Praha, Galerie Velryba, 3. – 31. 3. 2003

O tom, že mohutný nástup digitální fotografie a nejrůznějších možností počítačových úprav snímků znamená zásadní zlom ve vývoji fotografické techniky i fotografické tvorby, nelze pochybovat. Pochybnosti však nezřídka vyvolávají samotné výsledky používání těchto nových technologií, v nichž se až příliš často objevují povrchní efekty na hranicích či za hranicemi kýče.

Ve volné tvorbě tak mnohdy jejich aplikace bývá nejúspěšnější tam, kde ji na první pohled téměř nepostřehneme, ať už je to třeba v jemně mysteriózních scénách kanadského fotografa Jeffa Walla či v působivých deskriptivních pohledech na stereotypní architekturu a různé téměř banální objekty od absolventa ateliéru Bernda Bechera (nikoliv manželů Becherových, jak se často uvádí) na düsseldorfské Akademii umění Andrease Gurského, v nichž je počítač využíván především pro odstraňování rušivých detailů a zvýšení technické kvality obřích zvětšenin. Ostatně i naši autoři, kteří v oblasti digitální fotografie a computerových zásahů do výsledné podoby snímků dosáhli nejpřesvědčivějších výsledků, jako třeba Veronika Bromová, Jiří David či Štěpánka Šimlová, je používají značně střídmě a jejich díla nemají nic společného s cikorkovými počítačovými kýči, jaké se houfně objevovaly třeba na minulém Fotofestu v Houstonu. Také jednadvacetiletý Filip Ulver se na své první autorské výstavě ve studentské galerii Velryba představil dvěma soubory snímků, pořízenými digitálními fotoaparáty, v nichž není moderní technika samoúčelně zneužívána, ale promyšleně používána (jak autor sám říká) „jako velmi flexibilní prostředek k vyjádření výtvarných představ, s vyšší možnosti kontroly než umožňují klasické fotografické postupy“. Oba Ulverovy cykly stojí na pomyslných hranicích mezi dokumentární a inscenovanou fotografií a najdeme v nich výrazné autoreflexivní prvky, v obou autor nápaditě pracuje s barvou, v obou jsou výborně využity dlouhé expoziční časy, vedoucí k expresivně působícím pohybovým neostrostem. V prvním cyklu „Noční cesta“, s nímž se Filip Ulver před dvěma lety s výrazným úspěchem zúčastnil přijímacích zkoušek na katedru fotografie FAMU, se objevuje nově pojatá postava nočního chodce, známá už z obrazů členů Skupiny 42 nebo z fotografií jejich vrstevníka Václava Chocholy. U Ulvera vidíme a mnohdy spíše jen tušíme jak samotného chodce, charakterizovaného barevným šátkem a zobrazeného někdy jen v rozmazaném detailu, tak také prostředí nočního města, viděné jeho očima. Velmi důležitou roli zde mají souzvuky několika odstínů stejné barvy či naopak kontrapunkty výrazných barevných kontrastů, které spolu s vizuálně působivě využitou dynamičností neostrých nočních záběrů zvýrazňují dojem jakýchsi horečnatých vizí na pokraji reality a snu, ponechávající velkou svobodu pro diváckou interpretaci. Podobným dojmem působí i o rok mladší soubor červených fotografií s motivy postav v krajině. Autor zde došel ještě k výraznější výtvarné stylizaci než v předchozím cyklu, i když se opět vyhnul možnostem dodatečných počítačových manipulací a pracoval jen s barevnými filtry, dvěma ručními blesky a dlouhými expozičními časy. Ovšem už samotná ostře červená barva působí velmi expresivně a nepřirozeně a zvýrazňuje tak přeludnost těchto snímků, symbolicky vyjadřujících nejenom vztah člověka a přírody, ale v podtextu i autorovy subjektivní pocity, nálady a vztahy. Fotografování je totiž pro Filipa Ulvera především způsobem komunikace, jak o tom sám říká: „V obou případech pro mne již samotná realizace znamenala jakousi cestu, hledání a nalézání věcí, forem a vztahů. Vždy pro mne bylo důležité, aby lidé, které fotografuji, na snímcích zanechali svůj „otisk“. Proto také pracuji jen s těmi, které dobře znám a s nimiž mne pojí hlubší vztahy – výsledné obrazy jsou pak také naší vzájemnou komunikací.