Dovolujeme si Vás pozvat na zahájení výstavy Barbory Kuklíkové v altánu Klamovka, Praha. Vernisáž se uskuteční 7. 8. 2008 od 18:00 hodin.  Výstavu zahájí Aleš Kuneš a kurátorka produkční galerie Lenka Sýkorová. Výstava potrvá do 7. 9. 2008 Otevírací doba so - ne  14 - 18 hodin.

Vztah mezi rodiči a dětmi v okamžiku, kdy je věk pomalu začíná opětovně spíše sbližovat než rozdělovat rozšiřuje tematický okruh zájmu fotografky Barbory Kuklíkové na téma mezigeneračních vztahů mezi matkou a dospělou dcerou. Mateřský svět na počátku možná dokonale přehledný a uspokojivě stabilní v sobě koncentruje dialog od splynutí k vzdalování se. O tom, jak je tento vztah  naplněný již nevyslovovanými obavami, vzájemným ostychem nebo naopak postupně se upevňující důvěrou a sounáležitostí s jistotou něčeho pevného a přehledného vypovídají portréty v reálném prostředí. Ve všech těchto drobnokresbách bez falešného sentimentu je totiž mnohem podstatnější fascinující obraz náhle oddělených a přitom stále propojených identit. Ačkoliv si autorka hledí uchovat stejnou kritickou distancik oběma těmto pólům, převládá lidsky chápavý vztah k vzájemné situaci starší i mladší z žen. Kouzlo tkví v postoji, v přehodnocení vlastního prožitku dcery a několik let již také matky. Fotografka nachází propojující nitky, které znamenají postupné smiřování se člověka s jeho vlastním údělem v kontextu pojitosti prožitků, tak jak je uchovává paměť. Nejde o sociologický průzkum různých společenských vrstev (to samozřejmě není smyslem výseče komorního celku). Stále se s autorkou pohybujeme v „jistotách“ vrstvy střední.
          „Nejvíce mě zajímá propojení osobnosti a jejího životního prostoru.“ říká Kuklíková. „O každém z nás promlouvá nejen jeho vnější podoba, ale také místo, kde žije. Je jeho světem, který někdy vědomě, někdy nevědomě, utváří a nechává do něj vstoupit okolí. Fascinuje mě přenášení či naopak popírání modelu prostředí, ve kterém jsme vyrůstaly, a které z největší části vytvořily naše matky. Míra osvobození i sounáležitosti.“  
     

Struktura prostoru jakoby byla viděná mikroskopem, kde se určité detaily zvětší      a zvýrazní a podtrhují jejich vnitřní dramatičnost. Máme tu v zárodku tentýž protiklad, který utváří základní vizualizaci motivu. Proměnlivá a nezachytitelná subjektivita, hyperbolizace a metaforické vyjádření.  Dveře, okna, procházející světelné paprsky a  reflexy na stěnách i nábytku, osvětlení motivu, či jeho jakoby náhodné zastínění, těsné prostory kuchyní, koupelen, orosených stěn, mokrých vlasů, šamponů,  ložnic, pokojíků, postelí, intimita oblíbených dárků, vzpomínek, doufání, zrcadel, čajových konvic, rozvěšeného prádla, suvenýrů či  zděděných věcí                 a prázdných váz, klidu a mimovolným aranžmá modelů před objektivem (stylizovaným stejně, jako na starých stativových snímcích)  i naznačené vratkosti pohybu. Autorka precizuje dál  formu, která jí byla od počátku její tvorby vlastní jako kterýkoliv z letmých pohledů. A precizuje také kolorit svých snímků, kde barevnost téměř mizí, aby se náhle neočekávaně vynořila v ostrém kontrastním akcentu.
         “Identifikační sonda” uzavírající soubor  v černobílých podobenkách matek vedle dcer je záměrně izolovaným samostatným zastavením, jež  ponechává nijak autorkou nastylizovaný prostor pouze jednotlivým tvářím.
        Kuklíková (1977) pracuje a žije v Praze.  Věnuje se převážně volné fotografii na pomezí dokumentu a inscenovaných snímků. Inspirací a základem projektů jsou reálné příběhy, které pak volně dotváří a hledá asociace a propojení reálného života s fikcí. Absolvovala Gymnázium Arabská (1996)  Vyšší odbornou školu grafickou (1999) v Praze. V Opavě pak bakalářské a magisterské studium na Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské university.

        Fotografická tvorba autorky znamená možná jistou roztržku mezi tradicemi moderního pojetí fotografického obrazu a téměř dokumentaristických témat, které pro svou práci volí. Převládají nejrozmanitější situace lidských vztahů. Můžeme samozřejmě sledovat genezi určitých typických motivů, ale především substanci součtu všech obrazů. Již první fotografické soubory Kuklíkové upomínaly na mobilní práci s filmovou kamerou: nebylo možné si nepovšimnout souvislostí s kultovním filmem Alaina Robbe-Grilleta  Loni v Marienbadu z  60. let (kamera Alain Resnais). Ačkoliv se fotografka jistě inspiruje v dynamice filmových obrazů a jejich časoprostoru, zůstává ukotvena uvnitř vlastního média. Ostré filmové střihy v jednotlivých epizodách poskládaných z několika snímků, schopnost překvapivé rekapitulace motivů, zvýraznění určitých dílčích akcentů jinde vzápětí jakoby zapadají, přecházejí do autoreflexe (nebo vcítění).
           Divákovi může připadat, že atmosféra nejznámějšího souboru Barbory Kuklíkové  City v cizím City o cizincích, žijících u nás (v němž autorka odhaluje mimo jiné také vratkost jistot lidí v cizí zemi) je v přímém protikladu ke  komorněji laděným cyklům In-Ty-My-Ta  nebo nejnověji Matky / Dcery.  Při důslednějším sledování motivických souvislostí různých autorčiných souborů můžeme s přesností sledovat jejich logickou genezi.
         Jen pro pořádek si připomeňme, že Kuklíkové obrazová esej o cizincích byla u nás po dlouhé době něčím novým: oživený zájem fotografů se od 80. let k tomuto tématu sice nutně obracel, ale téměř výhradně v ustálených postupech tradičního černobílého dokumentu. První, co propojuje (kromě minulé záliby ve vtipných jazykových přesmyčkách) hned několik prací fotografky, je vazba k určité konkrétní a dané životní situaci. Tuto situační spjatost zřetelně vidíme i nyní, ale při hlubším průzkumu výchozích zdrojů odhalíme podobné momenty již v City v cizím City a dalších. Přátelské vazby k „cizincům“ z okruhu vlastního života rozhodně nebyly pouhým vykalkulovaným tématem s postupně odvozovanými obrazovými motivy.
         V  In-Ty-My-Tě  se nápaditě zabývala svými bezprostředními mateřskými prožitky. Ve zdánlivě prosté a jednoduché hře bylo možné velmi přesvědčivě rozvinout důsledně vedenou úvahu,  jak se všechno proměňuje a uniká, pohybuje se vpřed (ovšem zatím jen tápavě). Všechny tyto okolnosti v osobní historii zůstanou nepohlceny zapomínáním možná jen proto, že tady právě v těchto okamžicích vyrostl celý bohatě větvený obrazový strom. Dcera pro svůj odchod od matky má v okamžiku dospívání pudovou potřebu.  V novém souboru Matky-Dcery  se  Kuklíková vrací z domácího prostředí do širšího prostoru pečlivě vybraného okruhu obecněji sledovaných rodinných vazeb. „Toto pouto nás ovlivňuje na celý život, předurčuje další vztahy, místo ve společnosti, způsob života a v neposlední řadě i vnímání sebe sama.“ říká fotografka.  Svůj „fotografický svět“ nese v sobě a mateřství (vnímané někým  zpozdile spíše jako „profesní překážka“) se pro ní naopak stává hlubokým zdrojem inspirací bez sklouznutí k setrvačnosti z nepochybně úspěšných minulých věcí  uprostřed jejího zájmu. Aleš Kuneš Text je převzatý z časopisu Ateliér