Staroměstská radnice
9.8. – 13.9. 2008

     
        Po čtyřiceti letech rádi zavzpomínají i ti, kteří si nic zvláštního nepamatují. Obzvláště, když dostanou pro své příběhy tolik prostoru v médiích jako letos.  Výběr 169 černobílých fotografií v koncepci Josefa Koudelky a Aleše Najbrta na Staroměstské radnici není jen oprášeným archivním materiálem pro bádání historiků či v lepším případě  ilustrací nejrůznějších exhibic komentátorů tragického vykřičníku evropských nadějí.

 Uvědomil jsem si to již v červenci na tradičním fotografickém festivalu v Arles (kde jsem (mimo jiné) na kole projel i „Koudelkovo Camarque“). Vyvrcholením letošního ročníku v Antickém divadle byla velkolepá (a letní bouřkou značně opožděná) přehlídka artistních módních modelů Christiana Lacroixe s účastí téměř stovky modelek a rafinovaně poskládané projekce. Jen těžko si lze představit podivnější propojení programu než  následným uvedením sedmdesátníka Josefa Koudelky a jeho černobílého reportérského souboru ze srpnového vpádu vojsk do Československa z roku 1968. Malý ostrůvek „Čechoslováků“ (který jsem zaregistroval) se topil v rozpacích, co bude následovat. Fotografův  nenapodobitelný komentář a strhující snímky poslední intervence ve Střední Evropě s dynamikou filmové poetiky byly ukončeny téměř hollywoodským střihem. Bodový reflektor si v poslední řadě několikatisícového hlediště objevil autora. Za frenetického potlesku stojících diváků se prodíral pro poděkování na jeviště. „Měl jsem dojem, že všechno, co mohu v životě zažít, zažívám v těchto sedmi dnech. řekl Koudelka o svém fotografování invaze.  „Udál se zázrak. Nikdy jsem si neuměl představit, že když něco lidi spojuje, v tomhle případě to bylo ohrožení, jak je to změní.“ Přesně tímto výrokem je charakterizován onen těžko pochopitelný náboj, který Francouze s celkem jiným prožitkem konce šedesátých let zvedl ze sedadel a roztleskal.
           70. i 80. léta už prožil fotograf v emigraci jako člen kultovní agentury Magnum      a dodnes žije částečně ve Francii a dílem v České republice. Autorství fotografií bylo od prvního anonymního publikování v zahraničí (zásluhou Anny Fárové) u nás velmi brzy „veřejným tajemstvím“,  ale fotograf sám se k nim přihlásil až po smrti otce v roce 1984,  kdy hrozba šikanování doma pominula. Fotografie ze srpna 1968 se objevily na Koudelkově první souhrnné výstavě v londýnské Hayward Gallery i v první  monografii vydané v knižní sérii Photo Poche.
        A před šesti lety doma?  K ostře  kritizované  retrospektivě ve Veletržním paláci (Národní galerie se od ní dokonce veřejně distancovala) Koudelka rozpačitě řekl: „Jsem rád, že v pondělí odjíždím do Francie a uniknu tomu vzrušení, které má výstava vyvolala.“
          Monotematická expozice Invaze 68 vychází ze stejnojmenné knihy Torstu (vydané hned     v několika jazykových mutacích).  Fotografie jsou doplněné texty dobových oficiálních prohlášení, výňatky z rozhlasového vysílání i ukázkami z autentického tisku.  Autory statí v publikaci jsou Jiří Hoppe, Jiří Suk, Jaroslav Cuhra a Irena Šorfová. Sám Koudelka však v rozhovoru zdůraznil, že texty (především na samotné výstavě) omezil na nezbytné minimum, prostor otevřel především „filmové“ návaznosti epických obrazů a samozřejmě  výrazům tváří obou stran barikády (stejně jako jim dával prostor ve svém souboru z cikánských osad).
        Fascinující je expresivita proměny vojáčků vytržených z čítanek a roztroušených po neznámém (a z rozkazu určitě nepřátelském) městě. Nezbytná cigaretka ve chvíli, kdy diskutérům dochází síla přes bariéru mlčení. A pak opět muži s tmavými brýlemi intelektuálů a „pod pláštíkem pravicového oportunismu“ se skrývajících „kontrarevolucionáři“. Prostí lidé zpívající pod zamířenými samopaly. Emoce a zmatení obou stran. Střelba a úprk (a pak rozhlížení v zákoutí - Dostal to někdo?
        Dým, oheň a trosky rozježděných a narychlo postavených barikád, stopy kulek na fasádách a rozcuchaní, vlasatí mládenci s jejich „minisukňovými“ děvčaty.
        Ostrá tonalita a zrnitost kinofilmů (které Koudelka získával jako nepoužitý odpad z kamer barrandovského studia). Rozstřílená okna, střepy, odjištěné zbraně, tuny železa a drtící pásy. Naivní pokus o zastavení tankových pásů dřevěnou žerdí praporu, zkrvavené a roztrhané vlajky, mezní situace i patos. 
         A do toho  provolání městského výboru KSČ v Praze vyzívající k důstojnému a uvážlivému postupu.
          Všudypřítomné nápisy – glosy situace, vtipy nebo povzdechy. Hltání informací ve zvláštních vydáních novin a časopisů rozdávaných zdarma přímo z redakcí. Terč namalovaný na zádech obyvatele tohoto dobytého města a za rohem noví (právě se rodící) kolaboranti pečlivě bílící protiruské nápisy. Z divadelního fotografa a lyrického vypravěče příběhů cikánských osad se stává intuitivní a dravý reportér uprostřed dějů. Ale přesto ještě něco dalšího prosvítá za bezprostředním záznamem. Koudelkovy fotografie mají mohutnou epičnost strhujícího dramatu, zatímco snímky stovek dalších (co se po Praze potloukaly profesně či jen vzhledem k mimořádné situaci s fotoaparátem) dnes působí jako celkem nudný a nezáživný materiál pro depozitář.
             Pamětník (i třeba nechtěně) s Koudelkovými fotografiemi vzpomíná. A tak si dovolím využít luxus Ateliéru a trpělivost Josefa Koudelky pro jeden odstavec vlastních pamětí. V srpnu 1968 byly (jako každý rok) prázdniny a -  i když jsem to měl matkou zakázané - dojel jsem v Praze tramvají na „Trafouš“. Tam jsem se věnoval tomu, čemu se může čtrnáctiletý „klacek“ věnovat. To znamená „okounění“ (protože k diskuzi mi i po šesti letech výuky ruštiny chyběly slovíčka) a stejně by mě nikdo neposlouchal.  Zvláštní bylo, když se uprostřed města ozval ostrý a hvízdavý zvuk kulek. To jsem pak běžel s ostatními, abych jako znalý teritoria proběhl některou pasáží a za pár minut „okouněl“ někde jinde. Vůbec mě nenapadlo, že by nějaká zbloudilá kulka mohla toto okounění ukončit. A nenapadlo mě to ani o rok později v Brně, kdy jsem „okouněl“ na náměstí paradoxně nazývaném „Svoboďák“. Tam to však už bylo takové domáčtější. Zatímco tanky  intervenčních vojsk „dočasně“ zaparkovaly kdesi u Milovic i jinde, zde vypouštěli samopalnické dávky „naši“. A právě tady myslím Koudelkův epos končí. Následovaly na dlouhou dobu již jen mnohahodinové projevy soudruha Gustáva Husáka, „Poučení z krizového vývoje“ a servilní písně o Kozáčku a balalajce tiché. „Já jsem odešel, protože jsem měl strach.“ říká Koudelka v rozhovoru, který je k vidění i v projekční místnosti na výstavě. A není se co divit. Aleš Kuneš