Košice 2006

Viktor Szemzö (1983) žije v Bratislavě, ne však na sídlišti, ale ve starém městě. Nejznámější a největší bratislavské sídliště Petržalka, postavené na místě zahrad a předměstských venkovských domků, navíc v zátopovém území Dunaje a tudíž protínaném četnými vodními kanály, jej fascinovalo natolik, že je fotografoval několikrát. Ale teprve až v bakalářské diplomové práci obhájené na Institutu tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě v roce 2005, se mu to podařilo nejvýstižněji. Viktora Szemzö zaujala zdejší atmosféra: rozpor mezi množstvím lidí, kteří zde žijí a prázdnými plochami mezi jednotlivými unifikovanými domy, která jsou nuceni obyvatelé pravidelně projít cestou od svého domu k autobusové zastávce nebo k obchodu. Neprocházejí se zde, nezastavují, nepovídají, snaží se tyto nelákavé prostory co nejkratší trajektorií rychle překonat. Takto utvářený, těžko obyvatelný prostor bez obvyklého městského charakteru proměňuje lidského jedince v marginální figurku v odlidštěném prostoru, který není uzpůsoben jeho měřítkům a potřebám.

Ke zdůraznění těchto pocitů užívá Viktor Szemzö metodu, kdy promění fotografický aparát v „časolapku“: Do vybraného prostoru staví stativ s fotoaparátem a pořizuje několik desítek snímků různých lidí, vyskytujících se v různé době v záběru. Po naskenování kompiluje jednotlivé osoby do jednoho snímku, přičemž přesně dodržuje místo, kde byli zaznamenáni. Fotoaparát se v Szemzových rukou mění v past sbírající osoby, které k sobě vzájemně váže fakt, že v rozmezí několika hodin prošli jedním, poměrně opuštěným prostorem.

Viktorovi Szemzö se tak daří vytvářet podmanivé megaportréty obyvatel slovenských sídlišť. Vznikají snímky plné přízračné atmosféry: vzájemného nevidění se, nekomunikace, vstupování si do osobních zón, mrazivě odkazující k odcizení obyvatel velkoměst a ztrátě osobního příběhu. Můžeme sledovat komprese možných činností na takto projektovaném sídlišti, vidět prázdné narýsované chodníky plánovačů a plně vytěžované improvizované chodníčky vedoucí jako nejkratší spojnice mezi zastávkou, obchodem, trafikou a domy. Nejvděčnější jsou prvky vzájemného narušování si osobního prostoru, překážení si v chůzi nebo jízdě na kole či kolečkových bruslích. Důležité jsou také veškeré „chyby“ v konstruování takových obrazů, které vedou k narušení iluzivního principu snímků – stíny, které už nejsou stejně dlouhé a zcela vodorovné, osoby snímané tu při ostrém slunečním světle, jindy v okamžiku, kdy bylo za mrakem, případně pozapomenutá retuš nebo stejní lidé nacházející se na fotografií omylem dvakrát. To vše umožňuje divákovo postupné znejisťování, až po pochopení konceptu snímků.

Tento projekt pomohl Viktoru Szemzö získat grant agentury Vaculík advertising na fotografování proměn současného Slovenska. Zde svůj přístup vyzkoušený v případě Petržalky rozšířil na další místa Slovenska a vznikl tak soubor Slovenská sídliská. Zařadil se tím po bok silné generaci slovenských dokumentaristů, kteří se objevili na zdejší scéně na začátku nového století. Mezi pravověrné dokumentaristy jej ale můžeme zařadit jen stěží.

Tomáš Pospěch
Text pro Fotografa, 5/2007