Petr Willert

Petr Willert – Life-style
Hon na babičku, Hon na kočku
Fotografie Petra Willerta (1981) vznikají teprve několik posledních let, ale i tak je můžeme označit za osobitý fenomén. Jestliže Jindřich Štreit na malé ploše Bruntálska do jisté míry naplňuje výrok „vesnice je svět“ a také Viktor Kolář již páté desetiletí podává výpověď o lidské existenci v prostoru Ostravy, o generaci mladšímu a v sousedství žijícímu Petru Willertovi se stalo tímto mnohovrstevnatým mikrosvětem babiččino bytovkové 2+1. V průběhu celého studia v Ateliéru reklamní fotografie Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně až umanutě fotografuje portréty babičky nebo jejích kamarádek, detaily interiérů nebo babičkou vytvářený Hand Made – rukavice, šály a bačkory z různobarevných bavlnek z rozpáraných svetrů. Na „babičce“ si plní povinná školní cvičení, volná témata i rozvíjí „mimoškolní“ tvorbu.Babičin byt v Uničově, městečku na severu Moravy, se nevyznačuje žádnou vnějškovou fotogeničností, právě tak, jako interiér bytu, tak životní styl babičky se nikterak nevymyká „běžným“ babičkám, kterak je důvěrně zná generace dnešních dvacetiletých nebo třicátníků. Na druhé straně ale Petr Willert netěží ani z estetiky banality, která proběhla i českou kotlinou v devadesátých letech. Využívá spíše zkušenosti své generace, nostalgického a politickým kontextem nezatíženého pohledu na životní styl, který je dnes tak vyhroceně „demodé“. V jeho pohledu je patrný vliv atmosféry reklamní školy a zkušenost fotografa módy.

Tento byt neformulovala zkušenost swingující generace, beatníků a jiných zásadních globálních vln z dob babiččina mládí. Bytový mobiliář nese to krásnější a nostalgické z československých padesátých a šedesátých let, upomíná na doznívající bruselský styl, ale především je to opečovávaný svět naškrobených deček, do komínků poskládaného prádla, natáček, všudypřítomného a všezahlcujícího kytičkového dekoru a úzkostlivé spořádanosti, bezesporu tedy i měšťáctví. Mimoděčně se někde v zadním plánu zjevuje i dobová politická situace, ale přetavena spíše přes osobní nostalgii, vzpomínky na vlastní babičku nebo dětství. Ať už Petr Willert snímá drobnou architekturu, bytový design, krajiny bytu, nabízí nám vzpomínkové fotografie na stěnách a policích nebo příběhy o zavařeninách a dětských výpravách do sklepení bytovky, v zadním plánu vždy systematicky provádí podrobný průzkum jedné sociální struktury. Byt se tak jeví jako jediný organismus mnoha způsoby propletený s člověkem, který jej užívá.Nejnovější Willertův soubor, Hon na kočku, je pak do jisté míry souhnem jeho předchozích prací a poskytuje mnoho způsobů zajímavých čtení: Jednak je to úsměvná ironie na fotografování kočiček, přírodopisná fotografie o šelmě v bytě. Právě tak jako má tento bytový doplněk daleko ke kočkovité šelmě, jen bujná fantazie spatřuje za všudypřítomným rozbujelým rostlinným dekorem původní botanické předlohy. Soubor lze ovšem vnímat také jako fotografování designu a životního stylu své babičky. Průvodcem na této cestě je nám kočička, coby hlavní atribut takového interiéru.  Nejspíš je ale soubor parodií toho všeho.
Tomáš Pospěch