru, šlo o skromný věstník zpráv z klubového života, novinek z fotografické techniky a různých rad. Teprve v meziválečných letech časopis obohatila rozsáhlejší  obrazová příloha, vzorně tištěná firmou Neubert a synové. Jedno ze svých nejlepších období tento oficiální orgán Svazu českých klubů fotografů amatérů paradoxně prožíval na začátku nacistické okupace, kdy se jeho vedení ujal Josef Ehm, který ve spolupráci s Jaromírem Funkem vytvořil z konzervativního časopisu moderně koncipovaný žurnál vysoké úrovně, jenž ještě v listopadu 1940, v době oficiálního odmítání avantgardy coby „zvrhlého umění“, věnoval celé číslo avantgardní fotografii. V září 1944 přestal Fotografický obzor spolu s desítkami jiných českých periodik vycházet, ale už v květnu 1946 na něho programově navázal nový měsíčník Československá fotografie. Za nejsmutnější období celé existence časopisu můžeme považovat roky 1950-1953, kdy pod změněným názvem Nová fotografie a pod vedením nejzběsilejšího ideologa stalinského dogmatismu na poli fotografie Františka Doležala kladl hlavní důraz na „ideovou, třídně stranickou složku díla a na odhalování reakční povahy bezideové, formalistické a společensky indiferentní měšťácké fotografie.“

Běsnění Doležala a jeho kolegy Františka Čiháka však bylo moc i na mnohé kované soudruhy, a tak už v květnu 1952 se do čela redakce dostal umírněný Jaroslav Spousta a v roce 1953 se časopis vrátil k názvu Československá fotografie. Při listování jeho ročníky z dalších let je vidět, jak inscenované záběry hrdinů práce postupně nahrazují snímky obyčejného života ve stylu poezie všedního dne, jak se na stránky časopisu postupně vracejí Sudkova díla i experimentální fotografie, jak se začínají objevovat články o fotografech z agentury Magnum. Až do poloviny 70. let se dařilo Spoustovi a jeho následovnicím Aleně Šourkové a Aleně Kučerové držet solidní odbornou úroveň časopisu, v němž se vedle technických rad a novinek objevovaly kvalitní materiály z historie a současnosti české i světové fotografie a v němž dostávali značný prostor i mladí fotografové. Příchodem přesvědčené komunistky Evy Horské do čela redakce v roce 1974 přibylo ideologických článků i tendenčních fotografií a v 80. letech časopis přišel i o hlubotiskové reprodukce, ale v každém čísle nakonec něco zajímavého bylo. Daniela Mrázková, která Horskou vystřídala ve vedení redakce hned po Sametové revoluci a časopis přejmenovala na Fotografii a později Fotografii Magazín, se pokusila se střídavými úspěchy navázat na svá zlatá léta při vedení Revue Fotografie. Úsilí Mrázkové i další šéfredaktorky Věry Matějů udržet úroveň časopisu i ve stále silnějších komerčních tlacích  bylo zcela zapomenuto během bezkoncepčního amatérského šéfredaktorství Pavla Libory. Richard Guryča, jenž Liboru vystřídal, se poctivě snažil časopisu vrátit ztracenou důvěru. Začal dávat mimořádně velký prostor fotografické tvorbě, snažil se sledovat aktuální tvůrčí trendy u nás i ve světě, všímal si trhu s fotografiemi. Jenže v době, kdy většině mladých fotografů stačí získávat informace z internetu, tradiční fotografické firmy krachují a nové nemají zájem inzerovat v časopise s nevelkým nákladem,  se mu ekonomicky nedařilo a loni na podzim vyšlo poslední číslo Fotografie Magazínu. Jeho předplatitelé se nyní stávají čtenáři DIGI Fota.
       Vladimír Birgus

Zdroj: DIGI Foto 2/2009