Lidická tragédie, ke které došlo r. 1942 se stala dodnes svědectvím o naprosté ztrátě lidskosti fašistického Německa. Obec, ve které po staletí proudil život byla vyhlazena a život většiny jejích obyvatel se zastavil. Vzpomínky jakoby toto místo neslo do dnešních dnů. Zásluhu na tom má i zrekonstruovaný památník a nové řešení expozice muzea za jehož koncepci obdržel fotograf a pedagog pražské FAMU Bohumír Prokůpek cenu Interiér roku, kterou vyhlašuje Design centrum ČR. Na projektu s ním společně pracoval architekt Jan Žalský, autorem historického scénáře je Eduard Stehlík jehož knihou „ Lidice-příběh české vsi “ se nechal Bohumír Prokůpek při vytváření koncepce výstavy inspirovat.

…. To, že nepůjde o klasickou informativní výstavu pocítí návštěvník hned po vstupu do první stroze vybavené místnosti, kde mu je na třech plátnech promítán dokumentární film Pavla Štingla o šířícím se fašismu společně s fotografiemi i filmovými záznamy všedního života Lidické obce. I přesto, že události probíhají ve stejném čase, dávají pocit, že k sobě nepatří. Na jedné straně se díváte do bezstarostných tváří dospělých i dětí, na straně druhé vnímáte, že se obrazy začínají tragicky propojovat.

….Po vstupu do samotné expozice se ocitnete v tmavé místnosti, kde jste odkázáni bez určitého směru bloudit mezi betonovými příčkami na které jsou projektovány velkoplošné fotografie či filmové záběry z Lidické vesnice. Opět se zde propojují obrazy i zvuky, kdy z jedné projekce jste nuceni vnímat hlasité hajlování, do kterého se z jiné projekce mísí hlas dítěte předčítající dopisy psané dětmi z koncentračních táborů. Velmi emotivně zde působí i řada malých portrétních fotografií mužů i chlapců, kteří byli později popraveni.

…. Expozice působí na všechny smysly a vytváří pocit stísněnosti. Díváte se na fotografie obyčejného života lidí , uvažujete jaké byly jejich plány, jaké měli starosti, o čem snili a znejistíte, když si uvědomíte, že nikdo z nich svou budoucnost již neprožil. Fotografie, které byly pořizovány pouze pro nejbližší, nebo do kroniky obce zde získávají zcela jiný rozměr.

…. O vzniku této expozice sám Bohumír Prokůpek mimo jiné říká: „ Chodil jsem do Lidic a v noci jsem procházel prázdný prostor, snažil jsem se vnímat signály, které jsou v tomto místě uložené. Pomalu jsem začal zjišťovat , které věci na mne působí, v čem je síla vzpomínek. Nakonec to byli lidé , tváře a jména, a jejich svět. Jenže tento svět už neexistuje, na jeho místě je pláň. Ale zůstalo několik autentických předmětů a fotografie…“
V závěrečné části výstavy lze shlédnout na videoprojekci výpovědi těch, kteří tragédii přežili.

….. Když vyjdete ven z expozice máte chvíli pocit oslepení. Stejně jako když vystoupíte ze tmy do prudkého světla. Na jednu stranu jste „rádi“, že máte tuto expozici za sebou, na stranu druhou ve vás zůstává pocit hlubokého prožitku.  

Některým lidem se může zdát, že výstava nepřináší dostatek historických informací, nicméně ideou pana Prokůpka bylo vytvořit pietní místo k dojemné Lidické tragédii.