Jiřií Zykmund, Centrální šatna

C  e  n  t  r  á  l  n  í      š  a  t  n  a
            

Kabinet fotografie Domu umění v Opavě, Pekařská 12, Opava

27. 11. – 28. 12. 2008, otevřeno út-ne 10-17 hodin

Výstavu pořádá Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě ve spolupráci
s Domem umění v Opavě za podpory Statutárního města Opavy

Výstava bude zahájena ve čtvrtek 27. 11. 2008 v 17 hodin

Kurátor Evžen Sobek

Jiřií Zykmund, Centrální šatna

Jiřií Zykmund, Centrální šatna

Jiřií Zykmund, Centrální šatna

Nevyfotografované fotografie Jiřího Zykmunda
Ano je to skutečně tak. Nejzajímavější fotografie jsou ty, které ještě nebyly vyfotografované, tedy fotografie, které de facto neexistují. Neboť pouze neexistující obrázky v sobě bez výjímky skrývají potenciál dosud neviděného, nepoznaného dobrodružství.
Otázkou ale je, jak k takovým fotografiím dospět v době, kdy již vše bylo vyfotografováno?
Dost možná, že si tuto otázku na tomto místě pokládám zbytečně, poněvadž Jiří Zykmund vlastně neusiluje o vytváření "nových" fotografií.
Snad jen náhoda tomu chtěla, že mu fotografie zkřížila cestu a do rukou se mu tak dostal nástroj, který mu umožňuje vyprávět jeho příběhy. A ukládat je na bezpečné místo, do Centrální šatny, odkud si je můžeme vypůjčit a pokusit se je prožívat spolu s ním nebo třeba po svém.
Centrální šatna je místem, kam si Jiří Zykmund denodenně odkládá své niterné prožitky, postřehy, starosti i radosti. Ty tu ale nezůstávají pouze ležet, jejich koncentrace vede ke vzájemným interakcím, které Jiří Zykmund se zaujetím sleduje. Elementární pocity se  začínají propojovat a pozvolna se proměňují v obrazy, které představují osobité vizuální  fragmenty současného životního stylu.
Všichni účastníci divadla Centrální šatny jsou sebejistí, nepochybující - jsou současní - "in" a "trendy". Realita ideálního světa glamouru a reklamy, ve které je nalézáme, ale nepůsobí v tomto případě nikterak pozitivně. Právě naopak - nepřestává iritovat a objevuje se otázka, zda je všechno, jak má být? Nejednoznačnost, kterou v sobě Centrální šatna skrývá, tak navozuje schizofrenní situaci lehkého úsměvu a smutku, naděje a prázdnoty.
Těžko předvídat, která z těchto dvou poloh u diváka zvítězí.
Podstatné je to, že ho nenechá chladným.
A že existují i nevyfotografované fotografie.

                                    Evžen Sobek


Autor o svých fotografiích   
,,Vše jsem zachytil skromným přístrojem na svých toulkách po cestách, které vždy vedou kolem zapomenutých kapliček, jež pocestného mohou svésti z cesty, stává se však, že i do krajů, kde rozum cizincův zůstává nad mraky stát, kde je nesnesitelně lehké bytí, ba i pozbytí sama sebe, kde platí jiné zákony, vedoucí k pošetilosti a marnivosti, kde bědně relativní je velikost člověka. Odtud není snadné se vůbec vrátit.
       Drazí pánové, já se však vrátil, a toto jsou mé zápisky a svědectví....."

            Prožil jsem zkresleně očima dítěte pozlátko sklonku totalitního režimu. Byl to svět rozpadávajících se zdí, jako svědků pochybné minulosti, ve kterých se pohybovaly její živé stíny s pohnutými osudy. Prolézali jsme staré dvory a pavlače domů. Všude bylo ticho a strach se nesl bezčasím. Byla v tom však legenda a jistá důstojnost starých časů, jejich hodnot, a také určité napětí. V roce 1984 mi bylo devět let. Běhali jsme v pláštěnkách s igelitovými sáčky a v plynových maskách lesem, což byla nemalá zábava, současně v tom byl přítomen i strach.
            Dnes se podobná tvář časů normalizace vrací. Avšak něco mi z mého dětského světa vymizelo. Bylo to jen dětství?  Žijeme v napětí přebytku potřeb a možností, v doprovodu podivných kontrolních mechanismů. V divoce barevných ulicích je rušno, avšak ve strohých tvářích kolemjdoucích opět ticho, strach a prázdno. Chodíme v pláštěnkách s igelitovými sáčky na rukou, avšak ve značkových, v maskách, které nejsou jen plynové.....  Procházky v oněch barevných kulisách tohoto všudypřítomného zábavního parku jsou pitoreskní. Dvory domů jsou čisté a uzavřeny zámkem. Lidská tvář se vytrácí, prodává, mizí v půjčovnách, a s ní nejen ona tvář, podobně jako kočky v Postavě k podpírání.
Každý máme svou oblíbenou šatnu.
Ta moje je na rohu Parkerova nám. a ulice Juráčkovy.
          

Biografie
MgA. Jiří Zykmund
Narozen r.1975 v Litoměřicích, Česká republika.
Vystudoval SUPŠ v Brně (1990-1995) a FAMU v Praze, obor kamera (1996-2002).
Roku 1996 spoluzakladatel fotografické skupiny ,,Česká Paralaxa"

V současné době spolupracuje na výrobě dokumentárních filmů

Realizace - kamera: 
Ničeho nelituji  (2003, r. Theodora Remundová)
4 věci  (2006, Deníky Babičky Němcové - r. Jan Gogola)
větší počet krátkých dokumentárních filmů pro ČT

Realizace - režie:
Dvouoký sen divoké zrcadlovky (Famu 2001, nominováno na studentského Oskara)
Starý kocour  ( Famu 2003),
Děvčátko, film o filmu(2002)
Příběhy onyčejného šílenství, film o filmu (2005)
Ráno (2005, ČT)

Společné výstavy
1995  galerie Neobrom Brno,
1997  Besídka Slavonice
2002  Synagoga Boskovice
2002  Moravská galerie Brno.
2005  café Steiner, výstava skupiny ,,9 smějících se bestií".
Samostatné výstavy
1998 kino Žlutá ponorka Znojmo,
2008 Centrální šatna, Galerie artistů, kino Art Brno