Již pro návštěvníky předloňského Měsíce fotografie v Bratislavě byl jedním z nejpříjemnějších překvapení dokumentární soubor mladého fotografa Martina Kollára Slovensko 2001 – Obrazová zpráva o stavu krajiny, který vznikl jako projekt pod záštitou slovenského Institutu pro veřejné otázky. A jakoby se z toho stávalo pravidlo, i loni byl výsledný soubor tohoto grantového programu tím nejosvěžujícím, co se v Bratislavě objevilo. Grant na vytvoření letošního souboru Slovensko 2002, tentokrát s podtitulem Z dědiny do města, obdržel mladý lékař – fotograf Jozef Ondzik.

Jozef Ondzik, narozený v roce 1964, nejdříve absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích a až poté nastoupil na Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Je obdivuhodné jak komplexní a kontinuální fotografickou práci tento mladý lékař při své profesi vykazuje. Ondzik - fotograf se stal známým mimo jiné svým dlouhotrvajícím souborem Rusíni na Slovensku. Již dvacet let se vrací do kraje na rozhraní tří států, aby zde dokumentoval spolu s fotografem Tomášem Leněm život místních Rusínů. Ale stejně vytrvale fotografuje po celém Slovensku. Počínaje městským životem v Bratislavě, reprezentovaném na jedné straně fotografiemi politického dění, a to především snímky z demonstrací, a na straně druhé fotografiemi lidí jakoby v této polis (obci) ztracených. Ale i na snímcích z různých shromáždění ho často zajímá právě jedinec, stejně jako na fotografiích z vesnice.
A takový je i celý Ondzikův soubor Slovensko 2002. Jde mu především o vnitřní vztah jedince s jeho životním prostorem a právě proto nejsou Ondzikovy fotografie topografickou zprávou o Slovensku, ale spíše o pocitu lidí sdílejících tento prostor. V Ondzikových fotografiích objevujeme jeho talent pro nacházení absurdních situací a prostorů. Ať už je to fotografie z jakéhosi okresního kola soutěže krásy, atmosférou silně připomínající Formanův film Hoří, má panenko, nebo fotografie s jakýmsi pouťovým strašidelným zámkem, vytvářející dojem bizardní krajiny. Pro fotografa je tu stejně rozhodující prostor jako výraz fotografovaného. Absurdnost snímků někdy dosahuje až takové úrovně, že divák téměř nevěří, že tyto fotografie nevznikaly spíše někdy v letech osmdesátých. Ondzikův dokument je na rozdíl od Kollárova černobílý. Zatímco Kollár pracuje především s dokonalou barevností a jistě povznášejícím humorem svých fotografií, Ondzik sází více na zamyšlení. A přestože řada fotografií humor nepostrádá (například chlap orající pole, jehož pluh netáhne kůň, ale statná manželka s nezapomenutelným výrazem), vyvolávají více otázek než úsměvů. Ani zdaleka to však neznamená, že by byl Ondzikův pohled zastaralý, k čemuž by mohla svádět i právě volba černobílé fotografie. Naopak jeho pohled je v některých ohledech více než současný.
Dobrý dojem z výstavy podtrhla i dobrá adjustace fotografií a na poměry bratislavského festivalu až nebývale kvalitní instalace v sympaticky komorním V-klubu na náměstí SNP. Institut pro veřejné otázky k výstavě vydal téměř stostránkovou knihu Slovensko 002 – Obrazová správa o stave krajiny (ISBN 80-88935-39-3).
Jozef Ondzik je vedle Andreje Bána a právě Martina Kollára jedním ze spoluzakládajících členů občanského sdružení Slovenská dokumentární fotografie. Podílel se svými fotografiemi také na výstavě a následné publikaci Rodinný album.sk, které shrnulo fotografie od jednačtyřiceti slovenských fotografů, jako jakousi souhrnnou zprávu od roku 1989. Na tuto knihu letos navázal i nový grantový program Photodocument.sk 2002, který pro letošek získal Andrej Bán. Jsme tak svědky nebývalého vzrůstu slovenské dokumentární fotografie, kdy paralelně vzniká řada programů. Můžeme se tedy příští rok těšit, co nám tyto nové projekty přinesou.