Piotr Szymon se narodil 21.dubna 1957 v městě Zabrze. Člověk renesanční s mnoha zájmy a velkým zapálením pro umění všeho druhu kupodivu vystudoval hornickou průmyslovou školu. Umělecké zájmy ale přecejen převážily a Piotr prošel mnoha různorodými zaměstnáními, při kterých fotografoval. Pracoval na šachtě, v muzeu dějin, sloužil v armádě, pokoušel se také o studium práv. S fotografií začínal ve skupině Kron. Působil také jako pedagog na několika akademiích výtvarných umění.Velký zájem o fotografii jej přivedl až ke studiu na Institutu tvůrčí fotografie, které ukončil diplomovou prací. Jeho velkou vášní kromě fotografie bylo také rybaření. Tak nevím, jestli se mu voda nestala osudnou.Tragicky zemřel v roce 2005 v plné práci.

Ve své tvorbě se věnoval hlavně tématu náboženství, které zpracovával strohým, avšak velmi citlivým dokumentárním způsobem. Dokumentoval různá poutní místa, procesí, pečovatelské domy, dětské domovy, vesnice, také krajinu a města různých zemí. Zajímaly jej různé minoritní skupiny lidí, které fotografoval s velkou pokorou. Jako nezaujatý pozorovatel zaznamenával život těchto lidí takový, jaký ho viděl, bez jakékoli senzacechtivosti. Snad proto dokázal dostat do záběrů tolik autenticity a citu, dostat se k podstatě jejich života. Ve svých fotografiích komentuje svět kolem sebe svým jednoduchým stylem a vypráví o tom, že život je jednou velkou cestou, do které jsme byli se svým osudem na několik okamžiků vhozeni. Do chvíle, než jsem zavítala na tuto výstavu jsem se o Piotrovi Szymonovi pouze doslýchala. Čistota. Tímto slovem bych teď charakterizovala celou výstavu. Ať už se jedná o instalaci v širém, mramorovém prostoru divadelního foyeru, technické provedení fotografií, uvedení, samotný obsah snímků i osobnost Piotra Szymona. Myslím, že se jedná o nesmírně prostou – v dobrém slova smyslu – a kultivovanou vzpomínku na tvůrce, který si rozhodně zaslouží obdiv. Stále si myslím, že s respektem a pokorou k sobě i všem ostatním člověk dosáhne nejvíce, přestože dnešní doba se mi to každý den snaží vyvrátit. Proto má Piotr Szymon mé sympatie. Výstava je podle mě koncipována jako pocta autorovi a má recenze tím pádem může působit pateticky a neobjektivně. Každý, kdo zná alespoň pár fotografií Piotra Szymona však musí vědět, že nejde o žádnou glorifikaci, ale poklonu před upřímnou prací. Proto nešetřím superlativy, přestože většinou tak činím. Velmi mě potěšil také jeho bratr, který se svým milým vyprávěním zapojil do zahájení výstavy. Nechybělo zaručené občerstvení ani operní árie, padala vřelá slova a panovala atmosféra radosti, kombinované s dojetím. S dobrou náladou jsem opouštěla divadlo, s dobrým pocitem, že pokora a skromnost existuje.