Doron Kadlec: Fotografie z Izraele
Galerie MIRO - kostel sv. Rocha, Strahovské nádv. 1, Praha
Otevreno do 4. května od 10 do 17 hod.

Tvůrčí talent má osmadvacetiletý Doron Kadlec po otci. Ten bral syna v dětství do temné komory, kde budoucí adept oboru načerpal profesionální přístup k médiu. Zmíněné iniciace si považuje zejména v posledním tuctu let, kdy fotografuje systematicky.

Doron prošel i jinými tvůrčími oblastmi, než fotografováním. Zdůrazním, že se věnoval hudbě, poněvadž se z jeho snímků line – neslyšně, ale přece jen zřetelně. Mimochodem: hraje také na foukací harmoniku, což je vlastní i Josefu Koudelkovi, jehož díla si váží. Návštěvník Galerie Miro, sídlící v kostele svatého Rocha vedle Strahovského kláštera, mohl v dubnu usoudit, že vstoupil do chrámu momentky: Doronovi běží o záběry dynamické, expresívní, jakoby letmo – snad až bezděky zahlédnuté. Barevné i černobílé zvětšeniny nejednou působí dojmem, že nebylo času nazbyt, že nebylo kdy – a jak – zaostřit... Při této nejen hloubkové, nýbrž i pohybové neostrosti nejde ovšem o neblahé náhody. Vždyť jsou tímto způsobem pojednány i náměty, které tak říkajíc neutečou. Nervní optický efekt vychází doslova z autorových rukou. Dílem vzniká už volbou objektivu – a tedy přístupu k fotografování vůbec. Základní ohnisková vzdálenost čočky kinofilmového aparátu je 50 milimetrů. Doron ji upřednostňuje před objektivy širokoúhlými, které by dávaly hlubší pole ostrosti. Prostřednictvím padesátky, jak se označuje v hantýrce, jakoby fotograf diváka dostal blíž zobrazené scéně. Doron ji zpravidla zachytí v rapidním výseku, takže nevidíme celky, nýbrž části. Nedostáváme komplexní zprávu o motivu, k níž tíhli předmoderní fotografové XIX. věku. – Od té doby byl ovšem celý svět natolik profotografován, že do výstavních síní nechodíváme kvůli faktografii: detaily, fragmenty a torza fotoobrazy ozvláštňují. Záběry vznikly v Izraeli – až na výjimku, z níž to příznačně není znát. Doron žije v Tel Avivu a onou vzpomenutou výjimkou je snímek "Kolemjdoucí II", zobrazující kafkovského koně na Staroměstském náměstí za jedné z pražských návštěv otce: "Fotí, je v transu," znělo příležitostné – leč charakteristické – vysvětlení, když se Doron dlouho nevracel z tenat Starého Města. Záběr valacha patří do série zvířat, jež autor fotografuje soustavně. Hlavně psi a kočky – a to nejen domácí, nýbrž i pouštní šelmy, žijící ve skalách. Bez ohledu na přesnější vymezení dalších tematických okruhů (patřily by sem především tváře, lidské figury a bary) se s Doronem pohybujeme po interiérech, ulicích a plážích východního Středomoří. Silně vnímáme prostor, v němž se žije dlouho do noci, kde je teplo a nosívá se tudíž lehké šatstvo ze vzdušných tkanin, případně krátké rukávy. Sem tam se ozývá muzika, jakou možná známe, a všude je vidět plno svižných dívek. Těžko to bude optický klam. Spíše má pro ně autor schována jakási zvláštní, záložní políčka svého mimořádně citlivého filmu: asi mu při oněch kritických setkáních nikdy nedochází materiál... Takto opojen jsem přihlédl k názvům fotografií. Inklinují k akcentům, povznášejícím snímky nad doslovné souvislosti. "Mlhavá noc" ukazuje mikrofon na dočasně opuštěném rockovém pódiu, "Mléko a strdí" dvojici dívek rezonující s magickým okem objektivu, "Noční jízda" zase evokuje vizi meyrinkovského Golema, jak ji klasicky ztvárnil Hugo Steiner v lipském vydání bibliofilie, tištěné roku 1916. Odstředivost Doronových fotografií od popisu může pokračovat dál anebo se přidržet dosud převládající poetiky. Obraz "Den teroru - Hned poté" ukazuje hlavní ulici Tel Avivu. Mladík a dívka v místě sebevražedného útoku na autobus z Doronova podnětu vypouštějí praskající vzduchové bubliny. Narozdíl od bezprostředních momentek se tu jedná o zpětný postoj k záměru ve velkém mařit lidské životy. Řečeno s autorem, z jeho strany šlo "spontánně o něco, jak zůstat při smyslech. Fotografoval jsem hodinu po útoku. Při explozi bylo zabito pět lidí a mnozí další zraněni." Obvyklé dělení fotografů – ale také filmařů či literátů? – se odvíjí od hraničních přístupů k médiu, v němž tvoří. Buď se jedná o kreaci smyšlenou anebo nefiktivní. U Dorona jsou ale všechny obrazy o tomtéž: o bytostech, které chtějí šťastně žít v místech, kde se cítí doma.