Hranice jsou dvacetitisícové moravské město s více než osmisetletou historií, řadou významných památek a unikátní přírodou včetně aragonitových jeskyní a nejhlubší propasti ve střední Evropě. V tomto městě jsem se narodil a vyrůstal. V roce 2000, kdy sociálně demokratická vláda vyhlásila vládní pobídky, začala lákat investory a v Hranicích se připravovala výstavba továrny, jsem právě fotografoval dokumentární projekt o životě ve městě. Po několika letech fotografování na Slovensku a na projektu Pomezí – Lidé Hlučínska 90. let 20. století jsem měl pocit, že bych měl fotografovat především to místo, kde jsem vyrůstal. Dokončil jsem školu, vrátil se do Hranic, kde jsem o několik let dříve spoluzakládal místní noviny a chtěl jsem zde zkusit žít. Byl jsem přesvědčen, že především zde bych měl fotografovat.Získat povolení k fotografování továrny zahraniční společnosti je velmi obtížné. Nedařilo se mi vyřídit povolení ke vstupu. Na telefonáty, emaily ani doporučené dopisy firma nereagovala a stavba den za dnem rostla. Začal jsem tedy chodi na staveniště jakoby na procházku, s vypůjčeným psem, později už nezakrytě jako fotograf. Odvolával jsem se na to, že hledám pana stavbyvedoucího nebo přímo, že to mám od něj dovolené. Dělníci mne už znali a při třetí, čtvrté návštěvě se už ani neptali. Až jsem jednou narazil na skutečného stavbyvedoucího, který na mne rovnou zavolal policii a dal odvézt. Pak už jsem na staveniště nesměl. Ale kupodivu se pár dní na to se konečně ozval manažér pro komunikaci hranické pobočky firmy Philips Vladan Pěnkava. Měli zájem o vytvoření publikace o výstavbě závodu, kterou by rozdávali jako dárek v den otevření. Tři měsíce před koncem výstavby, kdy už haly dávno stály a prováděly se jen práce v interiérech! Naštěstí jsem měl předchozí snímky a mohl jsem tedy nabídku přijmout. Prošel jsem bezpečnostním školením, dostal helmu, čipovou kartu a oprávnění půjčovat si koloběžku, která se ukázala při překonávání několik stovek metrů dlouhých chodeb a rozlehlých hal jako téměř nezbytnou.Podle firemních tiskových zpráv byly Hranice vybrány z šedesáti šesti potenciálních lokalit. Rozhodovalo se podle dostupnosti pracovní síly, úrovně vzdělání, stabilní dodávky energie, podpory vlády, přístupu k silniční a železniční sítě a blízkosti jednotlivých odběratelů. Město vykoupilo pozemky, vytvořilo infrastrukturu a za symbolickou korunu vše předalo firmě Philips. Symbolického předání se 11. září 2000 osobně zůčastnil premiér české vlády Miloš Zeman. Hranická firma, stejně jako pozdější průmyslové zóny se zahraničními investory byly chloubou sociálně-demokratické vlády. „Technologické centrum“, jak továrně oficiálně říkali, mělo být druhým největším výrobním závodem na výrobu obrazovek na světě. Vyrábět se zde měly obrazovky s úhlopříčkou 70 a 80 cm s roční produkcí dvě a půl milionu kusů. Philips se zde zavázal proinvestovat 200 milionů Euro a vytvořit více než 1.200 pracovních míst, ale v oficiálních zprávách uváděli, že v budoucnu by měla investice dosáhnout až 604 milionů Euro. V Hranicích měl podle této vize stát výrobní závod s produkcí přes osm milionů obrazovek ročně a třemi a půl tisíci zaměstnanci.Ještě během výstavby v roce 2001 došlo k dohodě mezi holandským Philipsem a jihokorejskou společností LG.Displays o vzniku společné divize LG.Philips Displays, které se stala se svými sedmadvaceti výrobními závody největším výrobcem klasických obrazovek na světě. Jejich součástí byla i hranická továrna. Většina českých novinářů ale ve svých článcích nevzala tuto fůzi vůbec na vědomí a celá následující léta dále psali o továrně firmy Philips.Zatímco obvykle vstupuje nový zaměstnanec do už existujícího kolektivu a postupně se zaučuje, zde byli nováčky všichni. Na rozčlenění do kolektivů, zjištění, kdo bude vedoucí a kdo se hodí na kterou práci si firma najala speciální firmu. Zaměstnanci chodili do hranického parku hrát nejrůznější hry, při kterých byli ale pečlivě vyhodnocováni přítomnými psychology a sociology. Při volejbale, fotbale nebo různých hrách „pro dospělé“ vyhodnocovali schopnosti uchazečů, jako je např. přirozená autorita, schopnost okamžitého rozhodování, rychlost, zručnost, psychická odolnost atd. při nestandardních úkolech.
Otevření závodu přesně rok po položení základního kamene, tedy 11. září 2001 mělo být velkou oslavou úspěchu sociálně demokratické vlády i samotné firmy LG.Philips Displays. Do Hranic byli pozváni významní politici, v doprovodném programu měli vystoupit nejpřednější čeští populární zpěváci a zpěvačky. Kolem jedné hodiny se novináři dozvěděli o událostech v New Yorku, u počítačů v tiskovém centru mohli bezprostředně sledovat náraz druhého letadla. Vedení firmy, která měla v blízkosti World Trade Centra svou pobočku a v obou budouvách řadu spřátelených firem, oslavy okamžitě ukončila. Rozsáhlá mediální kampaň k otevření závodu se tak druhý den zúročila jedinou stručnou zprávou v Hospodářských novinách. Veškeré místo v tisku bylo věnováno událostem ve Spojených státech.
Fotografovat výstavbu závodu byla pro mne velká zkušenost, ale osobně mne zajímala spíše druhá fáze. Měl jsem zkušenosti s pracovním prostředím hutí, cihelen cementáren, i v dalších provozech, zajímalo mne ovšem, jaké bude prostředí a pracovní podmínky v nově postavené, moderní a z velké části automatizované závodě. Využil jsem předchozích kontaktů, nadále jsem do závodu pravidelně docházel a fotografoval. Zajímal mne především stereotyp a automatizace, vztahy mezi českými a zahraničními zaměstnanci, motivační programy, bezpodmínečná orientace na výkon a kvalitu. Od vybavení kanceláří, oděv, pracovní vztahy, vše prostupovala specifická firemní kultura, které tato nadnárodní společnost přinesla.Holandsko-korejské technologické centrum v Hranicích nebylo továrnou v obvyklém smyslu. Dva strohé, modrobílé, půl kilometru dlouhé kvádry bez oken uzavírají vnitřní, poněkud vlídnější nádvoří se stěnami s pásovými okny, s prosklenými věžemi schodišť a s výraznou „zavěšenou“ jídelnou. Kvůli blízkosti infrastruktury zabrala továrna úrodnou půdu v údolí, v bezprostřední blízkosti města. Mohutné hangáry leží mezi železnicí a hlavní silnicí a jsou zdaleka vyditelné. Nezačleněné do terénu tvoří svou rozlohou větší než původní středověké město hlavní pohledový prvek při pohledu z okolních kopců. Mezinárodní osazenstvo bylo obklopeno klinicky čistým interiérem v modro-červeno-žlutém koloritu Mondrianových obrazů. Většina činností byla automatizována, nejvíce zaměstnanců pracovalo v údržbě, skladišti a v účtárně. Nadnárodní společnost s sebou přinesla specifický způsob výroby, firemní kulturu, vztahy mezi zaměstnanci. Většina nebyla místních. Sváželi je firemními autobusy z celé severní s střední Moravy. Leckdy ani netušili, jakým směrem od továrny se Hranice nachází, ve městě nikdy nebyli. Cestou obvykle spali, autobus je vysadil před šatnami, převlékli se a nastoupili u strojů.Díky automatizované výrobě docházelo ke vztahům mezi zaměstnanci jen minimálně. Fotograficky vděčné pracovní prostředí, typické pro tradiční fabriky zde vystřídalo nedění se, sterilita, statičnost, řád. Pro fotografování pro mne byly organizované víkendové výlety pro zahraniční zaměstnance a především Family of Time, firmou organizovaný Den pro rodinu, který se konal každoročně v období výročí otevření na planině před závodem. V prvních dvou letech byl ještě provázen půlmaratonem, který se běhal cestě lemující továrnu, často kolem kazových obrazovek, které tu byly vyskládány, když nebylo ve skladišti místo a recyklační linka ještě nepracovala.Fotografování v závodě mělo i výrazně osobní podtext. Pracovala v něm velká část mých bývalých kamarádů z Hranic. Tedy většina z těch, co ve městě zůstali. Někteří to brali jako životní selhání. Měli velké plány, chtěli dostudovat, dělat něco zajímavého, a skončili zde. Já naopak cítil, že alespoň prostřednictvím tohoto fotografování se k nim můžu přidat. Nebyl jsem klasický firemní fotograf. Fotografoval jsem si svůj soubor a využíval shovívavosti vedení, že mne nechali pracovat. Když potřebovali snímky budov, strojů nebo oslavy ředitelových narozenin, obrátili se na mne a já jim vyhověl. Vládla všeobecná nedůvěra k jakýmkoliv fotografům a tisku. Do závodu nepouštěli novináře, fotografy ani televizi. Strachovali se průmyslové špionáže, negativní prezentace v tisku, úrazu fotografa. Také můj postoj k závodu byl po celou dobu ambivalentní. Vnímal jsem problémové působení firmy v regionu, rozporuplnost vládních pobídek, pociťoval jsem ale i důležitost továrny pro lidi, kteří zde pracovali. Nechtěl jsem proto, aby mé snímky vyznívaly jen kriticky. Nejvíce mne udivovalo, že management továrny mohl po celou dobu sledovat, jaké fotografie zde vytvářím, ale po většinu působení firmy v Hranicích mi fotografování v závodě nezakázali. Od prvopočátku se objevovaly v tisku i mezi zaměstnanci závodu spekulace, jak dlouho zde továrna bude vyrábět, než přelétne za levnější pracovní silou dál na východ. Osud „technologického centa“ v Hranicích byl ale ještě kratší, než byly daňové prázdniny poskytnuté státem. Po mnoha vynucených „dovolenkových odstávek“, kdy nebyly zakázky, požádala ke konci roku 2005 firma LG.Philips Displays, která vedle hranické vlastnila ve světě dalších dvacet továren, o ochranu před věřiteli. Tím také končí má práce na projektu. Na začátku roku 2007 kupuje závod holandská společnost Multidisplays s.r.o., v letních měsících začíná stavět v průmyslové zóně v blízkosti závodu další halu, kterou hodlá pronajmout. Na podzim ohlašuje ukončení výroby obrazovek na bázi katodové trubice a přestavbu linek na obrazovky plazmové.  Většina zaměstnanců je propuštěna. V prosinci se na budově objevuje velký nápis „FOR RENT“.
Tomáš Pospěch