Když proto hrstka nadšenců včele s předsedou umělecké asociace Terra Jevgenijem Soloninem a šéfredaktorem kyjevského uměleckého časopisu Terra Incognita Glebem Vyšeslavským před časem přišli s nápadem uspořádat letos na v dubnu (a potom pravidelně každé dva roky) Měsíc fotografie v Kyjevě, málokdo jim dával naději na úspěch,  vždyť neměli zkušenosti s pořádáním obdobných akcí ani téměř žádné finanční prostředky. Podobně jako v počátcích Měsíce fotografie v Bratislavě nebo Fotobienále v Moskvě však pomohli zejména Francouzi, kteří na kyjevský festival přivezli několik významných výstav.. Záhy se přidali představitelé některých dalších zahraničních kulturních institutů a velvyslanectví v Kyjevě. Nakonec bylo během dubna a května v třech desítkách kyjevských výstavních síní představeno téměř padesát fotografických expozic z Ukrajiny, Francie, Německa, Belgie, Ruska, České republiky, Nizozemí, Polska, Litvy a Lotyšska a pro některé další výstavy se podařilo najít výstavní prostory až po oficiálním ukončení festivalu. Samozřejmě, že vše nebylo ideální. Například festivalový katalog vyjde až dávno po skončení festivalu. V Kyjevě ani nejrenomovanější výstavní instituce často nemají moderní výstavní fundus ani dostatek rámů, a tak nebylo výjimečné, že se fotografie instalovaly pomocí špendlíků a hřebíků přímo na zdi. Zatímco u řady experimentálních snímků působily tyto „brutální instalace“ adekvátně jejich stylu, u expozice známého litevského fotografa Antanase Sutkuse bylo smutné vidět jeho klasické portréty a lyrické snímky v duchu poezie všedního dne zavěšené jen v paspartách na obyčejných šňůrkách v krásných prostorách komplexu církevních staveb Lavra.
Většina zahraničních expozic byla ovšem na kyjevský festival odeslána dobře adjustována a podobné problémy se jich netýkaly. Francouzi se prezentovali výstavou jednoho z hlavních představitelů humanistické fotožurnalistiky Roberta Doisneaua s motivy rozličných slavností a retrospektivou Jeana Dieuzaidea. Německo poslalo do Kyjeva poněkud nekompaktní přehled novějších prací Reginy Schmecken, zahrnující svěží bezprostřední záběry Kohla, Schrödera, Mitteranda, Clintona a dalších politiků, subjektivní dokument z newyorského metra, záběry z pařížských módních přehlídek a z benátského filmového festivalu i pečlivě komponované detaily architektury či muzejních expozic. Z ruské fotografie byla přímo do programu festivalu zařazena jen expozice velkoformátových fotomontáží Spící krasavice od Aliny Vlasovové, zatímco pro velkou přehlídku současné experimentální fotografie z Petrohradu se našla volná výstavní síň až po skončení bienále. Česká fotografie byla na bienále zastoupena hned třikrát: společnou výstavou Karla Cudlína a jeho kyjevského kolegy Igora Gilba, ukazující tradiční život židovské komunity na Zakarpatské Ukrajině, reprízou pražské výstavy Cosi nevyslovitelného od autora těchto řádků a přehlídkou prací jedenácti studentů a nedávných absolventů Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, zahrnující například Autoportréty Dity Pepe, expresivní cyklus Hypermarkety Jiřího Křenka, subjektivní dokumenty Martina Štěrby, Josefa Horázného a Martina Říhy,  komparace oblečených a nahých motocyklistů od Karla Špoutila,  barevné deníkové fragmenty od Davida Boukala, Vacův cyklus fotomontáží Ústí/Aussig a soubor Z pohledu pacienta od Víta Šimánka.
Celkově samozřejmě dominovala současná ukrajinská fotografie, a to především ze samotného Kyjeva. Mezi hlavními ukrajinskými fotografickými centry Kyjevem a Charkovem totiž panuje určitá řevnivost. Organizátorům kyjevského bienále se tak přes veškerou snahu například nepodařilo získat výstavu Borise Michajlova z Charkova, protože nebyli schopni splnit jeho finanční požadavky. Charkovští autoři proto byli reprezentováni především tematicky i stylově různorodou expozicí dvanácti mladých fotografů, instalacemi Pavla Makova, intermediální výstavou Jiné nebe od Jevgenije Pavlova a Vladimíra Šapošnikova, fotografickými objekty Vladimíra Filippova nebo historickými záběry Charkova ze začátku 20. století od Alexeje Ivanického.  Jen zcela útržkovitě byla zastoupena fotografická tvorba z Oděsy, Lvova, Simferpolu a dalších velkých měst. Fotografie z ukrajinské metropole byla představena kromě menší retrospektivy tvorby z 30. – 50. let kvalitativně nepříliš vyrovnanou skupinovou expozicí Dvacet kyjevských fotografů, výstavou současné inscenované a konceptuální tvorby, přehlídkou prací mladých autorů Nová jména a dvěma desítkami autorských výstav. Zdaleka ne vždy šlo o díla vysoké úrovně, protože do programu festivalu se zbytečně dostaly třeba i zcela banální cestopisné obrázky z Afriky od Igora Palamarčuka nebo některé vyloženě amatérské expozice, v nichž povrchními efekty nemohly zakrýt obsahovou prázdnotu. Na druhé straně se na Měsíci fotografie objevilo i mnoho silných a svěžích děl. Patřily k nim především silné dokumentární fotografie, pravdivě ukazující a nezřídka i zobecňující různé aspekty nelehkého života na Ukrajině i v dalších státech bývalého sovětského bloku. Jedním z vrcholů z této oblasti nepochybně byla strhující expozice naturalistických a přitom hluboce soucítících černobílých záběrů z věznic na Sibiři, v níž Alexandr Gljadelov, nedávný laureát nadace pro dokumentární fotografii amerického časopisu Mother Jones, ukazoval zoufalé podmínky, v nichž žijí a často také umírají na tuberkulózu a další nemoci ruští vězni. Gljadelov se soustavně ve své dokumentární tvorbě věnuje ožehavým tématům – fotografoval například smutný život dětí, vyrůstajících bez rodičů na kyjevských ulicích, nebo nedávno vydal knihu o osudech různých HIV pozitivních obyvatel Oděsy. 
Vedle autentických dokumentů mají v současné fotografické tvorbě na Ukrajině výrazné místo různé proudy inscenované fotografie. K největším atrakcím festivalu patřila šokující výstava Štěně od výtvarníka, filmaře a fotografa Ilji Čičkana v kyjevské pobočce známé moskevské galerie Marata Gelmana. V první místnosti, jejíž stěny byly pomalovány červenými skvrnami, Čičkan pouštěl video se záběry psa pojídajícího dort a zvuky kopulující dvojice a v druhé vystavil mírně zoofilní velkoformátové záběry více či méně obnažených žen se štěňaty. I na skupinové výstavě současné inscenované a intermediální fotografie z Kyjeva byla řada provokativních děl s motivy sexuálních hrátek v kanceláři (Vasil Cagolov) či marných pokusů o oživování nahého mrtvého muže (Alexandr Ševčuk). Zdá se, že po letech sovětské cenzury se ukrajinští tvůrci stále ještě opájejí svobodou volně ukazovat vypjatá erotická témata. Je ovšem rovněž pravda, že u mnohých děl nejde o samoúčelnost, ale že zobrazená nahá ženská i mužská těla mají hlubší symbolický či autoreflexivní význam. Ukrajinskou intermediální tvorbu reprezentoval například nápaditý cyklus Pocta van Goghovi od Oksany Čepelyk, v němž autorka vytvořila z šatů bezdomovců parafráze některých obrazů slavného holandského malíře, a soubor osobitých asambláží Ukrajinská retrospektiva od Nikolaje Babaka, kombinující naivní ikony a staré amatérské fotografie.
Měsíc fotografie v Kyjevě se zřejmě hned tak nerozroste do gigantických rozměrů Fotobienále v daleko bohatší Moskvě, které dnes patří k největším fotografickým festivalům světa. Entusiasmus jeho organizátorů a velký zájem diváků i médií však dávají naději, že Kyjev se postupně stane nepřehlédnutelným mezi více než třemi desítkami měst, v nichž se mezinárodní fotografické festivaly dnes pořádají.