Piotr Szymon, z cyklu Poutníci, Kalwaria Zebrzydowska, 1998-2000

Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Čs. legií 14, Ostrava, 17. 5. – 6. 6. 2007.Zahájení 17. 5. 2007 v 17 hodin. чай Ханибуш

Pořadatelé: Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě, Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Fotogalerie B&B v Bielsku-Białe a Generální konzulát Polské republiky v Ostravě. полезные свойства ханибуша

Společníkem mu vždy byl nerozlučný fotoaparát a brašna, pytel nebo taška. Byl stále na cestě, ve spěchu, jakoby chtěl nadpracovat ztracená léta... Neboť Piotrova cesta k profesionální fotografii byla dlouhá a klikatá. První významnější výstavy měl možnost zorganizovat až teprve po třicítce. Do ZPAFu (Svaz polských uměleckých fotografů) byl přijat v roce 2001.

Pocházel z intelektuální rodiny, po otci Slezan, předkové z matčiny strany žijící ve městě Biała Krakowska měli dokonce i české kořeny. Fyzicky byl podobný na pradědečka Kaziurkiewicze. Za mnoho svých povahových vlastností – fantazii, romantiku, otevřenost k lidem, svědomitost, preciznost a pracovitost  – vděčil možná i svým předkům.





 

Piotr Szymon, Kalwaria Zebrzydowska, z cyklu Poutníci, 1998-2000

Narodil se 21 dubna 1957 ve městě Zabrze, ale nic kromě sentimentu jej s tímto městem nespojovalo. Jeho povahu ovlivnily Tychy – staré město, kde v centru i na předměstí bydlel jeho otec, a nové, kde bydlel do května roku 1990. Tam také dokončil základní i střední školu, maturoval a vstoupil do fotoklubu KRON. Jeho největší zálibou byly už od útlého mládí ryby a fotografie. Kromě toho se zajímal o umění, archeologii, sochařství, modelářství, sbíral staré mince a staré fotografie. Byl nadšeným turistou, kormidelníkem na jachtě, kajakářem, běžkařem (zúčastnil se i běžeckých závodů). Po maturitě chtěl studovat restaurátorství (snil o studiu v Toruni nebo Wiśniczi), nakonec však vystudoval hornickou průmyslovku a získal tak své první zaměstnání – provozního důlního tesaře. Nějaký čas pracoval v myslowickém Budokopě a také na šachtě v Halembie Głębokiej. Pak začal studovat práva na Slezské univerzitě v Katovicích. Ve studiu došel skoro až k obhajobě, ale závěrečnou zkoušku nakonec neabsolvoval, v rodině se o něm žertem říkalo, že má „prezidentské studium“ po vzoru Aleksandra Kwśniewského. Po vojenské službě v Giżycku sloužil v armádě až do roku 1987. Pak začal pracovat v Muzeu dějin Katovic. Tam kromě zpracovávání archivních fotografických sbírek po skvělém fotografu Dandovi organizoval výstavy, psal články, chodil do společnosti, vedl kroužek přátel muzea pro okolní děti, a se svými fotografiemi a diapozitivy se často vydal do pečovatelských domovů.

Od října roku 1990 začal spolupracovat s Akademií výtvarných umění. Jeho nadřízeným se stal prof. Maciuszkiewicz, kterého si Piotr velmi vážil. O něco později začal dálkově studovat v České republice na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Studium ukončil diplomovou prací, kterou obhajoval u doc. Jindřicha Štreita a prof. Vladimíra Birguse. S velkou vděčností vždy zdůrazňoval, jak moc se od českých pedagogů naučil a jak silně rozvinuli jeho fotografické vědomosti.

Na Institutu jej vnímali jako skvělého studenta, za jeho diplomovou práci ho vyznamenali cenou pro nejlepšího studenta, bronzovou medailí Slezské univerzity a soubor jeho absolventských fotografií – „Poutníci“ věnovali v roce 1999 jako oficiální dar univerzity papeži Janu Pavlovi II. Vztahy, které vznikly mezi ním a českými fotografy, nejdříve na úrovni učitel – student, později více kolegiální a přátelské, byly udržovány až do konce. Projevovaly se společným fotografováním náboženských obřadů v Polsku (katolických i pravoslavných), účastí na společných výstavách v Praze, Ostravě, Opavě, Brně a Šternberku a také individuálními výstavami v Čelákovicích a dvakrát v Brně, plánovaným doktorátem a nakonec i bohatou vzájemnou korespondencí. Pomohl také mnohým uchazečům o studium v Opavě. Je nutné zdůraznit, že mnoho mladých fotografů, ať už dnes známých nebo teprve začínajících, bylo pozitivně ovlivněno Piotrovými zkušenostmi.

Piotr byl věrný. Věrný své fotografické vášni, vybraným tématům, ze kterých dokázal těžit i několik let, svým učitelům a přátelům a také svému fotoaparátu – Yashice, které familiérně říkal Japonečka, koupené ještě na poukázku v hornickém obchodě v roce 1986. Měl samozřejmě i jiné přístroje, dokonce i panoramatický Hasselblad. Poslední dobou jej používal velmi často, hlavně díky novým náladám a pohledům na poutních místech – na Kalvárii Zebrzydowské a Grabarce. Většina snímků však přece jen vznikla díky Yashice. Jsou mezi nimi i ty nejcennější – portréty slovenských Romů ze tří spišských vesnic (Grand Prix a diplom umělecké poroty ZPAF na 2. Polském bienále fotografie v Osvětimi „Kochać człowieka“ v roce 2001) a také soubory „Litwa – kartki z historii“ a „Znalezisko“ (1. a 2. cena na Mezinárodním fotofestivalu v Bielsku-Białe) v roce 2005.

Piotr byl ryzí, poctivý a spravedlivý. K lidem vždy otevřený, citlivě vnímající společenské křivdy, starostlivý a srdečný. Dokázal naslouchat. Skvělá česká fotografka Markéta Luskáčová o něm napsala: „Byl to tak čistý a krásný člověk.” Piotr měl z jejího přátelství velikou radost. Jeho štědré oči, úsměv, pravé zaujetí a přívětivost mu lehce získávaly přátelé a prolamovaly jazykové i kulturní bariéry. Na fotografiích je to jasně vidět – poutníci, Romové, Tataři nebo sběrači šrotu mu plně důvěřují a nechávají se fotografovat v různých intimních, rodinných situacích nebo při modlitbě. Hlavním tématem Piotrových snímků byla cesta lidí k Bohu, proto fotografoval Kalwarii Zebrzydowskou (nasnímal tam více jak 3 tisíc negativů), Kalwarii Pacławkou, Čenstochovou a Piekary, pravoslavnou Grabarku a Jabłecznou, velikonoční procesí v Pietrowicích a také poutě papeže Jana Pavla II. v Krakově, Čenstochové, Starém Sączi a Kalwarii Zebrzydowské. Fotografoval pečovatelské domy v Polsku a na Slovensku, dětské domovy v Rumunsku, děti v Bogucicích, Obyčejný den v Szopienicích. Snímky z vlaku, převážně na trase do Myśliny, byly prezentovány jako „Opowieści pospieszne“. Častým motivem jeho fotografií byla krajina, zvláště pohledy z Mazur a Podlesí, Litvy, Slezska a okolních hor, mnoho makrofotografií rostlin, zvířat a jiných detailů přírody. Mnoho snímků zůstalo jen ve formě negativů. Jsou to například polské hřbitovy: katolické a pravoslavné, židovské, muslimské a karaimské a jiné památky. Můžeme rozlišit několik cyklů: lidé z Bukoviny, Krymu (hlavně Tataři), skalní města na Krymu, Myśliňské krajiny, jiné Slezsko, „Wszystkie dzieci są nasze“. Materiál na několik alb a několik desítek výstav…

Piotr měl od 1986 do roku 2006 celkem 22 individuálních výstav (spolu s 3 posmrtnými v Dobrodzieniu, Środzie Śląskiej a Bielsku-Białe), zúčastnil se také několika desítek skupinových expozic. Svou fotografickou pouť začal mezi členy skupiny KRON, věnujícím se Slezsku, a zakončil na Podlesí, kde se díky přátelům z Białystoku zúčastnil projektu „Ex Oriente lux“. Nejčastěji však fotografoval sám.

Pořád si stěžoval na nedostatek času. Nezištně se věnoval pedagogice (na Akademii výtvarných umění v Katovicích, v Bielsku-Białe a Chorzowě). Na vlastní tvorbu, rodinu, dům, přátele a odpočinek mu tak nezbývalo moc času. Oddych nalézal v našem myślińském domovu – oáze ticha, klidu, blízké přírody a svobody.

Zůstaly po něm tisíce snímků a ještě více negativů. Snímky, které nestihl zvětšit, již nikdy neuvidíme v podobě, kterou by jim vtiskl mistrným způsobem on sám. Vždy tvrdil, že zmáčknutí spouště je jen polovina úspěchu, a opravdová práce začíná teprve v temné komoře.

Zanechal po sobě také bohatou knihovnu, množství pedagogických příprav a pomůcek, odborných článků, nezvykle svědomitě připravené práce – bakalářskou, věnovanou Józefovi Dandov,i a magisterskou o Stanislawu Markowském, poděkování z Vatikánu, snímky otisknuté v knize „Dziesięciolecie Polski Niepodległej 1989-1999“ a v katalogu „Ex Oriente lux“. Dále se zachovalo několik rozhovorů a bakalářská práce věnovaná jeho dílu. Ani jedna vlastní kniha…

Protože se staral o jiné, zanedbával sám sebe a své soukromí. Doufám, že ti, jimž věnoval svůj čas, talent a energii, si toho budou vážit a mít to na paměti.

Boźena Cząstka-Szymon

• • •

S Piotrem Szymonem jsem se naposledy viděl na otevření mé výstavy ve Fotogalerii B&B v Bielsku-Białe v prosinci 2004. Po oficiální vernisáži jsme jeli spolu s dalšími přáteli na večírek do domu manželů Baturových. Když jsem chtěl pozdě večer odjet vlakem do Katovic a tam přestoupit na noční vlak do Prahy, Piotr mi to nedovolil. Trval na tom, že mě tam musí odvést svým autem a pranic nedal na mé argumenty, že mám dávno koupenou jízdenku. V neútulném bufetu katovického nádraží pak se mnou při čaji a koblihách čekal dobré dvě hodiny do příjezdu pražského rychlíku. Povídali jsme si tam o fotografii, o společných známých, o životě. Dojatě vzpomínal na školu, na intenzivní dny na Horní Bečvě, a několikrát opakoval, jak mnoho pro něj Institut znamenal a jak mu chybí. Oba jsme z toho setkání měli radost, jako mívají dobří přátelé. Vždyť to už bylo dávno, kdy se náš vztah postupně proměnil ze vztahu učitele a žáka v přátelství. Ani jeden z nás při nočním loučení na pochmurném nádraží netušil, že se už neuvidíme.

Piotr se stal díky svému věku, zkušenostem i přirozené autoritě jakýmsi „otcem“ první početnější skupiny polských studentů na ITF. Naši školu v Polsku všemožně propagoval a měl radost z úspěchů svých mladších kolegů, ale dělal si i starosti, když se někomu z nich něco nepovedlo. Po řadu let jsem mohl sledovat Piotrův hluboký zájem o historii fotografie, jenž vyvrcholil ve dvou teoretických diplomových pracích o dosud málo prozkoumaných polských fotografech, i vývoj Piotrovy fotografické tvorby. Ta se už na začátku jeho studia, nepochybně i pod inspirativním vlivem Jindřicha Štreita, odvrátila od barevných krajinářských snímků a detailů přírody k černobílému humanistickému dokumentu. Vytvořil výborné fotografie z ulic Katovic, z romských vesnic na Slovensku, z kraje na pomezí Polska, Litvy a Běloruska, ale své nejsilnější téma našel v poutnících.  Při masových poutích do Čenstochové, na Kalwarii Zebrzydowskou a další místa se více než na samotné náboženské obřady se zaměřoval na tváře či ruce obyčejných poutníků, snažil se ukázat lidi hledající kontemplaci uprostřed davu i nepřízně počasí, zobrazit potřebu víry v současném životě. Podařilo se mu vytvořit skvěle komponované nadčasové fotografie,  které nezobrazují jenom svět před kamerou, ale i jeho vnitřní svět. Svými fotografiemi ovlivnil řadu svých kolegů z Opavy i žáků z Katovic a Bielska-Białe. I v jejich tvorbě žije jeho dílo dál.

Moc nám chybíš, Piotře.

Vladimír Birgus

• • •

Piotr žil a tvořil s neuvěřitelnou pokorou v přístupu k lidem. Proto byl náš vztah plný vzájemného respektu, ale take zalíbení, které nývštěvy poutního místa v Kalwarii Zebrzydowske, absolvované jak s opavskými, tak s jeho katavickými studenty .- fotografy rok od roku násobily.

Piotr patřil mezi první polské studenty, kteří přišli studovat na Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity. Po jeho vzoru jich každým rokem přibývalo. Jejich působení dokázalo během několika let ovlivnit vývoj části polské fotografie od konceptuálního pojetí směrem k dokumentu. Velmi jsem si vážil jeho zaujetí.

Piotr nám všem velmi chybí.

Jindřich Štreit

Piotr Szymon, ze souboru Poutníci, 1998-2000