Od 15. listopadu do 23. února 2003 jsme měli příležitost shlédnout velkou retrospektivní výstavu fotografa Josefa Koudelky (1938) ve Veletržním paláci v Praze. Výstava byla sestavena autorovým dlouholetým přítelem, pařížským nakladatelem Robertem Delpirem. Pořádajícím subjektem se stala domovská Národní galerie, která se však ke Koudelkovi zachovala poněkud macešsky.

Termín výstavy několikrát z finančních důvodů odsunula, nakonec na výstavu přispěla minimem peněz , nezajistila katalog ani plakáty a nepřipravila žádnou reklamní kampaň. Výstava se částečně do povědomí širší veřejnosti dostala díky mediální reflexi sporu Koudelka versus Knížák. Národní galerie Koudelku označila za autora „reportážní a žánrové fotografie“, který se nehodí do její koncepce. Milanovi Knížákovi osobně se výstava zdála navíc ošklivá a přeplněná.

Navzdory jisté problematičnosti charakterů obou protagonistů, je přeci jen škoda, že k výstavě nevznikl žádný reprezentativní katalog. K dispozici byl pouze informační bulletin, levné gramáže a nevalné úrovně. I přes chabou propagaci byla výstava z hlediska návštěvnosti velmi úspěšná. Spíše náhodou ve stejné době a v souladu s koncepcí výstavy vyšla malá autorova monografie v nakladatelství TORST.

Instalace

Prezentace dosavadní tvorby čtyřiašedesátiletého Koudelky zabrala východní křídlo prvního patra paláce a ochoz druhého patra Malé dvorany. Celkem bylo ve veletržním paláci prezentováno 330 záběrů. Architekt výstavy Emil Zavadil jednotlivé cykly instaloval na monumentální různobarevné panely. Běžný návštěvník, třeba i fotografický laik, mohl také ocenit citlivý osobní přístup, s jakým byla výstava připravena. Hned v úvodní části výstavy byl věnován prostor Koudelkovu osobnímu životu, tedy korespondenci a společným fotografiím s přáteli . Komplexnost přístupu dotvořily kresby rómských dětí a komentáře k fotografiím od známých osobností. Zaujala mě úvaha Ludvíka Vaculíka zamýšlející se nad otázkou proč je za „velké“, resp. hluboké umění vždy považována smutná a depresivní tematika, naopak radostné zpracování tématu bývá skoro automaticky řazeno k líbivému kýči anebo označeno přívlastkem naivní.

Expozice

Výstava byla uspořádána chronologicky - celkem bylo představeno šest cyklů - Začátky, Divadlo, Cikáni, Exily, Černý trojúhelník a Chaos.
První patro představovalo časové období 1960 - 1970 a cykly "Začátky", "Cikáni", "Invaze" bylo obsahově zaměřeno na člověka, společnost, sociální tematiku. Jistý přelom v Koudelkově tvorbě představují 70. léta, kdy se Koudelka definitivně odvrací od fotografování divadla, načas opouští soustavné fotografování cikánů a fotografie z okupace Československa mu nejen zprostředkovaly členství v Magnumu, ale také ho svým způsobem donutily emigrovat. V 70 - 90 letech fotografoval Koudelka v exilu a z jeho fotografií je stále více cítit pocit odcizeni a samoty. Stavy, které sám prožíval jako subjekt zároveň ztvárňoval prostřednictvím svých objektů na fotografiích. Ze snímků postupně mizí člověk, zaostřeno bývá na opuštěná zvířata, osamělé předměty, prázdné kulisy. Snímky z cyklu „Exily“ svým často naprosto věcným a suchým obsahem nabývají na vedlejších významech a metaforičnosti a jsou to právě ony společně s cyklem "Cikáni", jenž mu zajistily světový obdiv.Ve druhém patře (90. léta - současnost) Koudelka opouští lidské objekty definitivně a zaměřuje svoje expresivní vidění na krajinu. Je zde v zajímavé expozici představen cyklus "Černý trojúhelník“ dotýkající se tématu devastace životních hodnot. Závěr výstavy patří snímkům z cyklu „Chaos“. Jsou to panoramatické výřezy z negativů středního čtvercového formátu. Snímky zachycují destruované krajiny a lze na ně nahlížet jako na Koudelkův subjektivně pojatý a obrazově velmi vyzrálý deník. Velké obdélníky s bezútěšnými krajinami, po nichž klouže divákův pohled ze strany na stranu, působí monumentálně děsivě a přece esteticky. Koudelka skloubil fotografické zkušenosti ze subjektivního dokumentu se schopností expresivního výtvarného vidění a vytvořil z mého pohledu maximálně působivý, originální a nadčasový soubor fotografii. Celý soubor působí jako upřímný a mlčenlivý svědek úpadku životního prostředí. V Koudelkově tvorbě je cítit stále přítomné úsilí o maximální výrazovou kultivovanost snímků. Jistá míra všudypřítomné estetizace však neubírá na autentičnosti snímané situace a k žánrovým snímkům mají ty Koudelkovi dle mého soudu opravdu hodně daleko.

Stručný životopis

Narodil se 10. ledna 1938 v Boskovicích. Absolvoval Fakultu strojního inženýrství ČVUT v Praze a do roku 1967 pracoval jako letecký inženýr. Roku 1961 měl první výstavu v pražském Semaforu, začal fotografovat Romy. O čtyři roky později ho Otomar Krejča pozval ke spolupráci do Divadla za branou. V srpnu 1968 fotografoval okupaci Československa, v devětašedesátém roce byly tyto negativy tajně vyvezeny do agentury Magnum Photo, poté snímky obletěly svět. V roce 1969 emigroval a usadil se v Paříži, státní francouzské občanství získal až v roce 1987. Je řádným členem a zároveň spolumajitelem Magnum Photos je od roku 1974. Letos mu prezident Havel předal Medaili Za zásluhy. V Čechách Koudelkovu tvorbu dlouhodobě sleduje historička umění Anna Fárová, která byla nejen odbornou poradkyní této výstavy, ale také paradoxně autorkou velmi tvrdé kritiky na ni. Na české půdě problematicky vnímaný Koudelka se podle svých slov chystá ještě tak pět let fotografovat a potom plánuje svůj za léta nasbíraný materiál systematicky a s využitím moderní počítačové technologie zpracovávat.