Lipová / Spansdorf
Martina Novozámská, Jan Vaca, Jaroslav Vraj
Text pro časopis Fotograf-Architektura

Těžko se dají popsat ty rozporuplné pocity přízračna a něčeho nepatřičného, které jsem si prožíval, když jsem v dětství nacházel nedaleko Pradědu v osamělých křovinách uprostřed pastvin zbytky budov, na mýtinu uprostřed lesa jsme chodili do starého sadu na třešně a šikmo lesem v pruhu nerostly stromy, zato tam stál patník a pod spadaným jehličím se dalo narazit na kočičí hlavy. V duchu jsem si představoval, jak kolem chalupy na samotě v neděli proudilo dva tisíce obyvatel ke kostelu na kopci. Ale z těch, co to pamatalovali tam nezůstal nikdo. Nádech konkrétních osudů měla jen jména vytesaná do náhrobků na zarostlém hřbitově. A naše chalupa stála kdysi na návsi, byla v ní hasičárna, obecní úřad i šatlava. Zážitky to nejsou jistě výjimečné, vždyť vesnic postižených po druhé světové válce odsunem německých obyvatel byly stovky. A dalších několik desítek zaniklo v dalších letech v důsledku těžby, budování přehrad a jiných okolností.

Obdobné magii byli vystaveni i tři fotografové, studenti Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, když po dva roky zajížděli do vesnice Lipová, dřívějšího Spansdorfu. V roce 1915 pořídil německý gymnaziální učitel, rodák z Lipové Franz Josef Umlauft ve spolupráci se svým přítelem, knězem a amatérským fotografem Rudolfem Jenatschkem sérii fotografií, které sestavili do alba Bilder aus meinem Heimatdorf. Martina Novozámská (1973), Jan Vaca (1975) a Jaroslav Vraj (1975) se rozhodli k sedmdesáti sedmi starým skleněným negativům dochovaným v ústeckém archívu pořídit po devadesáti letech novodobé barevné snímky, zaznamenávající identická místa.

Tento komparační model je divácky neobyčejně vděčný. Snímky intenzívně evokují čas, vzpomínku, ztrátu. V různých variacích si jej v posledních letech vyzkoušela snad každá obec, městské nebo okresní muzeum ve svých knihách, výstavních projektech, kalendářích a pohlednicích. Málokdy byl ale svými tvůrci dotáhnut do tak myšlenkově ucelené a precizní podoby, aby měl výraznější dosah pro kontext české fotografie. Vzorový a asi též nejznámější je v této souvislosti projekt Letem českým světem fotografů Jaroslava Bárty, Zdenka Helferta, Daniely Horníčkové a Ivana Lutterera. Snímky z Lipové na něj jistě navazují, ale ponechávají si svou osobitost, která nespočívá ani tak v užití barvy nebo v zobrazení lidské stafáže, ale především, že se vedle reflexe času dotýká aktuálních nedořešených společenských problémů. A zatímco pohledy na krásy české vlasti se mnohým zdály po sta letech ještě krásnější, novodobé snímky Lipové jednoznačně evokují zmar a beznaděj.

Nebyl to ale zdaleka pouze odsun, který zjizvil tvář českých pohraničních vesnic. Promítly se zde četné další negativní společenské aspekty posledních šedesáti let: Uzavřené státní hranice, nevztah nových obyvatel k místu, kde nevyrůstali, kolektivní zemědělská velkovýroba i soudobé problémy zemědělců. Spolu s dlouhodobým, obecným trendem přesunu českých obyvatel do měst, odsunuly tuto horskou vesnici s více než šestisetletou tradicí na periferii geografické i společenské mapy. A zůstala by tam, nebýt kdysi jednoho osvíceného rodáka a entuziasmu tří autorů, kteří jeho fotografické album oprášili a spojili s novým kontextem. Jako ve zkumavce, na vzorku jedné vesnice, můžeme na stránkách knihy sledovat, jak se události posledních šedesáti let promítly do tváře venkova.

Tomáš Pospěch