Josef Koudelka, z cyklu Invaze,1968

 V souvislosti s nedávnými sedmdesátými narozeninami Josefa Koudelky připomněl Josef Moucha v Lidových novinách ostudné prohlášení Národní galerie ke Koudelkově retrospektivě ve Veletržním paláci před pěti lety, v němž stálo: „Národní galerie v Praze nemá ve svém programu výstavy reportážní a žánrové fotografie, poněvadž tento typ fotografií nesbírá a nezkoumá.“ Zatímco Národní galerie Koudelkovy fotografie nesbírá a nezkoumá, do stálé expozice Muzea moderního umění v New Yorku, v níž není vystaveno dokonce ani jedno Kupkovo, natož Knížákovo dílo, je jich v současnosti zařazeno téměř tucet. A Koudelkovy fotografie patří i ke chloubám Pompidouova centra v Paříži, Muzea Viktorie a Alberta v Londýně, Gettyho muzea v Los Angeles a mnoha dalších předních sbírek. V přezíravém vztahu k reportážní a dokumentární fotografii však není pražská Národní galerie sama, vždyť  třeba také Muzeum umění v Olomouci, jehož fotografická sbírka se v posledních letech skvěle rozrůstá, klade tyto typy fotografie až někde na samý konec svého sběratelského zájmu. Vynikající fotograf Viktor Kolář před časem smutně říkal, že už na Katedře fotografie FAMU nemá skoro koho učit, protože tamní studenti se až na pár výjimek o klasickou dokumentární fotografii moc nezajímají. Mnozí čeští kunsthistorici záměrně opomíjejí fotografie, které „jenom“ autenticky a nemanipulovaně zobrazují život kolem nás. Jedna známá kurátorka a kritička se mě nedávno dokonce zeptala kdo je to Jindřich Štreit. Na žádné z jeho zhruba sedmi set výstav nikdy nebyla a žádnou z jeho pětadvaceti knih neměla v ruce.
 Je však skutečně dokument mrtvý a alespoň v tom, co je dnes považováno za umění, zcela vyklidil pole před inscenovanou fotografií, konceptuální tvorbou nebo snímky vytvořenými v počítači? I když se ručička zájmu dnes opravdu přiklání „ke světu fotografického obrazu“, ani „fotografický obraz světa“ nestojí mimo pozornost. I na nejprestižnější výtvarné přehlídce, Benátském bienále, loni vystavovali čisté dokumentární fotografie a na Štreitovu výstavu v Domě U Kamenného zvonu v Praze chodí stejně tolik lidí jako předtím na Štyrského. Ostatně také samotné ceny svědčí o tom, že dokument není „out“. Koho by před dvaceti lety napadlo, že někdo dá za fotografie Dorothey Langeové nebo Roberta Franka statisíce dolarů a že velké zvětšeniny válečných snímků Jamese Nachtweye a syrových osobních dokumentů Nan Goldinové se budou prodávat v prestižních uměleckých galeriích? Z dějin fotografie víme, že mnohé druhy fotografie se pohybovaly po módních vlnovkách zájmu a nezájmu. Také fotografický dokument, jehož historický význam většinou čas ještě umocňuje, prožíval své zlaté a méně zlaté doby, ale nikdy nestal mimo zájem. A nestojí ani dnes, kdy nabízí mimořádně širokou škálu svých modifikací od tradičního sociálně a sociologicky zaměřeného proudu přes výrazně subjektivní pohledy až k dílům na rozhraní mezi dokumentární a inscenovanou fotografií.
       Vladimír Birgus

Zdroj: DIGI Foto 2/2008