Výrazně architektonické fenomény autorka poprvé důsledně ohledávala fotoaparátem v roce 1998 v souboru Rourouni. V industriálním prostředí bývalé Baťovy továrny ji zaujala krása funkcionalistické architektury, poznamenaná podivnými útvary ventilace, které na stěnách a střechách budov vyhřezly za léta socialismu. Na černobílých fotografiích tyto technicistní prvky pomalovala tělově růžovou pastelkou, takže náhle působí jako nádory, ale při jiném pohledu mohou být směšnými i něžnými plazivci a housenkami.

Ve svých dalších projektech si Veronika Zapletalová všímala osobitě upravených, „tuningovaných“ vraků automobilů nebo se několikrát vydala do Sýrie, aby fotografovala tamější běžnou zástavbu. Ta vyniká chaotickou bezkoncepčností, strukturálním vrstvením, ale také barevností a prolínáním islámské tradice s evropským stavitelstvím. Účelová technicistní zástavba se zde mísí s lidovou improvizací, historické stavby s globálními tendencemi současné architektury. Autorčin objektiv v průběhu dlouhé expozice těkavě a neurčitě vykresluje domy nebo jejich stavební detaily.

Chata jako politikum. Přes podivuhodnou kontinuitu a provázanost tvorby Veroniky Zapletalové to je právě soubor Chatařství (2001–2004), kde své osobité propojení fotografie a sochařství dosud zhodnotila nejvíce. V rozsáhlém projektu, který se časem ustálil na pěti stech barevných snímcích, se snažila víceméně věcně a chronologicky postihnout typologii rekreačních staveb z nejrůznějších období a regionů.

Chaty jsou především malometrážní prostorové jednotky, kde lze po šedi pracovního týdne zažít pestrý víkend. Zde můžete za zvuků sekaček a tranzistoráků naplnit své romantické sny o životě. Veronika Zapletalová si povšimla, že tyto objekty také umožňují v bohaté šíři postihnout politické tlaky, sociální projevy, psychologické vztahy i historické okolnosti. Chaty vnímala jako odraz dobové společenské situace, současně jako projev „návratu k přírodě“ i výraz lidové tvorby. Tyto víkendové stavby tvoří pozoruhodnou hmotnou kulturu, která je výrazem estetické kreativity, vkusu a vzdělání svých majitelů. Jejich vzhled je výrazně určován jak světem „velké architektury“, tak podivuhodnými představami o romantice, ale také vlastní funkčností, nízkou cenou, dostupností a podivným zákonem improvizace a obecného vkusu.

V nedávné době se chaty a chalupy staly charakteristickým výrazem reálně existujících společenských a ekonomických rozdílů. Spolu s několika dalšími atributy povoleného soukromého vlastnictví zosobňovaly životní úspěch. Neodmyslitelně k nim patřil i automobil jako výraz společenské prestiže, ale také možnosti útěku z města. Pozice víkendových obydlí byla posilována nemožností nebo přinejmenším ztíženými možnostmi vycestovat do ciziny. Jako jedna z mála povolených forem soukromého vlastnictví poskytovaly statisícům Čechů a Slováků únik z reálně socialistické skutečnosti, kde se nemohli realizovat ve veřejné sféře, do jejich osobního mikrosvěta.  Zde byli v nedávné minulosti znormalizovaní občané relativně svobodní. Chaty, chalupy a zahrádky tak představovaly osobní svět svých majitelů. Tradičně si nesou punc volnosti, snad i ledasčeho zakázaného a tedy lákavého, co se jinde nedělá: od oblékání a denního harmonogramu po konvence a vztahy mezi lidmi. Pro mnohé si chatařství a chalupářství dodnes nese kouzlo nerušeného vnitřního světa, ve kterém se mohou plně „upotřebit“, svět víkendů a „nemusení“, chráněný před tlakem okolí, díky politickým událostem často nepříznivým. Ne náhodou nastal největší boom chatařství, chalupářství a zahradkářských kolonií v normalizačních sedmdesátých letech. A právě tak je možné sledovat částečný ústup zájmu o tyto formy seberealizace v polistopadovém období.

Chata se v projektu Veroniky Zapletalové proměňuje v mnohovrstevnatý objekt, který je bohatě zabydlen kontexty uměleckými, sociologickými, architektonickými.

Chata jako architektura. Veronika Zapletalová se řadí k těm několika málo umělcům, kteří ve své tvorbě systematicky sledují, jak myslet architekturu fotoaparátem. Prostřednictvím fotografického záznamu zkoumají specificky architektonické jevy. Tito fotografové jsou často přitahováni mocí „nearchitektury“ a intenzitou, s jakou náš prostor určují a ovládají každodenní drobné aktivity laiků a řadových projektantů. Právě tato „architektura bez architektů“ nás obklopuje nejčastěji, a výrazně proto formuje naše cítění. Mnohdy jsme tvůrci takových staveb my sami. Naše výtvory limitované mírou vkusu, úsporností, improvizací a kutilstvím se stávají bezprostředním výrazem doby. Česká chata je právě takovou architekturou v surovém stavu, prostorovou verzí malířského art-brut.

„Marginální architektura“ nese odkazy na „velkou architekturu“, zvláštním způsobem na ni reaguje, vztahuje se k problémům architektury a sociologie, ale také přináší nejedno podnětné řešení, které může být pro vnímavého architekta přínosné. Kulturní rozměr této „nearchitektury“ je tak v mnoha ohledech vrstevnatější a vypovídá o nás daleko více, než „dobrá“ architektura.

Chata jako skulptura. Chata je v projektu Veroniky Zapletalové prostorovým objektem, který je zasazován do nejrůznějších krajinných rámců. Můžeme tak sledovat jemné nuance jeho sžívání s různorodými typy krajin. Chata zde může být vnímána jako prostorový artefakt, ať už sledujeme její zasazení do krajiny nebo na ni budeme pohlížet jako na zosobnění sociální skulptury.

Chatařsko-chalupářský fenomén byl donedávna neodlučitelný od českého „kutilství“, vynuceného nedostatkovou ekonomikou. Patřilo k němu také nekonečné shánění podpultového zboží a radost z obstarání nebo užití improvizace, náhražky, případně odpadového materiálu. Chatařské kolonie byly pravým eldorádem pro výtvarné řádění a lidovou tvořivost svých majitelů. Samostatným tématem je pak leckdy až surreálné shromažďování starých věcí v chatách, vedoucí občas až ke specifické estetice brakýřství.

Chata jako fotografický obraz. Charakteristický český fenomén chatařství byl v naší fotografii povšimnut už několikrát. Připomeňme alespoň, že Pavel Štecha vytvořil na počátku sedmdesátých let cyklus Majitelé chat, který po více než deseti letech rozšířil o komparativní snímky zachycující stejné lidi, zahrádky a chaty, nebo že Miroslav Machotka fotografoval v první polovině osmdesátých let cyklus Obydlí, s podtitulem Chaty, domečky v krajině.

Při pohledu na projekt Zapletalové jako fotografický soubor je patrná snaha o věcnou dokumentaci. Autorka zůstává skryta za fotoaparátem, vědomě se vymazává z přítomnosti mezi objektivem a fotografovanou scénou. Své snímky proto neestetizuje, nalezené chatařské objekty usazuje víceméně doprostřed obrazu, zobrazuje je zásadně v celku, a to včetně usazení do okolního prostředí. Pro dosažení maximální věcnosti zobrazení staveb fotografuje při měkkém světle a zatažené obloze. Ze stejných důvodů také usiluje v rámci možností o fotografickou „správnost“: ostrost, čitelnost a barevnou věrnost snímku.

Projekt jako instalace v prostoru. Rovněž výsledná prezentace projektu má něco z objektů pravověrných minimalistů. Je otevřenou strukturou, která se proměňuje od výstavy k výstavě. V osobité instalaci autorka stále stejným, věcně a faktograficky snímaným motivem chat mozaikovitě zahlcuje plochu stovkami snímků. Základ této skulptury tvoří unifikované díly, kvádry formátu 13,3 × 20 centimetrů nesoucí fotografii. Právě tato instalační praxe představuje druhou výraznou část autorčina osobitého souboru. Surový, dokumentačně pořízený obrazový materiál je instalován s výrazným ohledem na daný výstavní prostor. Počet vystavených prací se pohybuje od minimálních sta kusů až po konečných pět set. Výchozí koncepce je mozaikovitá, ale i ta může mít podobu jednoho obdélníku (První pražské bienále), dlouhého běžícího pásu (Sao Paulo), tří (Hranice) nebo pěti (Itálie) samostatných obdélných bloků nebo dokonce oblého tvaru (Lodž). Akcentována je jednou mnohost a bezkoncepční pestrost, jindy systematické členění, ať s ohledem na podobné vzhledové typologie, oblasti, odkud stavby pocházejí, nebo doby výstavby.

Tomáš Pospěch