Osobitý svět své vlastní fantazie vyjadřuje pomocí nahých lidských těl. Právě pouhé čisté tělo je jedním z nejpodstatnějších výrazových prostředků, se kterými se můžeme v tomto nahém světě nevšedních a na pohyb bohatých projevů setkat. Figura je v jeho pojetí většinou nekonkrétní a jednoznačně se stává součástí celku nebo jednoho hlubokého prostoru s neuvěřitelnou atmosférou, bohatou na pocity a jakýsi podivný příběh. Člověk musí být opravdu pozorný a velice dobře vnímat celek, jelikož ve fotografii Vasila Stanka, detaily velkou roli nehrají. Jde o jakousi harmonii celku tvořenou pocity z pózy lidských těl a prostoru. Vasil Stanko často fotografuje v opuštěných továrních halách, rozbouraných či opuštěných divadlech nebo na zaprášených půdách starých domů. Jeho fotografie jsou jemné a křehké, jako on sám.

Převážná část fotografií, které byly vystaveny, jsou povětšinou starší práce. Byly to ručně zvětšované černobílé fotografie formátu 50 x 50 cm. Jak napovídají čísla, jde o čtvercový formát. Ten je dán použitou fotografickou technikou – Hasselbladem a svitkovým černobílým filmem. Vasil Stanko si fotografie zásadně zvětšuje sám. Dává totiž přednost absolutně měkkému, nekontrastnímu podání, což je pro jeho tvorbu typické. Jediný člověk, který mu občas pomáhá při zvětšování je jeho kolega Rudo Prekop.

Kurátorem výstavy byla paní Elena Parubanová. Velmi osobitá, temperamentní a lehce roztěkaná bytost. Nejsem si úplně jist tím, zda to je ten správný člověk na správném místě. Ale je možné říci že ano, jelikož se jí opravdu povedlo sehnat peníze na onu výstavu. Na druhou stranu ji můžeme zásadním způsobem vytknout absolutní necitelnost k umístěni fotografií, tedy jakémusi aranžmá v prostoru.

Budova galerie má dvě patra. Ve spodním patře bylo umístěno pár obrazů… tedy málo věci na velkém prostoru. Avšak fotografie byly nacpány do prostoru krásného, avšak nevhodného pro velké množství exponátu. Skoro polovina prostoru mela totiž charakter podkroví. Stěny byly rovné tak od jednoho metru nad zem. Pak jdou v ostrém úhlu proti vám. Jedna část fotografii byla tedy umístěna pár centimetru nad zemí. Takže pozorovací výška byla tedy kousek nad kolenem, což dle mého názoru není ideální ale ani originální nápad, jak se domnívá paní Porubanová. Nejhorší však byla adjustace fotografií. Tedy pasparta, která byla pod sklem. Nejenže onen expert, který to dělal,  zjevně nepochopil princip pravého uhlu, takže to bylo milimetr sem a dva milimetry tam, ale bylo jasně patrné, že to doslova vypižlal asi jídelním nožem do čtvrtky. Prominout se nedá ani to, že sklo bylo omatlané a oťapkané. A nejlepší na tom je že zevnitř !

Bohužel za tuto skutečnost Vasil Stanko nemůže, jak jsem zjistil, jediné co udělal bylo, že zaslal fotografie. O adjustaci se starala galerie. Absolutně nejhorší je fakt, že výstava byla hotová dva dny před zahájením!  Tedy dost času na vyčištění skel. Když jsem se ptal paní Porubenové, jak je to možné, řekla, že fotky jsou přece krásné. A v tom jediném měla asi pravdu. Jinak mě výstava ničím nepřekvapila, jelikož jeho fotografie dobře znám, a některé mám i denně a očích. Jelikož šlo zjevně o velkolepou událost, tak na vernisáži byl opravdu bohatý úvodní program. Je zcela pravděpodobné, že opravdu každý kdo něco v daném městě uměl, tam byl a svůj um předvedl. Zahájení bylo nekonečné a úmorné. Pohoštění, které na nás čekalo snad ani komentovat nebudu.

Mikoláš Herskovič