Její práce zpravidla stojí na hranicích volné tvorby a módní fotografie, někdy zachycují konkrétní módní kreace (třeba v případě cyklu Little Garden jde o modely mladého českého návrháře Ondřeje Adámka), jindy jde o šaty po babičce. Podobně, jako bývá vágní styl fotografií Terezy Vlčkové, bývá neurčitá i jejich časová zařaditelnost. Autorka se totiž často inspiruje uměleckými díly z různých období a nechává nás v nejistotě, kdy a kde se vlastně scény na jejích fotografiích odehrávají. Velký význam v tom mívá i nadpozemsky nádherná příroda bez jakýchkoliv civilizačních zásahů, s níž ženy a dívky před kamerou dokonale souzní, jíž se zcela odevzdávají, s níž se snaží splynout. Příroda je zde jakýmsi ideálem krásy, čistoty, neposkvrněnosti i duchovní hloubky. Samotné modelky (mužské postavy se dosud na fotografiích Terezy Vlčkové neobjevily), které někdy více než skutečná děvčátka, dívky a ženy připomínají panenky či figuríny z výkladních skříní, působí neurčitě a tajemně.
V pohádkové atmosféře a sladkobolnosti idealizovaných mladých žen na lesních mýtinách a horských loukách z cyklu Little Garden můžeme najít vzory obrazů anglických prerafaelitů, kdežto ostré jasné barvy, akcent na vyumělkovanou líbivost a vědomá exploatace kýče zase mohou připomenout práce Pierra a Gillese.  Už název dalšího souboru fotografií snově levitujících křehkých dívek na vrcholcích beskydských kopců ze souboru A Perfekt Day, Elise sugeruje Alenku spisovatele a piktorialistického fotografa Lewise Carrola. Ve výskocích křehkých dívek, jimiž se snaží dostat z gravitace reálného světa a vznést se z přízemnosti do duchovních výšek, najdeme inspiraci symbolistickými díly z přelomu 19. a 20. století.
U magických, někdy až  portrétů dvojčat z nejnovějšího cyklu Two zase najdeme paralely s díly starých italských a španělských mistrů, s fotografiemi Augusta Sandera, Diany Arbus, Rijneke Dijkstra či Loretty Lux, zachycujícími portrétované s uhrančivými pohledy přímo na diváka,  i s filmy Stanleyho Kubricka The Shining nebo Tima Burtona Sleepy Hollow, které autorku silně ovlivnily. Nejsme v něm schopni rozeznat, kdy se jedná o skutečná dvojčata a kdy o klony jednoho děvčátka, vytvořené v počítači, někdy si dokonce nejsme jisti, zda nejde o dokonalé panenky z umělé hmoty, někdy z nich máme trochu starch. Autorce však nejde o hru, ale snaží se prozkoumávat identitou maximálně fyziologicky blízkých lidí, jejichž vnější podobnost ještě zdůrazňuje stejným oblečením i stejnými účesy. V jemných kontrastech a analozích výrazů jejich tváří s překvapivě dospělými výrazy přitom akcentuje otázky, zda stejně blízký je i jejich psychický svět a jejich charakter či jaké jsou jejich vzájemné vztahy, jaké je jejich alter ego, kolik tváří se v každém z nás skrývá. Velkou roli zejména v novějších fotografiích Terezy Vlčkové hrají dodatečné úpravy snímků v počítači, kdy autorka ovlivňuje výslednou barevnost, odstraňuje zbytečné detaily či, jako v případě souboru Two, skládá výsledný obraz z několika záběrů. Intenzivní využívání photoshopu však v jejím případě nevede k samoúčelným efektům, ale umocňuje působivost fotografií, které okouzlují svou nevšední poetikou, osobitým světem na rozhraní skutečnosti a snu i kladením otázek, na které jen obtížně hledáme přesné odpovědi.