Rafał Milach

 První cenu v kategorii Arts and Entertainment v největší soutěži novinářské fotografie World Press Photo v Amsterdamu letos získal polský fotograf Rafału Milach. V březnu mu bylo teprve třicet let, ale už má na svém kontě více výborných fotografií i významných úspěchů než většina jeho o mnoho let starších kolegů z řad současných polských fotoreportérů a dokumentaristů. V pouhých čtyřiadvaceti letech vydal první samostatnou knihu dokumentárních fotografií o Horním Slezsku, jeho reportáže vycházejí nejenom v polských časopisech Polityka, Przekrój, Newsweek Poland, Foyer nebo v příloze Gazety Wyborcze, ale i v Guardianu, Le Monde Economie, L’Espresso, Die Zeit či Courrier Japon, vyhrál mnoho cen v soutěžích novinářské fotografie, je členem rakouské agentury Anzenberger, byl vybrán mezi nejtalentovanější mladé účastníky Joop Swart Masterclass v Amsterodamu, měl řadu samostatných výstav v Polsku, Španělsku nebo České republice.

Mizející cirkus

Mizející cirkus

Mizející cirkus

Mladé Rusko

Mladé Rusko

Mladé Rusko

Mladé Rusko

Nejdůležitější však je kvalita jeho prací. Milach je velmi vzdálený od rutinních fotoreportérů, mechanicky plnících zakázky agentur či časopisů bez výrazného osobního zaujetí i autorského rukopisu. Ani on se zatím nemůže vyhýbat běžným novinářským úkolům, ale zajímají ho především dlouhodobé projekty, v nichž může některé téma zpracovávat z mnoha stran. Taková byla už jeho knížka Šeď (Szare), v níž v roce 2002 shrnul výsledky svého několikaletého úsilí fotograficky zobrazit svůj rodný kraj Horní Slezsko, průmyslovou oblast Polska, která byla obzvláště postižena zavíráním dolů a hutí, devastací prostředí, extrémně vysokou nezaměstnaností. Ve svých černobílých snímcích navazoval na nejlepší tradice polské dokumentární a reportážní fotografie, představované třeba fotoreportéry časopisů Świat nebo ITD, kteří už za hlubokého komunismu ukazovali tehdejší život v Polsku pravdivěji a syrověji než většinou bylo zvykem.  Milach je však fotograf o generace mladší než Tadeusz Rolke, Bogusław Biegański, Kazimierz Czapiński či Andrzej Baturo a dobře se orientuje v aktuálních trendech fotografické tvorby, proto i jeho snímky byly v mnohém jiné, daleko subjektivnější, ale také mnohem estetičtější – nezapře v nich, že vystudoval katovickou Akademii výtvarných umění. Samotná průmyslová krajina s kouřícími komíny je u Milacha často jenom pozadím pro scény, v nichž je však mnohdy prostřednictvím konfrontací výmluvných detailů v popředí s pozadím či několika dějů akcentována nevšednost všednosti a prolínání minulosti se současností. Jeho fotografie na jedné straně zobrazují typické tradiční zvyky,  pouti, mše, zablácené autobusy, kolonie stereotypních dělnických domků či oprýskané stěny se zbytky starých nápisů, na druhé straně ale ukazují nezadržitelný nástup nového životního stylu.
 Motivy lidí, ztracených uprostřed velkoměst,  zesílily v dalším Milachově cyklu Osamělé město, jehož formální stránka s častou expresivní neostrostí nebo ostrými kontrasty černé a bílé se ještě více vzdálila od tradiční sociálně zaměřené dokumentární fotografie. Už během studia na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, kde Milach patřil spolu s Piotrem Szymonem, Grzegorzem Dąbrowskim, Grzegorzem Klatkou, Magdou Bartkiewicz, Pawlem Supernakem, Szymonem Szcześniakem či Kubou Dąbrowskim k první výrazné generaci polských studentů, začal velmi invenčně využívat možnosti barevné fotografie. Ty naplno potom rozvinul ve své práci pro polské časopisy i v rozsáhlejších cyklech, vznikajících hlavně z vlastní potřeby.
 K takovým patří třeba soubor Mladé Rusko, na kterém začal pracovat v roce 2004 a rozšiřuje ho dodnes. Rusko po kolapsu Sovětského svazu přitahuje mnoho fotografů, ale většina z nich se nevydává dále než do Moskvy nebo Petrohradu. Rafał Milach během svých mnoha návštěv fotografoval nejenom v exkluzivních nočních klubech v metropolích, ale také na sídlištích v malých městečkách na Sibiři, ve vojenské škole pro mladé chlapce v Achinsku, na hranicích mezi Evropou a Asií. Sám řekl v rozhovoru pro Listy: „Každé místo má svůj charakter. Pokud je člověk s to přijmout a ctít místo a lidi tam, kde se zrovna nachází, bude se cítit dobře. Poslední dobou se například velice dobře cítím v Rusku, i když mě tam stejně mnoho věcí zarmucuje jako těší. Vím, že budu pokaždé fotografovat místní lidi a že oni budou nejcennějším zdrojem informací. Oni znají svou zemi nejlépe, vědí, jak se tam pohybovat. Jsou to cenní průvodci a často taky dobří přátelé“.
 Milach věděl, že nemůže udělat komplexní obraz převratných změn, kterými dnešní Rusko prochází, proto se zaměřil hlavně na mladé lidí. S mnohými se spřátelil, a tak je mohl fotografovat i v intimních chvílích doma, na diskotékách v Krasnojarsku, během oslav narozenin v Jekatěrinburgu, s kocovinou po divokém mejdanu v Moskvě. Mladí Rusové na jeho fotografiích se většinou nijak neliší od mladých lidí v jiných částech Evropy, stejně se oblékají, mají stejné zájmy, stejně prožívají těžkou dobu mezi dětstvím a dospělostí. Ale přitom mnohdy žijí v rozpadajících se sídlištních panelácích, obklopeni sochami hrdinů práce, vysloužilými tanky a mozaikami s portréty Lenina. Milach s jemnou dávkou ironie skvěle ukázal transformaci ruské společnosti v projekci, kde záběry mladých Rusů a prostředí, v němž žijí, podbarvil rockově zazpívanou hymnou Sovětského svazu. Ovšem současně nezatajil, že i v současném Rusku ještě zůstalo mnoho reminiscencí na komunistickou éru. Snad nejsilněji to předvedl v cyklu Vojenské škola, zachycující tvrdý dril mladých chlapců v přísné armádní škole na Sibiři.
 Akcent na výtvarné kvality, výborné kombinování přirozeného světla s elektronickým bleskem, skvělé vystižení světelné nálady, smysl pro výstižné detaily a nacházení přízračnosti v každodennosti Milach uplatnil i v řadě dalších rozsáhlejších cyklů, například o polských prezidentských volbách v roce 2005, o vietnamských prodavačích na varšavském tržišti Jarmark Evropa či o ženách-policistkách. Cyklus Wunderland vznikl během Milachovy stáže v Rakousku v nákupním a zábavním centru Excalibur City v Hatích na hranicích mezi Českou republikou a Rakouskem. V tomto bizarním prostředí, snažícím se sochami rytířů, draků, kovbojů či Elvise Presleyho a namalovanými exotickými krajinkami levně napodobit umělý svět Las Vegas nebo Macaa a levnými cenami alkoholu a čínského textilu přilákat šetřivce z obou stran hranic, Milach vytvořil sociologicky výmluvný a obrazově atraktivní dokument Wunderland o konzumentarismu, nevkusu, stádnosti a povrchnosti.  
 K vrcholům Milacova dosavadního díla patří nostalgický a přitom groteskní cyklus Mizející cirkus (Disappearing Circus). Právě za něj obdržel první cenu na letošním World Press Photu v Amsterdamu a je jím zastoupen v nové publikaci účastníků Joop Swaart Masterclaas s názvem Křehký (Fragile). V bývalém cirkusovém městečku Julinek uprostřed národního parku Kampinoski asi třicet kilometrů od Varšavy více než 40 let pracovalo na 1500 artistů, krotitelů, trenérů, učitelů cirkusové školy a techniků. Úpadek polských cirkusů ovšem před deseti lety vedl k jeho uzavření. Rafał Milach přemluvil několik penzionovaných cirkusových umělců, aby se tam na chvíli vrátili a nechali se vyfotografovat v nyní opuštěných místech, kde mnozí z nich prožili celá desetiletí. Vytvořil groteskní a přitom velmi smutné portréty starých lidí v kostýmech, v nichž kdysi získávali potlesk diváků, snímky, jejichž melancholie je umocněna dokonalou obrazovou skladbou a invenčním využitím barev. Tyto fotografie současně vyvolávají úsměv i slzy, je v nich smutek stáří i  radost z krátkého návratu do šťastných chvil zašlé slávy.  Jsou dokladem Milachova velkého talentu.
 .

        Vladimír Birgus

Rafał Milach se narodil 18. 3. 1978 v Gliwicích. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Katovicích a Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. V roce 2004 byl pozván agenturou VII do kurzu pro talentované mladé fotoreportéry ze střední a východní Evropy, v roce 2006 získal rezidenční stipendium rakouského Kultur Kontaktu, loni byl vybrán organizátory World Press Phota do Mistrovské třídy Joopa Swarta v Amsterodamu. Je členem rakouské agentury Anzenberger. Pravidelně spolupracuje s polskými i zahraničnimi časopisy. Získal několik prvních cen v soutěžích polské novinářské fotografie. Samostatně vystavoval v Katovicích, Poznani, Madridu, Gliwicích, Varšavě a Gdyni, loni měl výstavu s Mariuszem Foreckim v ostravské galerii Opera. Kromě reportážní a dokumentární fotografie se věnuje i portrétům.