Simone Nieweg

1. dubna 2007

Českobudějovický Dům umění hostil přehlídku „Düsseldorfské školy“. Touto nálepkou, a dnes už také skvělou obchodní značkou, bývají označována díla absolventů ateliéru fotografie u Bernda Bechera na Akademii umění v německém Düsseldorfu: Gurského, Strutha, Höfer, Hütta, Nieweg, Ruffa, Sasse nebo Wunderlich, včetně ideových předchůdců – manželů Becherových. Výstavu připravila stuttgardská IFA už v roce 1992, kdy byla také reprízována v Praze v galerii ÚLUV, ale v polistopadové době zde našla povětšinou nepřipravené diváky. Po patnáctileté pouti nejrůznějšími zahraničními galeriemi se k nám tedy vrátila. Jednotlivé autory jsme mezitím mohli vidět v kontextu jiných kolektivních přehlídek, stali se přirozenou součástí povědomí o současné světové fotografii a ovlivnili část zdejších neokonceptuálně zaměřených tvůrců. Českobudějovický comeback se tedy odehrál ve výrazně odlišné atmosféře. Současně je ale nutno podotknout, že nynější uvedení bylo skrovné co do počtu exponátů i formátů prací, které jsme si u těchto autorů navykli vídat v rozměrech opravdu monumentálních.

Zatímco pro některé poučené diváky můžou tato klasická díla nové topografie působit už poněkud vyčpěle, pro většinu českých diváků si stále nesou dráždivý odér směsi provokace a nudy. Radikálně se totiž rozcházejí s tím, co lze souhrně označit jako „česká fotografie“. Ve srovnání s naší mnohdy výrazně estetizovanou a poetizovanou fotografií jsou tito autoři až ortodoxně němečtí: chladní, akorátní, intelektuálští, zdánlivě bez individuálního rukopisu a pracují se odlišnými sdělovacími strategiemi. Když jsem v polovině devadesátých let studoval, bylo u nás toto dílo často přijímáno s nevhodnými interpretacemi a nevolí. V atmosféře všeobecného nepochopení se rozcházelo také s mou zkušeností a zosobňovalo pro mne vše z fotografie, co bylo cizí a tedy nepřátelské. Paradoxně proto mne ale také provokovalo si je podrobně navnímat a přeložit dostupnou literaturu. Těžko popsat následný osobní zážitek prozření. Dnes mi toto „poučení Becherovými“ napomáhá pochopit nevraživost tradicionalisticky zaměřených fotografů ke všemu novému, ale také části výtvarné obce k fotografickému dokumentu nebo i některých historiků umění posuzujících širokou oblast fotografie jen z úzce vymezených pozic. Tedy všech těch, kteří určitou tvorbu poměřují nevhodnými očekávaními. Jako když si do pivnice přinesou své subtilní zážitky z vína.

Tomáš Pospěch
Autor je fotograf a historik umění