Výstava francouzského fotografa Williama Roppa byla představena v rámci Měsíce fotografie v Bratislavě v Detskom dome Bibione.

William Ropp (narozen roku 1960) je významným francouzským fotografem s celoživotním zájmem o akt a portrét. Jeho akty v mnohém připomínají tvorbu jeho vrstevníka, českého fotografa Tona Stana. Také William Ropp hledá maximální výraz objektu, je zaujat detailem, nachází krásu v extrému a tělo, ať ženské či mužské, je pro něho cílem i prostředkem. Sám autor se netají inspirací tvorbou francouzské malířky Claire Petit pro kterou je odcizení a životní úzkost hlavním tématem jejích existencionálně laděných obrazů. Její vliv se výrazněji projevuje v jeho portrétní tvorbě, kde si William Ropp klade podobné otázky a používá podobných výrazových prostředků. Sám autor řadí své práce do tří skupin jež nazývá Infra file, Pola file a Children file. V první skupině nalezneme převážně akty žen, v druhém souboru jsou obsaženy akty a portréty mužů a třetí skupinu, v níž jsou dětské portréty, představil autor na letošním Měsíci fotografie v Bratislavě.
Práce Willima Roppa jsou obsaženy v řadě sbírek po celém světe, např. Houston Museum of Fine v USA, Museum of Fotokunst v Dánsku, Collection Polaroid v USA a mnoha dalších. Autor vystavoval v mnoha galeriích po celém světě mimo jiné i dvakrát v Čechách a to v Domě fotografie v Praze a Galerii G4 v Chebu. Autor je držitelem první ceny Europen Final Polaroid Art z roku 1997. Museum Ken Damy v Itálii mu vydalo v roce 1996 monografii.
Stávající výstava fotografií Williama Roppa byla umístěna v podzemních prostorách Detskeho domu Bibione tak, jakoby sama instalace chtěla konvergovat s významem autorových fotografií, které pro změnu vycházejí z podzemních a utajených prostor našeho vědomí a k němuž také velice intenzívně promlouvají.
Obsahem představených prací jsou převážně dětské tváře snímané na černém pozadí. V několika případech se jedná o velice citlivé instalace v přirozených prostorech. Autor má zvláštní tvůrčí metodu. Své modely, které si vybírá hlavně podle výrazu očí, umisťuje do zatemněných místnosti. Expozici provádí osvětlením ruční baterkou. Kuželem světla si vypichuje zajímavé body a zdůrazňuje na modelu především oči. Expozice se pohybují kolem 30 sekund, během nichž samozřejmě model dýchá, mrká očima či se jemně pohybuje. Tímto autor dosahuje velice zvláštní neurčitosti a rozmlženosti postav na svých fotografiích. Po tomto tvůrčím zásahu přestávají být objekty jeho prací pouhými dětmi a stávají se transpersonálními archetypy a jedno každé z nich se dotýká našich úzkostných vnitřních pocitů – jako jsou strach, odcizení, potřeba být ochraňován, stejně tak jako potřeba někoho chránit. Tyto pocity se nám v dnešní „vítězné“ době daří velmi účinně tlumit a zasouvat hluboko do podvědomí a William Ropp se svými obrazy otvírá třináctou komnatu postmoderního člověka a staví před nás jednu důležitou součást lidské osobnosti – strach ze světa kolem nás. Upřené tváře nás nutí přemýšlet a vzpomínat na dětství, na usínání v temné pokoji, na touhu osamostatnit se a současně na strach z opuštění.
Na několika fotografiích se autor neomezuje pouze na tvář či polocelek na tmavé pozadí ale umísťuje postavy do reálného prostoru jako například pod schody, na špici schodiště nebo do předsíně standardního bytu. U těchto fotografií je jejich úzkostný poselství jasné a nezašifrované do tajenky pohledu očí, gest rukou, či výrazu tváře. Tato jejich čitelnost působí bohužel poměrně prvosignálně, nezapojuje dostatečně fantazii a imaginaci diváka a z celkového kontextu výstavy tyto fotografie vypadávají.
Větší výtku bych směřoval na adresu Detskeho domu v Bratislavě, neboť výstavní síň byla v den vernisáže neuklizená a zcela jistě nepůsobila čistým dojmem a vystavovatelé nevyužily plně prostředí které mají k dispozici.
Vše co lze vyčíst z představených prací se neomezuje pouze na období našeho dětství. Otázky kladené očima dětí z fotografií Williama Roppa se dotýkají každého z nás.