DOMÉSTICAS
Portraiture of Interrelationships

„Člověk se ptá sám sebe: Bude můj život vždy jako nyní? Jestliže je inteligentní, pak dovolí lávě uvnitř vytéct ven a změnit krajinu svého života. Pokud ne, pak se bude snažit kontrolovat explozi.“  Paulo Coelho
 

Soustředěnou a koncepčně velmi vyváženou dokumentární tvorbu Slováka Andreje Balca (1973) mám příležitost sledovat řadu let. Od počátků studia v České republice na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě (2001) se mu hlavním inspiračním zdrojem a leitmotivem stává člověk viděný v širších obrysech jeho hledání místa v  životě. Většinou obtížně budovaného - ať už je to v odcizeném prostoru bratislavského sídliště, v  monumentalitě moskevských bulvárů  nebo v zapadlém  sociálním ústavu kdesi v Estonsku. Autor s kamerou pracuje s nesmírným pochopením pro drobnokresbu detailu, v níž dokáže koncentrovat nově formulované otázky soudobé společnosti. Jednotlivé bezprostřední a intuitivní záběry (aniž by se však v nich vytrácela umělecká svébytnost záznamu) postupně důsledně skicovaly mnohem zřetelnější obrysy překvapivě vnímaného celku. Hledání motivů rozhodně nenese stopy umělosti, vychází z autorova vlastního života a z prostoru, který se snaží co nejdůsledněji vstřebat. Poselství snímků je velmi jednoduché a známé: radost leží v nalezení sama sebe.
        V souboru Sunday Wish (Nedělní přání) zaměřil svou pozornost k často nelegálně zaměstnávaným dělníkům z bývalého Sovětského svazu, přicházejícím za prací dále na Západ. K životu za hranicemi soudobých zákonných předpisů pro práci, přesto však stále ještě otevřenému nadějím.  Na rozdíl od práce Barbory Kuklíkové City v cizím City nebo jinak konstruovaného projektu Kateřiny Držkové Uprchlíci, které různým způsobem stylizují a rozvíjejí sny těchto lidí v cizím (a nepříliš přátelském prostředí) jsou snímky Andreje Balca mnohem přímočařejší. V některých ohledech jakoby se vracely až k inspiracím v Abecedě duševního prázdna Zdeňka Tmeje. Stejně jako tam jsou příběhy zapsány ve tvářích lidí a v naznačeném prostředí strohých a přísně účelových ubytoven, šaten nebo zapomenutých pracovišť.  Z původního domova vykořenění lidé částečně modelují prostor svými vstupy úprav do přijatelnější podoby.  Pohled naplněný pochopením jakoby dokládal i předchozí Balcovo studium na Fakultě sociální práce Univerzity v Trnavě.  Za svou tvorbu získal  fotograf v poslední dekádě oprávněně řadu cen nebo byl na ně nominován hned několikrát za sebou:  Czech Press Photo v Praze,   Mio Photo Awards v japonské Ósace či v prestižní česká soutěž aktuální tvorby Frame).
      Počátkem roku 2007 byl Andrej Balco vybrán pro prestižní stipendium IPRN EU Culture 2000, Changing Faces, Commission at the Universidade Federal Fluminense v Brazílii. Ačkoliv základní východiska autorovy „brazilské tvorby“ jsou stále ukotvena v tradičních kvalitách barevného dokumentu, fotografův rukopis postupně získává na svébytnosti a mnohem výraznější razanci. Důraz přitom nehledá v brazilském „stylu“, ale určitě jej neopomíjí.  Současnost největší a nejlidnatější latinskoamerické země, v níž dnes žije bezmála 200 milionů obyvatel nalézá Balco ve zvláštních tematických konstantách. Motivem měl být každodenní život žen a mužů zaměstnaných v brazilských domácnostech. Tyto záznamy později konfrontuje s každodenností jejich středostavovských zaměstnavatelů. Jak říká kultovní brazilský spisovatel Paulo Coelho: „Téma člověka hledajícího vlastní identitu se neshoduje se starými kategoriemi pravice a levice.“ Balco ukazuje nejenom schopnost vcítění se do „jinakosti“ prostředí, ale jakoby vždy znovu otevíral cesty k „polidštění“ v mnoha ohledech okolnostmi až příliš jednoznačně modelovaných osudů.  Důslednost široce koncipovaných narativních záznamů a jindy zase funkčně využitá vymezenost prostoru, jež potvrzuje identitu snímaných, přibližuje fotografovu tvorbu k soudobým postupům v oblasti tzv. nového dokumentu. Více (či méně) přítomná  působivost koloniálního stylu s kořeny v Portugalsku či Španělsku u  vil utopených v zeleni a neomítnuté zdivo úzce vymezovaného prostoru, čeřící se modrá bazénu a rozpálená asfaltová střecha s odpadky a umělohmotnými židlemi. Lidé, přicházející do svého zaměstnání v domácnosti šťastnějších v „chameleonském přestrojení“ elegantních uniforem tolik se lišících od jejich vlastního ošacení . Ale zároveň podivuhodné propojení obou sociálních vrstev (kde sice na jedné straně k životu rodiny patří nalezený pes a na druhé straně jezdecký kůň) ale lidský úděl zůstává společný.
„Ako malý chlapec som mal obľúbenú knihu „Tam za riekou je Argentína.“ Bola obrovská a plná zvláštnych, ba aj strašidelných fotografií. Trávil som s ňou množstvo času. V malej dedinke u starých rodičov, kde som prežil časť detstva, som sa zamiloval do krajiny v knihe. Teraz to už viem - priťahovala ma ako krásna žena, ktorá vie, čo je láska.“  říká Balco. A Brazilská federativní republika sousedí na jihu také s Argentinou. Co si přát lepšího než se posunout opět o něco blíž k dětským snům. Aleš Kuneš