Galerie Velryba, Opatovická 24, Praha 1
2. 4. - 4. 5. 2003, vernisáž 1. 4. 2003 v 18 hodin

Jan Vaca pracuje v krajské redakci Mladé fronty Dnes v Ústí nad Labem. Neživí se tam však fotografováním, ale psaním. Fotografováním se zabývá výhradně ve volném čase, ovšem rozhodně není typickým fotoamatérem, který by obesílal soutěže časopisu Photo Life, toužil po medailích z fotosalónu v Horní Voltě a nadevše miloval diskuse o nejlepších vývojkách.

O tom, že k fotografii přistupuje s ohromným entuziasmem, záviděníhodným talentem a velkou dávkou invence svědčí jak dosavadní výsledky jeho studia na Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě, tak třeba nedávno ukončený fotografický projekt "Ústí nad Labem - život města na soutoku dvou řek", jehož byl hlavním iniciátorem i organizátorem a který dovedl až k uspořádání závěrečné výstavy a vydání obsáhlého katalogu. Tohoto dlouhodobého projektu se kromě řady Vacových spolužáků z Opavy zúčastnili i studenti ateliéru fotografie na Fakultě užitého umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a sám Vaca ho obohatil o osobité snímky různých slavností a rituálů, v nichž zvýraznil svůj subjektivní pohled nápaditými konfrontacemi různých motivů a nevšedními kompozicemi.
Nejvyzrálejším i nejúspěšnějším Vacovým fotografickým dílem je ovšem soubor "Ústí/Aussig". Díky němu se Vaca v roce 2001 stal po Ditě Pepe teprve druhým českým laureátem Ceny Kodaku pro mladé fotografy a loni s ním slavil úspěch ve Vizuální galerii na Photokině v Kolíně nad Rýnem. Jan Vaca se sice v Ústí nad Labem nenarodil, ale žije tam od čtyř let a navíc i část jeho předků pocházela z tohoto průmyslového města. Zatímco ve snímcích pro už zmíněný skupinový projekt ukazoval jeho současnost, v cyklu "Ústí-Aussig" se zaměřil na dramatickou dobu mezi roky 1938 až 1948, kdy se město s velkou většinou německých obyvatel stalo součástí Hitlerovy říše, prožilo těžké období války, osvobození Rudou armádou, nucené vysídlení Němců a příchod nových obyvatel ze všech koutů Československa i nástup komunistické totality. Jan Vaca se rozhodl tyto události symbolicky připomenout ve svých fotomontážích, spojujících záběry na různé ulice a náměstí současného Ústí s archivními snímky lidí, kteří v tomto městě žili nebo se v něm na čas ocitli v uvedeném desetiletí. Sám říká o své inspiraci: "Někdo věří, že silný okamžik nikdy zcela nezmizí z míst, kde se odehrál. Dá se to popsat na jednoduchém příkladu: vybavte si situaci, kdy vstupujete do kostela. Přestože chrám je prázdný, máte dojem, že neustále slyšíte sborový zpěv a snad si i představíte obřady, které se zde odehrály před mnoha a mnoha roky". Podobný charakter takovýchto jen mlhavě vybavovaných vzpomínek mají Vacovy fotomontáže, na nichž vidíme německého velitele města, vojáka wehrmachtu, usměvavou německou ženu, sovětského vojáka s puškou, důstojníka československé armády, mladé české chlapce i další lidi z doby před více než šedesáti či padesáti lety na pozadí současných ulic s čerstvě natřenými domy, upravenými obchody a moderních trolejbusy. O většině z těchto lidí nevíme nic bližšího, o to více ale zůstává prostoru pro naši fantazii abychom si domýšleli jejich životní osudy, jejich názory, jejich charaktery. Vaca není historik ani politik, proto svými konfrontačními montážemi nehodnotí minulost ani současnost a ani se nesnaží ukazovat či komentovat dramatické události, jen metaforicky zobrazuje proměny jednoho města a jeho obyvatel v části minulého století a někde hluboko v podtextu naznačuje, že lidé, kteří tak nesmiřitelně bojovali proti sobě a vzájemně si způsobili tolik násilí a křivd, jsou si na fotografiích tak podobní.