17/3/2003
Přírodní člověk Tono Stano
Jedním z hlavních taháků letošního Měsíce fotografie v Bratislavě byla určitě veliká výstava fotografa slovenského původu Tona Stana, na níž byly na rozměrných plátnech představeny fotografie z autorova cyklu Fascinace.
Tono Stano (narozen r. 1960) vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Bratislavě a poté absolvoval fotografii na Famu v Praze. Stal se jedním z představitelů tzv. „slovenské nové vlny“, která byla typická svoji hravostí, zábavností a poetikou. V centru zájmu jeho volné tvorby stojí lidské tělo. Mimo to se věnuje i užité a reklamní fotografii. V současné době žije a pracuje v Praze. Samostatně vystavoval v Praze (Národní technické muzeum 1995, Pražský dům fotografie 2001), Plzni, Bratislavě, Hamburku, Paříži a mnoha dalších městech. Společně vystavoval na mnoha výstavách po celém světě. Jeho práce jsou obsaženy v mnoha soukromých i veřejných sbírkách. Nakladatelství Osveta mu vydalo v roce 1990 monografii.
Výstava byla instalována ve sterilním prostředí Domu umění v Bratislavě, kde byla umístěna i řada dalších výstav z rámce Měsíce fotografie, jako například práce Karla Cudlína, Hynka Alta a dalších. Nainstalovat výstavu v rozlehlých sálech s umakartonovým obložením stěn tak, aby divák nalezl soukromí pro svůj intimní rozhovor s obrazem, je asi téměř nemožné. Přesto se vystavovatelé snažili v uvedených podmínkách dosáhnout maxima a dlužno podotknout, že se jim to z větší části podařilo.
U samotných autorových fotografií lze pozorovat výrazný posun od známého způsobu vyjadřování. Starší, spíše výtvarně řešené práce s velikým akcentem na detail, fragment a hru světel vystřídali záběry nahých těl v těsném kontaktu s přírodou. Tono Stano ukazuje nahou ženu sedící v blátě s gráciezností řecké bohyně, následuje fotografie ženy pod vodou s kamenem na prsou a andělským výrazem na tváři, na jiném obraze nahá žena zrovna udeřila větví do vody či topící se (?) žena se drží větve skloněné nad hladinou. Na starší autorovu tvorbu odkazuje jedna fotografie z úvodu výstavy, která zachycuje ve velikém detailu rozkošně vytvarovaný ženský pupíček.
Tak jako řečtí filosofové chápali svět složený ze čtyř elementů, tak i Tono Stano staví své obrazy z těchto bazických duchovních prvků. Je to voda, zem, vítr a oheň mezi něž autor vkládá entitu jenž v sobě dokonale spojuje všechny ostatní prvky – lidské tělo. Mezi ním a uvedenými elementy dochází ke komunikaci, jenž v mnoha v případech připomíná neolitické a šamanské praktiky, které chápaly člověka jako nedílnou součást přírody a světa kolem ní. A příroda na vystavených fotografiích není jen nevinná kulisa, či idylka vhodná tak na nedělní rodinnou procházku. Příroda je zobrazována jako nadřazený, vše pohlcující systém a autor nutí své objekty k zásadnímu vyjádření svého vztahu k ní a tím i svého vztahu k životu. Je žena pod vodou s kamenem na prsou právě obětována, či jde o vodní vílu která je uvězněna pod tíhou hmoty? A žena jenž udeřila větví do vody chce vodní duchy vyvolat nebo zahnat? Obraz vyvolává intenzivní pocit neznáma které tu odvždy bylo a jen jsme na něj trochu zapomněli. Lidé, ať ženy či muži, provádějí na fotografiích Tona Stana složité rituály pomocí nichž se snaží o vlastní vyjádření a emancipaci.
I přes výrazné místo jež zaujímá na fotografiích příroda a okolní svět, stále zůstává člověk a nahé lidské tělo leitmotivem jeho prací. Prizmatem lidského snažení, úsilí, boje, vítězství i porážek, které Tono Stano otiskl do citlivé vrstvy, vidíme i sami sebe v podobných životních situacích.
K výstavě bylo možno zakoupit katalog který vydal Pražský dům fotografie při příležitosti autorovy výstavy v Praze. Předmluvu k němu napsal William Ewing, ředitel Mussee de l’Elysse v Lausannu. Katalog je velice přehledně a citlivě uspořádán a poskytuje zásadní průřez výstavou. Snad jen škoda, že je umístěn v měkkým deskách. Takováto publikace by si určitě zasloužila reprezentativnější tvrdou vazbu.
Výstava Tona Stana v rámci Měsíce fotografie v Bratislavě velmi důstojně představila autorovu tvorbu a stala se jistě potěšením pro oko každého vnímavého diváka.
Výstava byla instalována ve sterilním prostředí Domu umění v Bratislavě, kde byla umístěna i řada dalších výstav z rámce Měsíce fotografie, jako například práce Karla Cudlína, Hynka Alta a dalších. Nainstalovat výstavu v rozlehlých sálech s umakartonovým obložením stěn tak, aby divák nalezl soukromí pro svůj intimní rozhovor s obrazem, je asi téměř nemožné. Přesto se vystavovatelé snažili v uvedených podmínkách dosáhnout maxima a dlužno podotknout, že se jim to z větší části podařilo.
U samotných autorových fotografií lze pozorovat výrazný posun od známého způsobu vyjadřování. Starší, spíše výtvarně řešené práce s velikým akcentem na detail, fragment a hru světel vystřídali záběry nahých těl v těsném kontaktu s přírodou. Tono Stano ukazuje nahou ženu sedící v blátě s gráciezností řecké bohyně, následuje fotografie ženy pod vodou s kamenem na prsou a andělským výrazem na tváři, na jiném obraze nahá žena zrovna udeřila větví do vody či topící se (?) žena se drží větve skloněné nad hladinou. Na starší autorovu tvorbu odkazuje jedna fotografie z úvodu výstavy, která zachycuje ve velikém detailu rozkošně vytvarovaný ženský pupíček.
Tak jako řečtí filosofové chápali svět složený ze čtyř elementů, tak i Tono Stano staví své obrazy z těchto bazických duchovních prvků. Je to voda, zem, vítr a oheň mezi něž autor vkládá entitu jenž v sobě dokonale spojuje všechny ostatní prvky – lidské tělo. Mezi ním a uvedenými elementy dochází ke komunikaci, jenž v mnoha v případech připomíná neolitické a šamanské praktiky, které chápaly člověka jako nedílnou součást přírody a světa kolem ní. A příroda na vystavených fotografiích není jen nevinná kulisa, či idylka vhodná tak na nedělní rodinnou procházku. Příroda je zobrazována jako nadřazený, vše pohlcující systém a autor nutí své objekty k zásadnímu vyjádření svého vztahu k ní a tím i svého vztahu k životu. Je žena pod vodou s kamenem na prsou právě obětována, či jde o vodní vílu která je uvězněna pod tíhou hmoty? A žena jenž udeřila větví do vody chce vodní duchy vyvolat nebo zahnat? Obraz vyvolává intenzivní pocit neznáma které tu odvždy bylo a jen jsme na něj trochu zapomněli. Lidé, ať ženy či muži, provádějí na fotografiích Tona Stana složité rituály pomocí nichž se snaží o vlastní vyjádření a emancipaci.
I přes výrazné místo jež zaujímá na fotografiích příroda a okolní svět, stále zůstává člověk a nahé lidské tělo leitmotivem jeho prací. Prizmatem lidského snažení, úsilí, boje, vítězství i porážek, které Tono Stano otiskl do citlivé vrstvy, vidíme i sami sebe v podobných životních situacích.
K výstavě bylo možno zakoupit katalog který vydal Pražský dům fotografie při příležitosti autorovy výstavy v Praze. Předmluvu k němu napsal William Ewing, ředitel Mussee de l’Elysse v Lausannu. Katalog je velice přehledně a citlivě uspořádán a poskytuje zásadní průřez výstavou. Snad jen škoda, že je umístěn v měkkým deskách. Takováto publikace by si určitě zasloužila reprezentativnější tvrdou vazbu.
Výstava Tona Stana v rámci Měsíce fotografie v Bratislavě velmi důstojně představila autorovu tvorbu a stala se jistě potěšením pro oko každého vnímavého diváka.