15 fotografií pro Henryho Millera

Text pro katalog výstavy Miloslava Stibora, Muzeum umění Olomouc, 2007.

Monografie Miloslava Stibora z nakladatelství Profil byla první knihou, kterou jsem si koupil, když mne svět fotografie začal v šestnácti letech lákat, a nejen proto, že za výlohou našeho hranického knihkupectví byla tehdy jedinou fotografickou publikací. O rok později jsem četl Millerův Obratník raka. Zasažení, které v mé náctileté mysli způsobila tato směs vizí, nihilismu a životní síly se dá srovnat jen s málosčím, co jsem do té doby zažil. Přirozeně jsem netušil, že Miloslav Stibor bude o dva roky později mým pedagogem. A už vůbec bych se tehdy nenadál, že uplyne jen několik dalších let a stanou se z nás kolegové, přátelé a po mnoho let budeme při pravidelných konzultacích Institutu tvůrčí fotografie v prostředí Horní Bečvy dokonce sdílet společný pokoj.

Tvorba Miloslava Stibora je pro mne spjata především s jeho ranými akty z šedesátých let. Zcela osové místo mezi nimi pak zaujímá 15 fotografií pro Henryho Millera /1/.  S odstupem let je zřejmé, že tento pozoruhodný cyklus aktů dedikovaný americko-francouzskému spisovateli Henry Millerovi, má výrazné místo v kontextu české fotografie. Jím Miloslav Stibor korunuje, uzavírá a současně také opouští jednu z cest, kterou byla dlouhá léta prošlapávána historie českého aktu.

Oněch patnáct Stiborových fotografií stojí na konci dlouhé pouti. Českou fotografií se vine kontinuální ideová linie od ještě malířsky cítěných aktů Aloise Zycha přes fotografie Josefa Ehma, Václava Zykmunda, Miroslava Háka, Karla Ludwiga, Josefa Proška, až po snímky Josefa Sudka, Jána Šmoka k dílu Miloslava Stibora z druhé poloviny šedesátých let. Jejich práce spojuje vázanost na abstrahující a postkubistické sochařství i dobově oblíbenou estetiku „Gestaltu“. Vycházejí z pojetí aktu jako „kontemplace nad věčnou krásou tvaru…, neměnnou krásou ženství,…“ /2/  Ženské tělo je v těchto dílech v souladu s dobovými názory na umění i etiku výrazně oderotizováno, redukováno na geometrické formy a čisté linie, jakoby bylo jen záminkou pro odhmotněný tvar, vhodnou překážkou nastavenou pro rozehrání světla a stínu, příležitostí pro hledání kompozice nebo v tom lepším případě pro zjevování „skrytého řádu světa“. Snímky charakterizuje statická sošnost, monumentalizace, ale také výsledná chladnost. Také Miloslav Stibor plně přijal tento tvůrčí model, který dominoval fotografii aktu šedesátých let. Stejně jako mnozí další fotografové i on navazoval na meziválečnou tradici, výrazně přerušenou v první polovině padesátých let prudérní politikou režimu a kritikou aktu jako „bezideového buržoazního tématu“. Torza ženských těl a portréty, či spíše studie hlav v kontrastním ateliérovém světle fotografoval od roku 1965. Velký vliv pro toto pojetí měl Stiborův kamarád, olomoucký sochař Zdeněk Přikryl.

Hledání elementárních hmotných tvarů, zdůrazňování tvaru i povrchu hmoty a přesné uspořádání obrazové plochy; jako bychom zde hovořili o jiných, chronologicky starších obrazech Miloslava Stibora, fotografiích antických plastik a přeneseně o jeho dlouhá léta vytvářeném a nikdy neukončeném souboru Kámen, kam tyto fotografie řadí. Nabízí se přirozená provázanost mezi akcentováním struktur kamenů a světlem stylizovanými akty se zdůrazněnou strukturou kůže. Ostatně i Ján Šmok v roce 1997 v jednom ze svých posledních textů, polemizuje s tradičně zmiňovanou polaritou spatřovanou mnohými pisateli mezi Stiborovým souborem Kámen a jeho cykly aktů.

„Sochařský“ model tvorby u Miloslava Stibora završuje 15 fotografií pro Henryho Millera z roku 1968 a začátku roku 1969./3/  Vhodnější je hovořit spíše o cyklu než souboru, neboť v porovnání s předchozími obdobnými pracemi jsou nyní fotografie vnitřně pevně spjaty./4/ Přiléhavě popsal hlavní linii cyklu v článku Osamocená žena autor, skrytý pod zkratkou „rl“, u příležitosti prvního uvedení fotografií v olomouckém Divadle hudby v roce 1969: „Cyklus je pojednán v čase, v dějových fázích, jimiž prochází osamocená žena ve své intimitě. (…) Začíná tajuplným portrétem, (…) pokračuje dvěma poloakty s „draperiemi“ noční košile, poté se na několika snímcích v charakteristické černi Stiborova záběru vynořují monumenty ženské postavy, snímané z bezprostřední blízkosti, jako by fotografovi záleželo na každém živém póru hladké ženské kůže. Bezprostředně po těchto snímcích jsou záběry s akcentem na ženské ruce, takřka brutální záběry rukou na ňadrech a v klíně. A pak uvolnění s dominantou spadlých vlasů a na posledním snímku rovněž s rukama bezvládně svěšenýma.“/5/

Tento pozoruhodný popis masturbace na stránkách Moravskoslezského večerníku z pondělí 14. dubna 1969 nás mimoděk upozorňuje i na další charakteristický rys v Čechách tak vžitého „sochařského“ modelu vztahování se k tělu, a tím je estetika torza. Omezení ženského těla na trup vychází z antikizující tradice, je ale také rozřešením nelehkého fotografova dilematu, jak si poradit se začleněním až nemístně konkrétní tváře a jejího výrazu v kontrastu s výrazně abstrahovaným tělem. Důležitou roli jistě hrály i ohledy na společenské peripetie spojené se zveřejněním identity modelky./6/ U Millerovského cyklu se modelčina tvář objevuje několikrát, i když častěji publikovány byly snímky omezující se na torzo trupu bez hlavy i rukou. Mimochodem, také ruce hrají právě na těchto fotografiích velice důležitou roli. Objevují se v pěti posledních snímcích, kde je jejich úloha pro „příběh“ cyklu dokonce ústřední.

Doboví recenzenti si ale především všímali dalšího aspektu, rovněž obsaženého ve výše citovaném příspěvku: až naturalisticky zdůrazněného povrchu kůže. Zatímco dříve mnohdy působí ženská těla jako porcelánové figurky a naturalistické detaily vnímali fotografové jako neestetické, Miloslav Stibor nechává vystoupit ostrou strukturu povrchu těla a tím společně s tváří, rukama i celým příběhem vnáší do svých aktů smyslnost.

Se stejnou samozřejmostí, s jakou Miloslav Stibor uplatňuje v millerovském cyklu tradiční estetický model oderotizovaného pojetí aktu založeného na světelné abstrakci tvarů a linií, právě tak současně opouští jeho příliš těsné hranice: na místo chladného odstupu nastupuje výrazná smyslnost naturalistických detailů, vedle tradičního torza se uplatňuje tvář i ruce. Oproti obvyklému oderotizování zde máme co do činění s tabuizovanou formou ženské erotiky. Miloslav Stibor použil tradiční formální model, jak se v českém prostředí vztahovat k aktu, ale rozšířil jej o další principy i obsahovou stránku. Jeho fotografie jsou právě tak nově erotické, jako Millerovy knihy pro tehdejší českou společnost. Posouvají dobové etické hranice možností jak prostřednictvím fotografií vyjádřit erotické prožitky. Tímto byl tento millerovský cyklus Stiborovým Obratníkem raka.

15 fotografií pro Henry Millera symbolicky zakončují výrazně českou tradici přístupu k aktu, ale končí jimi také Stiborovo krátké, pouze čtyřleté období „sochařských“, statických aktů. Po přestávce mezi lety 1969–1975 ve výrazném kontrastu k předchozím sošným aktům následuje Prstýnek, Deštík, Terpsichoré a další „dynamické“ soubory. Rovněž dominantní proudy české fotografie se ubírají jinam. Lidského těla se výrazně ujímá inscenovaná fotografie a především od osmdesátých let v určitém zpoždění za celosvětovým děním se hlavní tendence přesouvají k širším aspektům: Fotograf chápe lidské tělo jako komunikační prostředek; s pomocí těla definuje člověka sociálně, sexuálně, rasově.

Pozoruhodný je také fakt samotné dedikace Henrymu Millerovi./7/  V mnoha zemích dlouho zakázaný autor nebyl u nás rozhodně neznámý. Jeho prvotina Obratník raka vyšla česky již v roce 1938, tedy čtyři roky po jeho vůbec prvním vydání a dokonce jako vůbec první překlad Millerova díla do cizího jazyka. Ve stejné době, kdy Stibor vytvořil svůj cyklus, byl publikován rozhovor se spisovatelem ve Světové literatuře./8/  Citáty z Millerova díla najdeme také například v literární tvorbě Jiřího Koláře. Millerovy nejzávažnější práce, autobiografické a otevřeně popisující sexuální témata, nesměly po řadu let v jeho vlasti vycházet a původní anglická vydání, tištěná většinou ve Francii, se dostávala do Spojených států jen tajně. Přesto měl velký vliv na americkou beatnickou generaci. Surrealistická a nihilistická próza Henryho Millera má samozřejmě pramálo společného se sošně stylizovanými akty, ale Miloslav Stibor svými fotografiemi jistě nezamýšlel vytvořit ilustrační protějškek k těmto románům. S ohledem na dobovou atmosféru a zdůrazňovanou prudérnost „socialistické“ společnosti tehdejšího Československa bylo věnování cyklu Henrymu Millerovi spíše obecným poukazem k rozkrývání tabuzovaných témat, konvencemi nesvazované sexualitě, lidské pudové síle. V podstatě obdobně mohl Stibor dedikovat své fotografie například Davidu Lawrencemu, Jamesi Joyceovi, Marcelu Proustovi nebo jiným autorům oslavujícím přirozenost a tělesnost a ve své době proto obviňovaných z obscénnosti. Obdobně volně a spíše asociativně pojmenovává Miloslav Stibor také své pozdější soubory názvy antických bohyň, hetér a múz. V osmdesátých letech vytváří pocty dílu Giacoma Manzúa, El Greca nebo Leonarda da Vinci, které však ve svých fotografiích rovněž vizuálně cituje.

Příznačný je i další osud cyklu. Nejen literární Millerovo dílo, ale také tato millerovská pocta se ostře střetla s cenzurou. Ještě v raných sedmdesátých letech bylo zamýšleno vydání Stiborovy monografie v Orbisu ve známé edici Umělecká fotografie. Ale ve výrazně pozměněné politické atmosféře bylo publikování aktů zamítnuto a negativy, ze kterých měla být monografie technikou hlubotisku vytištěna, se ztratily. Dochoval se proto jen neúplný soubor dobových výstavních zvětšenin formátu 50x60 centimetrů. Část snímků z cyklu 15 fotografií pro Henry Millera byla na počátku sedmdesátých let zakoupena Národní galerií, několik děl je ve sbírce Muzea umění v Olomouci. Pro potřeby tohoto článku musel být celý soubor znovu složitě rekonstruován.

Tomáš Pospěch
březen 2007



1/ Ostatně, tento soubor považuje za vrchol dosavadní Stiborovy tvorby už Karel Dvořák (K. D.: Miloslav Stibor a jeho jednota v proměnlivosti, Čs. f., 1977, č. 9, s. 404 – 411) a v roce 2000 v knize Akt v české fotografii jej hodnotí jako ústřední v kontextu fotografovy tvorby také Vladimír Birgus.

2/ Alena Nádvorníková: Fotografická tvorba Miloslava Stibora. In: Středisko – Sborník VSM v Olomouci. Profil, Ostrava, 1977, 1976, s. 140 – 146.

3/ Miloslav Stibor se fotografii programově věnoval od roku 1960. Tento soubor předznamenalo několik starších aktů i studií ženských hlav fotografovaných mezi léty 1965-1968. Stiborův příklon k aktu se shoduje s léty uvolnění, vygraduje rokem 1968, právě tak, jako se přestávka v jeho tvorbě aktů kryje s nejtěžšími léty normalizace (1969–1975).

4/ Nejznámější ze snímků cyklu, torzo těla s dominujícími ňadry, je sedmá. Dnes má za sebou už velmi košatou historii, jak podrobně popisuje Ludvík Baran. (Magazín Fotografie, 2004, č. 8, s. 10).

5/ rl: Osamocená žena. Moravskoslezský večerník, 14. 4. 1969, č. 71.

6/ Mimochodem pro millerovský soubor pózovaly Miloslavu Stiborovy postupně hned tři modelky: Eva Sommrová, Marta Machátová a Bohumila Lipnerová. Fotografie byly několikrát vystavovány v Olomouci, kde tehdy žily.

7/ V prvních textech a obou Stiborových monografiích bylo chybně psáno „…pro Henri Millera….“, místo správného „Henry“ nebo ještě lépe „Henryho“.

8/ Henry Miller: Obscenitou proti pornografii. (Rozhovor), Světová literatura, 1969, č. 4.