Fotografie studentů ITF k předmětu zátiší
Markéta Márová
Eva Pandulová
Kateřina Průžková
Joanna Rzepka - Dziedzic a Łukasz Dziedzic
Martin Wágner
Kurátor Aleš Kuneš

Dům umění Opava, Kabinet fotografie, Pekařská 12
28. 5. – 29. 6. 2008

Tel. 553 712 231, e-mail: bludny.kamen@opava.cz, www.sca-art.cz/duopava, www.itf.cz.
         Není to pohodlné být stálým pozorovatelem proměnlivých situací před objektivem a vždy znovu balancovat  na různých hranicích volby. Zvláště proto ne, že opětovně musíme překonávat počáteční odstup, sbližovat své myšlení s předmětem,  ale to zdaleka nestačí.  Věci jsme museli vyrušit z jejich stálého klidu, učinit je součástí obrazu a možného příběhu, výstižnějšího či nepostižitelnějšího než byla skutečnost sama. Nejlépe „odchycená“ věc v záběru se však nakonec musí pokorně vrátit zpět k výchozímu bodu na prvopočátku, do vyváženého stavu,  otevírajícího především fantazii diváka.  Ačkoliv zdánlivá podobnost s předlohou prosvítá, je obsah odlišný, nerovnocenný. Pro úzký výběr výstavy studentů Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě jsme nakonec zvolili tři charakterizující okruhy v aktuální fotografii často frekventované.

     Je to v prvním plánu dynamický, momentkový, autorský záznam letmých setkání s věcmi v průběhu CEST, které v obraze (jak je většinou obvyklé) nejsou rekvizitami či nestojí pouze v pozadí jako kulisy, ale objevují se zřetelně v plném světle v podobě překvapujících objektů.  Jejich povrch jakoby nebyl definitivně fixován, ale stává se klíčovým okamžikem rozvíjeného příběhu. Tento stav dále plynule přechází k velmi subjektivně laděnému průzkumu autorovy vlastní situace ve světě v obrazových DENÍCÍCH  na pozadí neživých předmětů. Návratem zpět je pak přesný záznam SITUACE věcí, které nás obklopují a jejich konceptuální transformace přenesením do jiného prostoru.
CESTY
           Barevné fotografie  Markéty Márové se sběratelskou důsledností zaznamenávají malé  kaple vytvořené lidovým „kutilstvím“ v nehostinných místech argentinské Patagonie. Projekt byl původně součástí multimediální instalace sestavené fotografkou a jejími přáteli v pražské Galerii Trafačka.
            Oltáříky  z různorodých nalezených materiálů -  odrazek automobilů, střípků a dřeva -  jsou často obloženy plastovými láhvemi naplněnými vodou. Motiv vychází z uctívané místní legendy o Deolindě Corree,  jež je ochránkyní cestovatelů. Ta se svým dítětem prošla osamocená pouští, aby našla ztraceného manžela vězněného partyzány.  Na cestě zemřela vyčerpáním, ale její dítě přežilo díky tomu, že mohlo ještě sát z matčina prsu. Aby žena již nikdy netrpěla žízní, zanechávají lidé ve svatostáncích lahve naplněné vodou. Originalita těchto fotografií nespočívá jen v osobitých motivech, které objevují, ale také ve způsobu,  jakým  jsou tyto motivy navzájem kombinovány a dotýkají se proměněné reality světa. Objevují velmi překvapivá spojení zcela různorodých darovaných a nalezených předmětů v dokonalé symbióze až vegetativního růstu. „Argentinci věří spoustě věcí,  které jim dávají jistotu a pomáhají překonat životní trápení.“ říká Márová. Oltáříky jsou rámem pro vstup obyčejných lidí, kteří zde (zcela intuitivně) vytvářejí podivuhodně intenzivní obraz, jež nepostrádá vroucnost, ale i nechtěný humor.
           Hlavním předmětem zájmu Martina Wágnera  byly ihned po ukončení střední fotografické školy především záznamy z cest. Vydal se na většinou individuální putování  do vzdálených koutů Ruska a dalších zemí bývalého Sovětského svazu.  Kromě samostatných výprav do Moskvy, Petrohradu a Kyjeva cestoval Transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku,  za polární kruh do Murmanska, na Kamčatku a k jezeru Bajkal nebo naopak jižním směrem na Krym a severní Kavkaz. Během pobytu ve Vladivostoku si odskočil trajektem do Japonska. Spolupracoval s kultovním čechoamerickým  fotografem Antonínem Kratochvílem.  Pro svůj pohyb po úctyhodných vzdálenostech kombinoval nejlevnější vlaková spojení a autostop.  Rychle osvojované znalosti místních poměrů mu umožnily cestovat velmi levně a efektivně a díky opakovaným návštěvám si fotograf na mnoha místech získal přátele s dalšími kontakty. Sám říká, že se cítí všude bezpečně. Návod Martina Wágnera k tomuto cíli je prostý:  „být tam stejný, jako jsou všichni ostatní“. Cestou k tomu byly také mnohá upřímná pozvání od místních obyvatel  na skromná pohoštění jídlem, která zde znamenají prvotní „slovo“  i přátelství. Wágner si tato prostá zátiší v průběhu mnoha let svých cest fotograficky zaznamenával.  
DENÍKY
         Na pomezí autentického deníku a záznamů z cest jsou práce Kateřiny Průžkové pod názvem ISLA/ soukromá - veřejná zátiší. Prvním charakteristickým rysem těchto témat – objektů,  je  hledání spříznění ve chvílích samoty autorky v místech, kde proudí davy. Prolínání reflexů z ulice a předmětů ve výlohách obchodů je jistě známý princip od původních pařížských motivů Atgeta nebo později u nás z „cestovních deníků“  Štyrského či Severa. Pouhá skutečnost,  že předměty a puls města můžeme pozorovat jako vzájemně se prostupující prvky v jednoduše vrstvených montážích k výslednému obrazu nikdy nestačila. Ploché myšlenky reklamy a systematické využívání produktů (nebo odpadků) konzumní společnosti dokáže postupně divákův pohled znejistit. Kočičí pohled a naprogramované robotické veselí vyřezaných postaviček je v obou případech jen „základním materiálem“ skutečnosti a její zástupné interpretace v zaměnitelných reklamních rekvizitách.  
           Nakročené nohy panenky na rohu stolu, ruka rozhozená do prázdna, náhodný průhled přes předměty oknem místnosti na dělníka pracujícího ve výškách, letící balón nad městem. Transparence věcí a obrazy v obraze, kde se prolíná skutečnost televizního monitoru, reflexů v zrcadle a letmo zahlédnutá realita za oknem místnosti. Eva Pandulová ve své tvorbě propojuje svět předmětů se svým privátním životem i příběhem slovenské autorky žijící a pracující v Praze. Po absolvování gymnázia vystudovala Informační technologie na Ekonomické univerzitě v Bratislavě. Kromě profesních zájmů v oblasti informatiky se zajímá rovněž o fotografické přesahy v nových médiích a designu.  
         Ostré barevné akcenty jejích obrazů střídá velmi tlumená tonalita, kde se barevnost téměř vytrácí. Ocitáme se v peripetiích vlastního rozhodnutí, drceného skla, letmých momentek a přísně nebo rozvolněně inscenovaných záběrů s prioritou světel či zastínění. „Zabalené“ město jakoby se otevíralo do privátního prostoru. Rozměry          i vzdálenosti věcí jsou v obrazech těžko odhadnutelné, získávají nebo opět ztrácejí svou monumentalitu, která překvapivě vyrůstá z intimity prostoru. Jednotlivé záběry se propojují jako skutečnost během chůze. Několik možných kroků nemá záchytný bod,  ale podobně jako v pokoji jsou uzavřeny a definovány prostorem, jež je (zdá se) teprve pohybem přesně vymezen. Žárovky vánočního stromku cítíme rozvěšené na holém těle.
SITUACE
Polská partnerská dvojice Joanna Rzepka - Dziedzic a Łukasz Dziedzic jsou u našich sousedů známí nejenom jako osobití mladí tvůrci, ale rovněž jako organizátoři aktivit Galerie Szara v Těšíně.   Vystavené fotografie (prezentované jindy rovněž ve veřejném prostoru jako Public Art) dosahují konfliktu mezi objektivitou fotografického záznamu a subjektivitou postupně utvářeného místa pobytu. Realita jejich pokoje je důmyslně vystavěná kulisa, která se záznamem v obrazu a přenesením do odlišného místa proměňuje. Konflikt mezi přiznanou „objektivitou“ i  konstantní a dominující obrazovou skutečností není jen v určitém okamžiku zastavenou scénou, ale mozaikou fragmentárních událostí. Aleš Kuneš