Vojtěch Sláma, India Tourist

Dům umění města Brna, Brno
6.12. -30. 12. 2007

Galerie Měsíc ve dne, České Budějovice
11.1. – 6.2. 2008

Novoměstská radnice, Praha
13.3. – 30.3. 2008

TŘETÍ STRANA RÁMU

Ačkoliv třetí strana „Rámu“ (Frame) není zdaleka ještě důvodem k rozsáhlejším úvahám, bilancím nebo dokonce závěrům, přesto se již dnes ukazuje tento neuzavřený prostor ve zřetelnějších konturách. Je pro soudobou fotografii v České republice jednou z mála otevřených alternativ společné prezentace –  není výstavou modelovanou jednou školou, jedním kurátorem či spřátelenou skupinou. V expozicích nalezneme  aktuální tvorbu studentů a absolventů ITF Slezské univerzity v Opavě, FAMU,  Vysoké školy umělecko-průmyslové, Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem či Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

Andrej Balco: Domésticas

Andrej Balco: Domésticas

Anna Gutová

Gabriela Kolčavová

Kamila Musilová: Plyš myslí, že je víc

Martin Kollár: Armádní kuchaři

Marcin Morawickuí, Pawel Olejniczak

Tereza Vlčková, A Perfect Day

Ale objevíme i samostatně stojící solitéry, zahraniční studenty či české autory působící nyní mimo republiku. Různorodost otevírá možnost vidět soudobou tvorbu v trochu syrovějším stavu bez přespříliš svazujících faktorů modelace, zároveň však samovolně utváří kompaktní celek. Soutěž sice není vymezena generačně, ale práce mladých autorů jednoznačně převládají.
          Zatímco v 90. letech minulého století nenajdeme téměř žádný z výraznějších objevů, jež by neprošel iniciačními výstavami „Nová jména“ v tehdy ještě celkem solidně fungujícím Pražském domě fotografie, soutěž Frame se k této charakteristice v první dekádě postupně přibližuje.   Jisté je, že s oceněnými i vyřazenými účastníky jsme měli  příležitost se setkávat  později v řadě následujících kurátorských počinů či festivalů (kupř. na Mesiaci fotografie v Bratislavě, Funkeho Kolíně či v rámci Praguebiennale 3.  A samozřejmě rovněž na mnohých autorských výstavách. 
           Šťastnou volbou organizátorů Evžena Sobka a Ondřeje Žižky bylo premiérové uvedení expozice vybraných prací tří zatím proběhlých ročníků  v prvním patře Domu umění města Brna. Přes dispozičně přece jen trochu užší, ale přesně vyváženou prezentaci v českobudějovické Galerii Měsíc ve dne nyní  výběr směřuje na pražskou Novoměstskou radnici. 
        S koncem milénia se fotografická scéna u nás jednoznačně výrazně proměnila. Nejen, že téměř zmizela tradiční černobílá fotografie ve prospěch barevných printů, ale tvorba je postavena na celkem jiném ideovém principu. (K tradičnímu pojetí černobílého humanistického dokumentu o ženách  v psychiatrické léčebně v Bohnicích má v expozici Frame nejblíže jen Thaiwanec studující v Praze  Simon Chang.)  Úplně vymizel výraz formální nebo dekorativní a důraz je kladen na výraz obsahový. „Naše veskrze banální realita mně nepřestává překvapovat svojí neskutečností.“  Říká (téměř slovy pozdního Karla Teiga) jeden z vystavujících  Milan Jaroš.  A to i přesto, že v současnosti vnímáme mnohem  důslednější tendence k obrazivému vidění.  Mísí se zde bezprostřednost  intuitivního  a  soustředěnost  kontemplativního nazírání světa, výrazné zkratky a náznaky  s  tendencí k vylíčení mnoha jednotlivostí. „Osobní realita“ osvětluje realitu prozkoumávanou v mnohem širších souvislostech. 
          Občas tyto změny označujeme trochu vágním termínem "nový dokument".  Ve středoevropském prostoru (nejen u nás) je koktejlové míchání s tímto mnohoznačným pojmem překvapivě časté.  V okruhu vymezujícího spojení si dokážeme představit ledacos,  co se aktuálně sklápí až k manipulované fotografii. Z hlediska regulérních dějin světové fotografie je především v anglo-americkém prostoru „New Documents“ obsazen již  od roku 1967 (má tedy za sebou své padesáté výročí). Poprvé jej použil kurátor fotografie John Szarkowski  pro výstavu Diane Arbus, Lee Friedlandera a Garry Winogranda v Museum of Modern Art v New Yorku.  Že se jednalo o celkem jiné „nové dokumenty“,   než mají recenzenti na mysli dnes v různorodých přesmyčkách (trochu ledabylého) použití, je nasnadě. S občasnou výjimkou a tou je na Frame zastoupený soubor Kotrmelec Anny Gutové.  Osobně cítím možná podvědomé kontexty s východisky kultovního evropského časopisu Camera (vycházel až do počátků 80. let ve švýcarském Luzernu). Celek je daleko více skladbou, která stojí bezprostředně mezi naší představou a námi, není zde nic z trochu bezúčelných náplav subjektivity (tak obvyklých v české fotografii po roce 2000). Nejistota jakoby se změnila v cosi pevného, stabilního a možná i zabezpečeného. Ale zároveň ve spirále posunuté oproti klasickému „novému dokumentu“.
            Troufám si tvrdit, že u všech autorů se na výstavě nesetkáme s nějakou dílčí „soutěžní“ epizodou, ale jejich snímky a celé soubory vznikají v kontinuitě celé jejich tvorby. A do "rámu" Frame je můžeme naštěstí jen adjustovat. Dokládá to i kontext tvorby některých letošních oceněných fotografů, kterou máme možnost sledovat od minulých ročníků.
           Mám na mysli především ojedinělé soubory Andreje Balca či Vojtěcha Slámy. Sláma, jehož dosavadní velmi působivou tvorbu charakterizovaly především klasické černobílé printy s poetikou intimity žánrových snímků za zlomem piktorialismu se zde obrací k osobité modelaci barevnosti.  Jeho nový soubor India Tourist jakoby nás v čase navracel do koloniální doby zbrusu nového fenoménu „cestování“ a objevování genia loci exotických zemí. Ačkoliv Slámův originální autorský rukopis v jednotlivostech i celku zůstává, překlápí se do celkem odlišné roviny. A právě tato schopnost rozšiřování úspěšně vymezeného pole a prorůstání v celkem odlišné inspiraci je u autora velmi sympatická. Stejně tak i Slovák Andrej Balco, jež loni získal ocenění za svůj soubor o ilegálních a legálních zahraničních dělnících ze zemí bývalého Sovětského svazu se nyní představil esejí Domesticas z oblasti Jižní Ameriky. Oproti dřívějšímu (přece jen epizodickému pojetí) je nová práce ve své formě mnohem ucelenější. Gabriela Kolčavová v souboru Mama hledá kořeny uprchlíků v rodině sousedů ve Spojených státech. Slovenka Agáta Marzecová, nás uvede do noční práce v hodině „mezi psem a vlkem“ až na Novém Zélandu. Architektka a fotografka Barbora Krejčová v souboru  bEaUty vyhledává záblesky jakéhosi novodobého folklóru, vznikajícího samovolně v anonymitě evropských metropolí. Charakterizující skutečností od konce 90. let je jistota a sebevědomí autorů v pohybu světem. Stejně tak se ovšem tvůrci znovu obrací do intimity nejbližšího světa své rodiny. Nesentimentální pohled dcery na postupnou proměnu otce  (který se rozhodl změnit pohlaví) najdeme v soustředěné dokumentární studii  Petry Steinerové.
            Ondřej Přibyl, jež ve své starší práci snímal otisky televizních programů na tvářích portrétovaných pokračoval v kontextu Frame v celkem  odlišné poetice minimalistických a konceptuální zátiší Stopy, okraje. Zcela odlišné konceptuální kořeny ve vlastní dokumentační práci v archivech má tvorba Daniely Kroupové uzjsmezabavili.cz. Kroupová zde s katalogizační důsledností zaznamenává věci denní potřeby, jež připomínají  předměty zabavené v koncentračních táborech. Pronikavou studií o moderní manipulaci v nadnárodních koncernech (stojících mimo jakékoliv tradice) je The Town I Like Daniely Dostálkové. Autorka předávala „návody na život“  již v jednom ze svých prvních konceptuálně zaměřených souborů před šesti lety.
             Řada oceněných fotografů patří dnes jednoznačně mezi výrazné tvůrce leckdy překračující středoevropský prostor. Jedním z nejznámějších mladých slovenských tvůrců v oblasti dokumentu je Martin Kollár. Soubor Vojenský Kuchári  jakoby byl zatím stále ještě neukončen a otevřen k dalším vstupům a impulzům. Andrzej Kramarz s Weronikou Lodziňskou se sami výrazně angažují jako organizátoři ambiciozního fotografického festivalu v Krakově. Ve Frame uvádějí společnou fotografickou práci, kdy veristickými velkoformátovými printy se sběratelskou precizností zaznamenávají často obtížně utvářená místa domova v ubikacích bezdomovců. Zatím méně známá je druhá polská dvojice Pawel Olejniczak a Marcin Morawicki  se souborem Pop Pope zabývající se komercializací duchovního světa.  Společně podepsaná tvorba je vlastní rovněž celkem odlišnému zkoumání prolínání identit v práci Hynka Alta a Aleksandry Vajd nebo v celkem jiných kontextech     u provokatérek Zuzany Blochové a Dity Lamačové v souboru Persona.
Vtipný záznam Krajinek Tomáše Pospěcha se objevil od svého prvního uvedení na Frame již na několika samostatných výstavách.  Tradiční černobílou technikou velkoformátovým přístrojem (podobně jako Sudek či Reich) autor snímá romantické virtuální zákoutí z monitoru počítače. Jiným způsobem pracuje s computerem Barbora Prášilová
inspirující se v sentimentu dětských ilustrací na počátku secese. V technicky dokonalém barevném  souboru A perfect day, Elise..., Terezy Vlčkové (inspirovaném módní fotografií) se  ukazuje trochu poblázněného štěstí z jiného úhlu:  jakoby uprchlého z meziválečného komerčního filmu.
          Kamila Musilová zaujala již v svými staršími ze surrealismu vycházejícími zátišími různých vycpaných živočichů v muzeálních sbírkách.  Nejblíže Musilové jsou v tomto ohledu starší práce Andrei Lhotákové nebo ze světové fotografie soubor In Paradiso (et in Arcadia ego)  Laury Samsom – Rous, před lety uvedený  festivalem Noorderlicht  v  holandském Groningenu. V novém souboru Plyš myslí, že je víc se Musilová ve strohých prostorách stěhovaných depozitářů dostává k mnohem promyšlenějším interpretacím těchto motivů, podpořeným rovněž bravurním technickým provedením.Barbora Kuklíková  v komorním celku IN-TY-MY-TA  sleduje svou vlastní osobní proměnu v přesahu sebe sama. Byla to ale rovněž před časem Kuklíková, která vrátila do české fotografie celkem jinou tématiku čerpanou ze světa cizinců v souboru City v cizím City.  Zastavení času fotografickým záznamem neznamená pro fotografku „zamrznutí“ plynulého toku příběhu,  jež mluví zvláštními jednotlivostmi obrazových sekvencí v nepozorovaně utvářených a přesně odpozorovaných okamžicích.  Nejedná se  o pouhé „rozpohybování“ statické kamery, snímající místo, jeho ostré prosvětlení nebo zastínění, tvář, vyvrcholení gesta v mrtvém bodě jeho následného rozostření, ale o někdy sotva znatelný a jindy překotný proud vyprávění. Ačkoliv si dílčí záběry uchovávají až designérsky promyšlené kvality samostatného artefaktu (a mnohokrát byly takto publikovány) do pohybu se dostávají teprve jako součást seriální kompozice celku, hlavního motoru, jež určuje překvapivé „manévrovací“ možnosti. Kateřina Držková svůj soubor Uprchlíci  specifikuje:  "autentická dokumentární fotografie byla použita jako podklad pro vytvoření barevných montáží, na nichž se uprchlíci ocitají v nových prostředích, ve většině případů konstruovaných podle jejich výpovědí." Tedy manipulace přímo uvnitř média na rozdíl od  City v cizím city Barbory Kuklíkové, která  sny cizinců bezprostředně inscenovala ve vybrané realitě před objektivem kamery. Držková velmi dokonale využívá jednoho z charakteristických výrazových prvků digitálního zpracování - jakoby hyperrealistické obrazy přes svou výraznou stylizaci budou stále vnímány priznamtem „pravdivé“ skutečnosti. K této  (stylizovaně-nestylizované pravdivosti) nám autorka poskytla vymezující jednoduchá optická kukátka.