Tomu, komu se zalíbilo netradiční prezentování fotografií ve vlaku, má možnost letos již potřetí zhlédnou další výstavu (v roce 2005 se výstava Sebastia Salgada stala nejnavštěvovanější přehlídkou vůbec), tentokrát jsou to fotografie manželů Wima a Donaty Wendersových.

Wim Wenders je známý americký režisér, fotograf a básník, dokonce učí na fotografické škole v Hamburgu. Jeho žena Donata není u nás příliš známá, ale co se této výstavy týče, strčila Donata svého manžela do kapsy, je velmi zručná a nápaditá, fotografii se věnuje mnohem soustředěněji. Oba však měli společný cíl, snažili se zachytit momenty z natáčení dvou filmů.

Výstava je koncipována do tří částí – vagónů. V té první je projekce, která zachycuje instalaci fotek do vlaku a pak upoutávky na oba filmy, jimiž se umělci zabývali. Dále jsou zde samostatné Wendersovy snímky, které nezařadil do žádného cyklu. V první části jsou také vítězné fotografie Jiřího Ernesta ze soutěže Každý z nás je umělec, jejímž tématem pro rok 2007 bylo V jakých artefaktech žiji.

Nejpůsobivější část výstavy nás čeká ve druhém vagónu. Stěny jsou natřeny rudě, z ampliónu zaznívají kubánské rytmy, všude voní tabák. Snímky z Kuby jsou živé a kompozičně velmi citlivé. Vznikly při natáčení filmu Bueno Vista  Social Club, který v roce 2000 získal Oskara v kategorii Nejlepší zahraniční film. I snímky z jeho natáčení v člověku naladí atmosféru prostředí doby v níž se film odehrává – revoluční Kubu. Na fotografiích je možno vidět účastníky tehdejšího dění – zpěváky z nočního klubu, nostalgické chlapíky ve starém autě nebo děti rozpačitě sedící na schodech, pod nápisem Fidel, nejistě očekávající budoucnost. Postavy doplňují snímky kubánského prostředí – panoramata tehdejších ulic, někdy doplněna dobovými auty jedoucími do „neznáma“. To samé naznačuje šipka na rohu zpustlé ulice. Co chce asi ukázat? Atmosféru výstavy umocňuje reprodukovaná hudba, jejíž texty jsou mezi fotografiemi:

Kdybychom si tak mohli splnit naše sny.
Kdybys mě miloval tak, jako před dvaceti lety.
Je to moc smutný, před očima nám láska mizí,
Bezcitně se trhají cáry duše.

Při vstupu do třetí části čeká návštěvníky zase jiný svět. Stěny vagónu jsou modré a i řada fotografií má podobný nádech. Ve zkratce zachycují Wendersův film Million Dollar Hotel. Na snímcích najdeme tváře slavných herců. I když to nikde není jednoznačně řečeno, mohou to být přímo zvětšená políčka z pásu filmu. Technická kvalita tomu tak napovídá.

V místě, kde se „zastavil čas“ si lidé žijí své vnitřní světy, protože se v hotelu ubytovávají ztroskotanci a cvoci.

Mila Jovovitch, představitelka hlavní role, na jednom ze záběru zmateně bloumá po střeše budovy, ze které před chvílí skočil muž, který ji miloval. Modrý nádech může vyvolat chmury a zároveň naději. Stejně jako obraz téže spící ženy. Spánek snad pomůže zapomenout na problémy.

Na jedné z fotografií je španělský nápis „věříme ve sny“. Své soukromé i společenské. To by se dalo považovat za spojovací prvek obou cyklů. Barevné fotografie Wima Wenderse i černobílé jeho ženy Donaty určitě stojí za zhlédnutí, protože každý z nás si v nich odrazí svůj příběh.

Atmosféru rozhodně doplní i zvuky z nádraží, které náladu vesměs pochmurných fotografií dokreslují, abychom to s tím sněním nepřehnali.