Richard Prince, z cyklu Cowboys 1989

Peter Weiermair, mezinárodně proslulý kurátor velkých fotografických výstav, autor desítek knih a katalogů a bývalý ředitel různých uměleckých muzeí a výstavních institucí od Frankfurtu nad Mohanem přes Salcburk až po Bolognu, zahajoval letos začátkem listopadu kongres Evropské společnosti pro dějiny fotografie ve Vídni přednáškou o současných tendencích fotografického trhu. Nebyla příliš veselá. Globální ekonomická krize se samozřejmě nemohla vyhnout ani uměleckému trhu. I když někteří optimisté doufají, že obrazy, sochy či fotografie mohou zlákat nové zájemce jako bezpečnější způsob uložení majetku než akcie nebo podílové fondy, téměř jistě se to bude týkat hlavně děl, jejichž hodnota už byla dlouhodobě ověřena a ne mnohých současných prací, které se zrovna dostaly do módy a za něž bohatí sběratelé byli ochotni platit dříve nepředstavitelné částky. „Jestliže loni bylo možno prodat Princeovu reprodukci fotografie kovboje z reklamy na Marlboro za milión dolarů, za rok může mít stejná fotografie cenu jednoho dolaru“, s básnickou nadsázkou Weiermair končil svou přednášku.

 

 A měl v mnohém pravdu, jak ukazují výsledky aukcí současného umění v nejvýznamnějších světových aukčních domech Christie‘s, Sotheby’s a Phillips de Pury. Vždyť zatímco ta poslední jmenovaná očekávala, že jí londýnský říjnový prodej děl současných autorů, mezi nimi mnoha umělců používajících fotografické médium, přinese částku mezi 18 a 26 milióny dolarů, ve skutečnosti jich prodala jenom za pět miliónů. Ostatně ani tito ctihodní aukční giganti nebyli ušetřeni recese – vždyť zatímco ještě před rokem byla hodnota samotné firmy Sotheby’s ve výši 3,7 miliardy dolarů, letos klesla na pouhých 550 miliónů dolarů a společnost Phillips de Pury oznámila, že ji kupuje ruský koncern Mercury Group. Do značné míry to zavinily garantované ceny, které aukční domy slíbily majitelům mnoha děl a jichž nakonec nedosáhly. 
 To, že fotografie některých momentálně oblíbených tvůrců, jakými jsou třeba Richard Prince, Candida Höfer nebo Thomas Struth (u jejichž barevných zvětšenin a tisků navíc nikdo stoprocentně neví, zda skutečně vydrží dlouhá desetiletí, jak tvrdí jejich výrobci), byla v posledních letech prodávána za podstatně vyšší částky než nejvzácnější díla Edwarda Westona, Man Raye nebo Lászla Moholy-Nagyho, vytvářelo umělou bublinu, která může rychle splasknout (na už zmíněné říjnové londýnské aukci se neobjevil jediný zájemce o nabízené Princeovo dílo). Podobná disproporční situace, byť v nepoměrně nižší cenové úrovni, nastala i u nás, když některé galerie a aukční firmy požadují za fotografie Markéty Othové, Petry Feriancové nebo Štěpána Grygara vyšší sumy než za které je stále možno pořídit mnohé originály od Sudka či Rösslera. Řada současných českých autorů bez skutečného mezinárodního renomé má přitom značně nadnesené představy o reálné hodnotě svých děl, jak se zcela nedávno prokázalo třeba na první fotografické výstavě v pražské galerii Montmartre, kde se při cenách v řádů mnoha desítek tisíc korun nepodařilo prodat ani jeden exponát. Finanční krize, která zasáhla většinu světa, tak snad přinese alespoň něco dobrého: oddělení dobou prověřených hodnot a cen uměle vyšroubovaných díky dočasným módám.
 

Vladimír Birgus

Zdroj: DIGI Foto 1/2009