Seminární práce doktorského studia

Výstavní síň divadla Semafor v letech 1980–1990
Petr Vilgus

Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze

část I.

Tato seminární práce pojednává o Výstavní síni divadla Semafor, prostoru o ploše necelých 30 m2 umístěném nedaleko Václavského náměstí, kde se mezi roky 1982–1990 objevovaly práce oficiálních umělců i těch, jejichž svoboda vystavovat díla byla v jiných kulturních institucích omezovaná. Potkávalo se zde umění Adolfa Borna či Jiřího Šalamouna s obrazy Vladimíra Komárka, Mirky Věrčákové nebo Ivy Hüttnerové, vystavoval zde Miroslav Hucek, Joska Skalník, Jan Pohribný nebo Olbram Zoubek. Přes nástrahy socialistické byrokracie galerie přetrvala do časů revoluce v listopadu 1989 a zanikla až s příchodem systému, který místo nekomerčních výstav upřednostňoval prodej zboží. Text je doplněný obsáhlými přilohami, kde jsou chronologicky zaznamenané všechny známé výstavy ve Výstavní síni divadla Semafor. Také je tu přehled archivních materiálů, které jsem prozkoumal.

Klíčová slova

Výstavní síň divadla Semafor, výstavnictví v Praze v 80. letech 20. století, Karel Vilgus, Přehled kulturních pořadů v Praze

1. Úvod

Pro tento zdánlivě neatraktivní námět seminární práce jsem se rozhodl z několika důvodů. Patří mezi ně můj zájem o období postupného uvolňování socialistického režimu v Československu, které nakonec vyústilo v revoluci v listopadu 1989. Mám v oblibě poetiku Jiřího Suchého i vědeckou práci na témata, která většina historiků přehlíží. Ale nejsilnějším motivem byl fakt, že jsem se celé své dětství pohyboval přímo „u toho“.
Hlavou, srdcem i rukama Výstavní síně divadla Semafor (1)  byl totiž můj otec Karel Vilgus, který v jedné osobě spojoval funkce manažera a dělníka. Vybíral vhodné autory, kterým pak pomáhal vymalovat zeď galerie a rozvěsit díla po stěnách nebo graficky upravoval plakáty, které nechal vytisknout a také je sám vylepil na plakátovací plochu na nároží před divadelní pokladnou. Já jsem v té době byl desetiletým klukem, který měl štěstí, že se pohyboval v prostředí bohatém na přední malíře, grafiky nebo fotografy.
Cílem této seminární práce je mj. zaznamenat údaje, vzpomínky a souvislosti, které se rychle vytrácejí z hlav pamětníků. Druhým motivem je snaha připomenout si své dětství a milé chvíle strávené s tátou v Pasáži Alfa.

Touto cestou chci poděkovat lidem, kteří mi věnovali svůj čas a společně se mnou zavzpomínali na malou, ale vlivnou galerii sídlící v centru Prahy. Byli to: Karel Vilgus (v letech 1971–1990 výtvarník divadla Semafor a faktický kurátor výstavní síně), Hedvika Jírová-Vilgusová (zaměstnankyně oddělení tiskových služeb podniku Tomos, který pro Semafor zajišťoval výrobu programů a plakátů), Jiří Datel Novotný (dlohouletý herec divadla Semafor a důležitý účastník dění okolo výstavní síně), Hana Havlíčková (bývalá zaměstnankyně divadla, jistý čas vedoucí jeho archivu) a Václav Kadlec (milovník divadla Semafor, historik, editor dvacetidílné Encyklopedie Jiřího Suchého).
Mapování dějin Výstavní síně divadla Semafor nebylo snadné. Doklady, pozvánky a další podklady se dílem ztratily, dílem byly zničeny při stěhování Semaforu ze Stýblovy pasáže nebo při povodni v roce 2002 (ta zasáhla archiv divadla umístěný v té době v malé scéně Hudebního divadla v Karlíně). 

 
2.  Výstavy fotografií v Praze v 80. letech 20. století, malé a divadelní galerie

2.1  Výstavy fotografií v Praze

Fotografie po celé sledované období patřily v menších pražských galeriích k častým výstavním exponátům. Jako důkaz svého tvrzení předkládám namátkou vybrané číslo Přehledu kulturních pořadů (PKP) (2) z února 1983, kde je v rubrice Galerie, výstavy, sbírky celkem (mimo Národní galerii, Galerii hl. m. Prahy a Středočeskou galerii, včetně obvodních kulturních domů) 33 menších galerií, z čehož 7 prokazatelně vystavuje fotografie.
Na základě prohlídky čísel PKP z let 1980–1990 konstatuji, že nejvíce fotografických výstav se objevovalo v obvodních kulturních domech, v Galerii hl. m. Prahy a samozřejmě ve výstavní síni Fotochema.
Mapování fotografických výstav v Praze v 80. letech 20. století však nebylo hlavní náplní této práce.

2.2  Malé divadelní galerie v Praze

Provoz komorních galerií při divadelních scénách byl v 80. letech 20. století častým jevem. Již v PKP, ročník 1980, jsou uvedeny tyto divadelní galerie: Výstavní síň Divadla hudby (Opletalova 5, Praha 1), Výstavní síň divadla V Nerudovce (Nerudova 23, Praha 1, provozoval ji Ústřední dům pionýrů a mládeže Julia Fučíka) a Galerie ve foyeru divadla Albatros (bývalý Dům dětské knihy na nároží ulic Národní a Na Perštýně, Praha 1).
Od října 1986 se v Přehledu kulturních pořadů objevuje Výstavní síň divadla Na Zábradlí (Anenské náměstí, Praha 1, otevřeno denně 13–19.30 mimo dny, kdy se nehraje), od ledna 1987 je tu galerie ve foyeru divadla S. K. Neumanna (dnes Pod Palmovkou, Zenklova ulice, Praha 8, otevřeno v době představení). O měsíc později se v PKP poprvé objevuje Výstavní síň divadla Semafor (Václavské náměstí 28, Praha 1, otvírací doba 16–21 hodin). Vlastní výstavní prostor měl i Činoherní klub (Ve Smečkách, Praha 1) nebo divadlo Rokoko, v PKP se však neobjevují. (3)
Další galerie, které ve sledovaném období někdy vystavovaly fotografie: Výstavní síň U Hybernů, Malá síň Mánes, Výstavní síň ÚLUV, Galerie Fronta, Výstavní síň Československý spisovatel, Galerie mladých, Galerie Jaroslava Fragnera, Galerie bratří Čapků, Galerie U Řečických, Galerie Vincence Kramáře, Malostranská Beseda, Výstavní síň Umění – knihy, Galerie Albatros, Výstavní síň MV SSM a několik galerií spadající pod podnik Českého fondu výtvarných umění (Centrum, Karolina, Platýz, Letná, Vodičkova, Zlatá ulička, Zlatá lilie, Na Újezdě). Své místo měly také výstavní síně obvodních kulturních domů.
V dubnu 1984 je v PKP poprvé uvedena Výstavní síň Fotoklubu zájmového klubu ČKD (Nekázanka, Praha 1). Od února 1986 je zde Galerie Květy (Na Florenci 3, Praha 1), v říjnu 1989 přibyla galerie Svazu českých fotografů (Kamzíková ulice, Praha 1). (4)
V dokumentech nalezených v archivu Karla Vilguse jsem objevil ještě tyto drobné výstavní prostory, které fungovaly v 80. letech 20. století a spadaly pod kontrolní dohled Obvodního národního výboru v Praze 1: Baráčnická rychta (U Lužického semináře 9), SK ROH VHMP (palác U Zlatého melounu, Michalská 12), Vysokoškolský klub Řeznická (Řeznická 17), Mladá fronta – inzerce (Staroměstské nám. 17) a Ústřední klub školství a vědy ROH Savaren (Na Příkopech 10).

 
3. Základní charakteristiky Výstavní síně divadla Semafor

3.1  Umístění výstavní síně

Výstavní síň divadla Semafor byla umístěna vedle stejnojmenného pražského divadla, které sídlilo ve Stýblově pasáži (tehdy nazývané stejně jako sousední kino – Alfa) (5).  Jednalo se o místnost, jejíž podlahová plocha byla mezi 26 a 35 m2 (6).  Měla samostatný vchod z pasáže a umožňovala tedy provoz i v době, kdy bylo divadlo zavřené. Galerie byla umístěna mezi schodištěm směřujícím do divadelního zákulisí a druhým schodištěm, které vedlo do kanceláří v prvním patře.
Dnešní vzhled průčelí bývalého divadla Semafor ničím nepřipomíná původní architekturu z 60. let 20. století. Vnější plášť divadla byl tehdy řešen v „bruselském“ stylu (7),  byl tvořen šikmými skleněnými plochami, které byly od sebe odděleny černě natřenou kovovou kostrou. Galerii bruselská fasáda nezasahovala. Unikátní úprava průčelí byla zlikvidována po odchodu divadla a prostor foyeru byl „rozparcelován“ na malé obchody.
Jak už bylo zmíněno, foyer divadla a galerie byly odděleny schodištěm. Návštěvníci divadla, kteří se chtěli během přestávky podívat do galerie, původně museli opustit foyer, vyjít do pasáže a po několika metrech chůze vstoupit do výstavní síně. Aby odpadlo toto nepohodlí (nepříjemné hlavně v zimě), byl na konci 80. let probourán průchod z foyeru divadla do galerie. Také byl ve výstavní síni nainstalován rozhlas, který informoval o konci divadelní přestávky.

3.2  Zaměření síně a výběr vystavujících umělců

Výstavní síň byla navržena jako prostor, kde se měli fandové divadla Semafor setkávat s výtvarnými pracemi spolupracovníků divadla. Neupřednostňovala žádný konkrétní výtvarný směr, techniku nebo vyhraněnou skupinu umělců. V průběhu let tu vystavovali nejen malíři a grafici, ale i fotografové nebo kreslíři.
Omezení panovalo jen u trojrozměrných předmětů, jejichž výstavy se zde konaly zřídka. Důvodem byl nedostatek místa, zvýšené riziko poškození předmětů a ztížené možnosti přepravy a instalace. Kurátor výstavní síně Karel Vilgus protěžoval autory olejomaleb, neboť předpokládal, že grafici a fotografové mají větší naději na prezentaci svých prací než právě autoři klasických pláten. Až na několik případů se zde nevystavovala díla nežijících autorů. K ojedinělým výjimkám patřila unikátní retrospektivní výstava olejomaleb Jiřího Šlitra nebo fotografií Tarase Kuščynského.
Galerie neměla problém s nezájmem umělců o výstavní prostor. Po velmi krátkém období rozjezdu nastal mohutný převis poptávky po vystavování nad nabídkou termínů. Ty byly běžně obsazeny na 10 až 20 měsíců dopředu a ani po zkrácení průměrné doby trvání výstav z měsíce na 14 dní se tento zájem tvůrců o výstavní termín nepodařilo pokrýt. Na druhou stranu měl kurátor síně dostatečně širokou nabídku umělců, z nichž mohl vybírat to nejzajímavější ze soudobé tvorby.
Obecnou snahou kurátora Karla Vilguse bylo vystavovat především umělce, kteří měli komplikovanou cestu do větších galerií díky svému nečlenství v Českém fondu výtvarných umělců (8).  Ve Výstavní síni divadla Semafor vystavovali jak obecně respektovaní výtvarníci (Jiří Šalamoun, Vladimír Suchánek, Zdeněk Mézl...), tak tvůrci, kteří si své umělecké jméno teprve budovali (Jiří Brázda, Jiří Slíva, Erika Bornová, Mirka Věrčáková, Iva Hüttnerová...). Mnozí autoři uskutečnili v semaforské galerii svou první výstavu v centru Prahy a zahájili zde svou úspěšnou kariéru. V několika případech semaforská galerie umožnila výstavu „nepovoleným“ výtvarníkům. Tak tomu bylo např. v prosinci 1987, kdy se zde konala první výstava Vladimíra Preclíka po mnoha letech zákazu.
Jedním z programových cílů Výstavní síně divadla Semafor (a nutností vzhledem k dodržování tehdy platných zákonů) byl oficiální zákaz prodeje vystavovaných děl nečlenů ČFVU. Existovala reálná obava, že případná participace divadla na obchodu s uměleckými předměty by mohla zavdat příčinu k uzavření síně a způsobila by problémy i divadlu Semafor (9).  Přesto zde fungoval neoficiální trh s díly vystavujících umělců. Legendární byla zejména výstava malíře Vlastimila Zábranského, který údajně během dvouhodinové vernisáže prodal všechna vystavená díla (10).
Nejpodstatnější vliv na skladbu vystavujících umělců měli Karel Vilgus a Jiří Datel Novotný. Ostatní zaměstnanci a spolupracovníci Semaforu včetně vedoucích divadelních skupin (Jiří Suchý, Miloslav Šimek, Josef Dvořák) prosazovali „své“ umělce jen ojediněle. Ani ředitelství Státního divadelního studia (SDS) a později Hudebního divadla v Karlíně (HDK), vedení Semaforu ani sponzoři nevěnovaly v tomto ohledu galerii výraznou pozornost.
Tlakům na komercionalizaci síně (prodej úpomínkových předmětů, orientace na „divácky úspěšnější“ autory) čelil Karel Vilgus zejména v letech 1983–1984, kdy se Zájmové sdružení výtvarných umělců při Domu kultury kovoprůmyslu neúspěšně pokusilo převzít galerii do své správy. Zájem o ovlivnění provozu síně se krátkodobě projevil po administrativním přiřazení Semaforu k Hudebnímu divadlu v Karlíně,  kdy byla zřízena komise pro sestavování výstavního plánu. Těmto tlakům činovníci galerie odolali a uchovali si svobodu ve výběru vystavujících umělců (přestože výstavy schvalovala komise, až na vzácné výjimky nezasahovala do výběru).
Úplný, chronologicky sestavený seznam vystavujících dnes již pravděpodobně nelze zrekonstruovat. Doklady, pozvánky a další podklady se dílem ztratily, dílem byly zničeny. V omezené míře lze vyhledat zmínky o výstavách v dobovém tisku, Přehledu kulturních pořadů nebo na měsíčních repertoárových plakátech divadla Semafor, tzv. nudlích.
Seznamy umělců, kteří vystavovali v letech 1981–1990 ve Výstavní síni divadla Semafor, jsou uvedeny v kapitole 6. Zahrnují jak objektivní a přesné údaje (většinou z Přehledu kulturních pořadů, tištěných pozvánek a z plakátů), tak informace, které jsem shromáždil na základě rozhovoru s Karlem Vilgusem, Jiřím Datlem Novotným a Danou Havlíčkovou.
Plánované výstavy (bez záruky, že skutečně proběhly) jsou v kapitole 7, která obsahuje texty z dokumentů nalezených v archivu Karla Vilguse.

3.3  Otvírací doba

Na svou dobu neobvyklá byla provozní doba galerie. Na rozdíl od naprosté většiny galerií v centru Prahy, které byly díky své otvírací době pro zaměstnaného člověka nedostupné, semaforská výstavní síň umožňovala návštěvu až do pozdního večera. Otevřeno bylo od 16 hodin, galerie byla přístupná i před začátkem představení sousedního divadla a kin (Alfa, Světozor) a zavírala po divadelní přestávce v 21 hodin. Pravděpodobně šlo o jedinou galerii v širokém okolí Václavského náměstí, která byla ve večerních hodinách přístupná veřejnosti.

3.4  Vstupné

Původním plánem kurátora Karla Vilguse bylo provozovat galerii s bezplatným vstupem. S ohledem na požadavky vedení divadla a Obvodního národního výboru v Praze 1 se však do žádosti o povolení galerie dostal návrh vstupné 1 koruna (vstupenkou mělo být vytištěné ex libris s dílem toho umělce, který v danou chvíli v galerii vystavoval) (11).  Vstupné bylo zaváděno pokaždé, když do projektu galerie vstoupil nový partner (Dům kultury kovoprůmyslu, koncernový podnik Mlékárens ký průmysl), vždy však vždy došlo ke zrušení tohoto poplatku. Formálně bylo vstupné součástí všech dokumentů uvedených v kapitole 7, podle pamětníků však nebylo vyžadováno.

3.5  Ostraha a bezpečnost exponátů

V počátcích Výstavní síň divadla Semafor řešila problém, z jakých zdrojů získat peníze na mzdu pracovníků ostrahy. Krátce po zahájení provozu síně byl Karel Vilgus osloven Zájmovým sdružením výtvarných umělců při Domu kultury kovoprůmyslu, jehož členové nabídli spolupráci na provozu. S nimi přišli dvě kustodky – Marie Mitinová a Dagmara Zoubková. Spolupráce se sdružením se brzy ukázala jako konfliktní a proto byla ze strany divadla ukončena. Zmíněné kustodky však v síni již zůstaly. Nedostatek financí na jejich platy byl následně vyřešen uzavřením sponzorské smlouvy s Mlékárenským průmyslem, který tuto povinnost převzal (12).
Podle sdělení Karla Vilguse se během desetileté historie Výstavní síně divadla Semafor nevyskytl žádný případ krádeže nebo poškození uměleckého díla.

3.6  Ohlasy ve sdělovacích prostředcích

Před rokem 1989 se podle názoru Karla Vilguse neobjevila žádná zmínka o galerii ve státní televizi či rozhlasu, což korespondovalo s všeobecným mediálním bojkotem Suchého skupiny v Semaforu. Informace zahraničních sdělovacích prostředků nebyly divadlem monitorovány. Ohlasy na výstavy v dobovém tisku byly sporadické, opět odrážely úředně doporučené ignorování semaforských aktivit. Většinou šlo o krátké pozvánky v kulturních servisech deníků a časopisů, rozsáhlejší články a recenze byly výsledkem aktivit vystavujích umělců (13).   Galerie neorganizovala žádné informační aktivity směrem k tisku a veřejnosti.

3.7  Povolování výstav

Podle sdělení Karla Vilguse nebyla za celou dobu existence výstavní síně zakázána žádná výstava a ani se k němu nedostala informace o úředním zákazu některého autora. Tvrdí, že pokud měli někteří výtvarníci v jiných galeriích problémy, pak nemuselo jít o oficiální zákaz ze strany státních orgánů, ale spíš o zbabělost kurátorů nebo jejich snahu ušetřit si práci. Prosazení polooficiálních umělců do výstavního plánu bylo teoreticky možné, jednalo se však o časově náročnou činnost. Kurátor výstavní síně musel mít trpělivost a účastnit se řady nekonečných schůzí komisí, na kterých se tyto záležitosti projednávaly. Navíc, mnohé administrativní komplikace nebyly podmíněny věcným nesouhlasem s výstavním projektem, ale spíše osobními zájmy úředníků. Podmínky a omezení provozu nebyly jednotné. Jejich forma se měnila s každou personální změnou ve schvalovacích orgánech.
Výstavy v období socialismu podléhaly rozsáhlé informační povinnosti, o čemž svědčí dopis odboru kultury Národního výboru hl. m. Prahy ze dne 16. 3. 1984 (14),  ve kterém se mj. uvádí: „povinností pořadatelů výstav je zasílat pozvánky na vernisáže nejen obvodnímu a krajskému kulturnímu inspektorovi, ale i Vládní komisi pro výstavnictví České socialistické republiky.“
Přestože byly probíhající výstavy dozorovány hned několika institucemi, výstavní plán zpracovaný kurátorem a odsouhlasený komisí schvaloval pouze ředitel Semaforu, po začlenění divadla pod HDK ředitel této instituce.
Semaforská galerie měla dobrou pozici pro jednání na státních úřadech. V prvních letech existence nad ní držel ochrannou ruku ředitel SDS Otakar Petřík, později ředitel HDK Antonín Hardt. Oba měli v tehdejším mocenském systému takové postavení, že i státní úřady jejich rozhodnutí respektovaly.
Využití výstavních síní na území Prahy 1 spadalo pod komisi kultury Obvodního národního výboru Prahy 1. Tento orgán měl formální i faktickou možnost zasahovat do výstavních plánů galerií, v praxi však spíše přicházel s požadavky, aby se menší výstavní síně podílely na společných projektech ONV (15).  

 
4. Semafor a jeho galerie

4.1   Plány (16)

Plán vzniku Výstavní síně divadla Semafor začal vytvářet Karel Vilgus už v první polovině 70. let (17).  Ve složitém období normalizace byl však dlouhá léta opomíjen jak vedením divadla, tak ředitelstvím Státního divadelního studia, pod které Semafor spadal. O průlom v nezájmu nadřízených orgánů se zasloužil zejména ředitel Semaforu Ivan Englich (18). 

4.2  Počátky

Galerie byla založena na základě žádosti nazvané Rozšířený návrh změn, kterou napsal 6. 5. 1980 Karel Vilgus pro ředitelství Státního divadelního studia (19).  Zde mj. nastiňuje plán vzniku komorní výstavní síně, která má „vystavovat špičková díla v oborech malba, grafika, fotografie, návrhy scén, kostýmy, tapiserie, známky, sklo, plakáty atd.“ Dále uvádí další možnosti využití galerie pro účely prodeje přebytků propagačních materiálů divadla, katalogů a pro autogramiády. Ve svém návrhu Karel Vilgus vyjmenovává základní pravidla provozu síně – měsíční periodicitu výstav, vstupné 1 Kčs a otevírací dobu, která bude končit po 19. hodině. Na závěr svého dopisu Karel Vilgus připomíná, že o vznik galerie usiluje od roku 1971.
Žádný z pamětníků, historické dokumenty, měsíčník Přehled kulturních pořadů ani literatura o Jiřím Suchém a Semaforu mi neprozradila, kdy Výstavní síň divadla Semafor skutečně vznikla a jaké byly první výstavy. Pravděpodobně byla schválena ředitelstvím Státního divadelního studia v průběhu roku 1981 a zprovozněna v sezóně 1982/1983.

4.2  Existence

Po zahájení provozu síně se k jejímu zakladateli Karlu Vilgusovi přidal herec divadla Jiří Datel Novotný, který spolupracoval zejména na výběru umělců a jehož zásluhou byly realizovány mnohé zajímavé výstavy.
Jak už jsem uváděl v kapitole 3.5, největším problémem bylo sehnat peníze, ze kterých by byli placeni zaměstnanci ostrahy galerie. Hudební divadlo v Karlíně (pod jehož správu se v té době Semafor dostal) nemělo možnost platit kustodky z vlastních zdrojů a proto bylo potřeba najít sponzora. V létě 1983 se Karlu Vilgusovi nabídli spolupráci na provozu galerie členové Zájmového sdružení výtvarných umělců Domu kultury kovoprůmyslu (DKK). 1. 11. 1983 byla uzavřena smlouva mezi divadlem a DKK, která zakotvovala podíl jednotlivých stran na provozu výstavní síně a systém rozdělení případného zisku (20).  2. 1. 1984 uzavřel DKK a kurátor Karel Vilgus dohodu o pracovní činnosti na rok 1984, která zakotvovala povinnosti vedoucího výstavní síně. Jedním z důležitých bodů smlouvy byl i povinný dohled nad zákazem prodeje vystavovaných děl (21). 
Již během prvních měsíců provozu se však ukázalo, že cílem členů Zájmového sdružení výtvarných umělců (většinou autorů prodejně úspěšných výtvarných děl na hranici kýče) nebylo spoluprovozovat nekomerční galerii, ale převzít tento prostor pod svou správu a provozovat zde prodejní výstavní síň pro vlastní tvorbu.
Pomoc přišla od bývalého ředitele Semaforu a v té době poradce generálního ředitele podniku Mlékárenský průmysl (MP) Ivana Englicha. Ten inicioval smlouvu mezi MP a HDK, ve které se MP zavazoval k podílu na financování kulturně-propagačních a výstavních akcí divadla. Smlouva byla podepsána 27. 4. 1984 (22).  Následně byl ukončen smluvní vztah k DKK a kustodky byly převedeny na MP, k čemuž došlo na jaře 1985. Mezi Karlem Vilgusem a MP byla podepsána dohoda o pracovní činnosti 28. 3. 1985 (23).  Na základě smluv měla být galerie přejměnována na Výstavní síň spolupracovníků, kamarádů a přátel divadla Semafor, ve skutečnosti však k této změně nedošlo.
V září 1986 byla rozhodnutím ředitele HDK zřízena výstavní komise výstavní síně při scéně Semafor a Karel Vilgus jmenován jejím tajemníkem. Došlo tak k legalizaci stávajícího stavu, kdy výstavní plán schvalovala na návrh kurátora neformální komise (24). 

4.3  Konec projektu

Výstavní síň divadla Semafor přerušila svou činnost krátce po začátku „sametové“ revoluce, tedy po 17. listopadu 1989.
Významnou roli v převratu hrála pražská divadla, která se mimo jiné podílela i na distribuci plakátů, provolání, peticí a tiskových zpráv Občanského fóra (OF (25)).  Pro činnost informačního centra OF byly vyčleněny právě prostory semaforské galerie.
Mezi pamětníky neexistuje jednotný názor na to, kdy toto centrum vzniklo a kterou výstavu jeho vznik přerušil. Podle pozvánek zde mezi 11. 9.–1. 10. vystavoval kolá  že Miroslav Horníček, pro říjen a listopad informace chybí a další pozvánka je až na 28. 11., kdy zde měla proběhnout vernisáž výstavy obrazů Karla Vaci. Podle sdělení Jiřího Datla Novotného revoluce pravděpodobně ukončila výstavu fotografií, která dokumentovala spolupráci Semaforu a finského divadla TTT. Pravděpodobný termín vernisáže byl v předvečer revoluce – 16. 11. 1989.
Poté, co byl prezidentem Československa zvolen Václav Havel, galerie na krátkou dobu navázala na svou předchozí činnost. Jedinou zaznamenanou výstavou z tohoto období bylo představení tvorby exilového karikaturisty Ivana Steigera (6.–28. 2.) (26).
Po revoluci převzal vedení Semaforu Jiří Suchý, který rychle zaváděl změny, jejichž realizaci bránil v předchozích letech komunistický režim. Jednou z nich bylo   i zprovoznění obchodu s knihami, zvukovými nosiči a dalšími předměty se vztahem k Semaforu. Pro umístění prodejny, která se nazývala Obchod (někdy psáno Opchod) Žofie Melicharové, si Suchý vybral právě bývalou galerii. Využití tohoto místa pro účely divadla definitivně zaniká po vypuzení Semaforu ze Stýblovy pasáže. V době publikování tohoto textu je prostor bývalé galerie využíván jako pobočka cestovní kanceláře.

5. Závěrečné slovo

Ve výstavní síni divadla Semafor bylo v 80. letech 20. století představeno veřejnosti více jak 100 projektů. Jejím tvůrcům se dařilo na mimořádně exponovaném místě a ve složité době uvádět výstavy autorů, kteří se z různých důvodů neobjevovali ve větších galeriích. Při vernisážích, ale i při běžném provozu, zde docházelo k setkávání těch, kteří pro taková setkávání jinde příliš prostoru něměli.

Karel Vilgus mi k projektu výstavní síně řekl: „Vytvoření místa na setkávání bylo naplněním jedné z hlavních ideí, které jsme měli s Jiřím Datlem Novotným při plánování a realizaci tohoto projektu. Na počátku však bylo především fandovství k divadlu Semafor a k české výtvarné scéně“.

Výstavní síň divadla Semafor je dnes již zapomenutým výstavním prostorem. Přesto (či právě proto) jsem přesvědčený o smyslu této seminární práce, která na poslední chvíli uchovává pro budoucí práci historiků jak informace z písemných podkladů, tak zejména údaje sdělené pamětníky.

Všem, kteří mi pomohli při vytváření této práce děkuji a svým případným následovníkům přeji hodně úspěchů.

 
6. Seznamy výstav a existujících dokumentů

6.1  Přehled prokazatelně realizovaných výstav ve Výstavní síni divadla Semafor

1984
•  únor – Adolf Absolon – miniatury na dřevu [KV]
•  duben – Miroslav Hucek – fotografie [KV]
•  květen – Václav Hanuš – obrazy (2.–15. 5.) [KV]; Jana Jelenová-Homolová – obrazy na dřevě (16.–31. 5.) [KV]

1986
•  říjen – Tomáš Bím – obrazy a grafiky (6. 10.–1. 11., výstava pravděpodobně ukončena předčasně) [JDN]; Mirka Věrčáková – obrazy na dřevu (24. 10.–9. 11.) [JDN]
•  listopad – Mirka Věrčáková – obrazy na dřevu (24. 10.–9. 11.) [JDN]

1987
•  leden – Jan Pohribný – fotografie (12.–25. 1.) [KV]
•  únor – Zdeněk Thoma – Zahrady tichého mámení (Japonsko) (do 15. 2.) [PKP];
 Dana Zámečníková – malované vrstvené sklo (16. 2.–8. 3.) [PKP, JDN]
•  březen – Dana Zámečníková – malované vrstvené sklo (16. 2.–8. 3.) [PKP, JDN];
 Martin Wielgus – obrazy (9.–29. 3.) [PKP]; Jiří Slíva – kresby (od 30. 3.) [PKP]
•  duben – Jiří Slíva – kresby (do 19. 4.) [PKP]; Vladimír Komárek – obrazy
 a kresby (od 20. 4.) [PKP]
•  květen – Vladimír Komárek (do 10. 5.) [PKP]; Rifo Dobra – fotografie
 (11.–31. 5.) [PKP, JDN – na pozvánce uveden konec výstavy 30. 5.] 
•  červen – František Skála ml. – obrazy a plastiky (1.–21. 6.) [PKP, JDN
 – na pozvánce uveden začátek výstavy 6. 6.]
•  září – Ivan Englich – fotografie (7.–27. 9.) [JDN]; Zdena Fibichová – keramika (29. 9.–13. 10.) [JDN]
•  říjen – Zdena Fibichová – keramika (29. 9.–13. 10.) [JDN]; Petr Poš – kresby
 (20. 10.–8. 11.) [JDN]
•  listopad – Petr Poš – kresby (20. 10.–8. 11.) [JDN]
•  prosinec – Vladimír Preclík – Sochy na doteku závislé (1.–20. 12.) [PKP, JDN];
 Antonín a Jiří Paříkovi – naivní plastiky a kresby (22. 12.–12. 1.) [PKP, JDN
 – na pozvánce uváděn pouze Jiří Pařík]

1988
•  leden – Antonín a Jiří Paříkovi – naivní plastiky a kresby (22. 12.–12. 1.)
 [PKP, JDN – na pozvánce uváděn pouze Jiří Pařík]
•  únor – Adolf Absolon – obrazy (4.–25. 2.) [PKP]
•  březen – Miroslav Hucek – fotografie (22. 3.–10. 4.) [JDN]
•  duben – Miroslav Hucek – fotografie (do 10. 4.) [PKP, JDN];
 Kateřina Černá – obrazy (12.–30. 4.) [PKP, KV]
•  květen – Stanislav Holý – litografie (4.–22. 5.) [PKP, JDN]; Antonie Jankovcová – skleněné objekty (26. 5.–12. 6.) [PKP – pravděpodobně se neuskutečnila];
 Hana Čápová – grafiky (24. 5.–14. 6.) [KV]
•  červen – Hana Čápová – grafiky (do 14. 6.) [PKP, KV]; Karel Demel – grafika (16. 6.–9. 7.) [PKP]
•  červenec – Karel Demel – grafika (16. 6.–9. 7.) [PKP]
•  září – Jindřich Ulrich – obrazy (6.–25. 9.) [KV], Jiří Mocek – obrazy a kresby
 (27. 9.–16. 10.) [JDN]
•  říjen – Jiří Mocek – obrazy, miniatury na dřevu (do 16. 10.) [PKP, JDN];
 Vladimír Suchánek – grafika (18. 10.–6. 11.) [PKP – zřejmě omyl]
•  listopad – Vladimír Suchánek – drobná grafika (22. 11.–17. 12.) [KV]
•  prosinec – Vladimír Suchánek – drobná grafika (do 17. 12.) [PKP, KV];
 Jaromír Šofr – obrazy (27. 12.–15. 1.) [PKP, KV]

1989
•  leden – Jaromír Šofr – obrazy (27. 12.–15. 1.) [PKP, KV]; Staněk – obrazy
 a koláže (24. 1.– 12. 2.) [KV]
•  březen – Zdeněk Mézl – obrazy a dřevořezy (do 5. 3.) [PKP]; Šárka Radová
 – keramické plastiky (7.–26. 3.) [PKP, KV]; Jiří Šalamoun – grafika, litografie
 (od 28. 3.) [PKP, KV – na pozvánce od 29. 3.]
•  duben – Jiří Šalamoun – grafika (do 16. 4.) [PKP, KV – na pozvánce do 17. 4.]; Josef (Joska) Skalník – obrazy a kresby (18. 4.–7. 5.) [PKP, KV]
•  květen – Josef Skalník – obrazy a kresby (18. 4.–7. 5.) [PKP, KV];
 Erika Bornová-Sládková – obrazy a sochy (10.–28. 5.) [PKP, KV];
 Olbram Zoubek – obrazy (30. 5.–18. 6.) [PKP, podle KV jde o omyl – výstava představovala Zoubkovu sochařskou tvorbu]
•  červen – Olbram Zoubek – obrazy (30. 5.–18. 6.) [PKP, podle KV jde o omyl
 – výstava představovala Zoubkovu sochařskou tvorbu]
•  září – Miroslav Horníček – koláže, kresby (11. 9.–1. 10.) [KV]
•  říjen – Miroslav Horníček – koláže, kresby (11. 9.–1. 10.) [KV]
•  listopad – Karel Vaca – obrazy (28. 11.–17. 12.) [KV]
•  prosinec – Karel Vaca – obrazy (28. 11.–17. 12.) [KV]

1990
•  únor – Ivan Steiger – karikatury (6.–28. 2.) [KV]

 

6.2  Nedatovaný seznam vystavujících podle Karla Vilguse a Jiřího Datla Novotného

Výběr jmen vystavujících umělců podle abecedy bez záruky a časového zařazení: Adolf Absolon (olejové miniatury), Adolf Born (kresby, litografie), Jiří Brázda (suchá jehla), Hana Čápová (grafika), Kateřina Černá (miniatury z krajek), Karel Demel (litografie), Rifo Dobra (fotografie), Ivan Englich (fotografie), Josef Fousek (fotografie, koláže), Zdena Fibichová (keramika), Stanislav Holý (?), Miroslav Horníček (koláže), Miroslav Hucek (fotografie), Jaroslava Husarová (fotografie), Iva Hüttnerová (obrazy), Jana Jelenová (malba na dřevu), Vladimír Komárek (obrazy a grafiky), Taras Kuščynskyj (fotografie, posmrtná výstava), Jiří Macht (fotografie), Zdeněk Mézl (barevné obrazy a dřevořezy), Alois Mikulka (malby), Jiří Pařík (kresby), Jan Pohribný (fotografie), Petr Poš (kresby), Vladimír Preclík (sochy – zřejmě první výstava po 20 letech zákazu), Šárka Radová (keramika), Jana Rainerová (litografie), František Skála jr. (instalace), Joska Skalník (obrazy), Jan Souček (surrealistické obrazy), Ivan Steiger (kresby), Běla Suchá (tapiserie, poslední výstava před smrtí), Vladimír Suchánek (litografie), Jiří Suchý (kresby), Jiří Šalamoun (kresby), Jiří Šlitr (kresby a olejomalby – zřejmě první výstava olejů tohoto autora), Jaromír Šofr (kameraman, zde rozměrné olejomalby), Mirka Věrčáková (obrazy), Karel Vilgus (plakáty), Karel Vysušil (grafika), Milan Wágner (fotografie), Vlastimil Zábranský (obrazy), Dana Zámečníková (sklo) a další.
Jiří Datel Novotný k výše vyjmenovaným výstavám ještě přidává: Zdeněk Burda (fotografie), Otto Dlabola (fotografie), Petr Hojda (fotografie), Václav Chochola (fotografie), Josef Kroupa (humor ve fotografii), Ivo K. Petřík (fotografie), Jan Saudek (fotografie), Karel Saudek (komiks), Miloslav Stibor (fotografie), Zdeněk Thoma (fotografie), TTT (výstava s tématikou Divadla pracujících z finského Tampere, které se Semaforem udržovalo na konci 80. let těsné kontakty).

6.3 Přehled kulturních pořadů

6.3.1  Úvod ke studiu Přehledu kulturních pořadů v Praze

Jedním z problémů, kterým jsem se zabýval při vytváření seminární práce o Výstavní síni divadla Semafor, byla neúplnost soupisů vystavujících umělců. Účinná pomoc nepřišla od pamětníků, což je pochopitelné, protože od předpokládaného založení výstavní síně letos uběhlo už 25 let. Hledané údaje jsem nenašel ani na semaforských repertoárových plakátech nebo na pozvánkách, které se bohužel nezachovaly jako úplný soubor, ale pouze jako útržkovité torzo ve vlastnictví řady osob.
Jedním z mála zdrojů, který obecně nabízí hodnověrné, dlouhodobé a více méně úplné informace o oficiální kultuře v Praze, je měsíčník Přehled kulturních pořadů PKP).
Mým prvotním motivem pro studium tohoto časopisu byla snaha nalézt datum vzniku Výstavní síně divadla Semafor a kompletního přehledu všech zde pořádaných výstav. Předesílám, že datum vzniku jsem ani zde neodhalil a také seznam výstav není zdaleka úplný (první zmínka je až z února 1987). Na druhou stranu jde o nejucelenější přehled uskutečněných výstav z konce 80. let 20. století, jaký je dnes k dispozici.

K předpokládaným důvodům, proč studium PKP nesplnilo má očekávání, patří:
1. dobrovolnost zápisu kulturní akce do Přehledu,
2. autocenzura, která se týkala upozorňování na existenci Jiřího Suchého a „jeho“ aktivit v Semaforu. Suchý byl v 80. letech „nezakázaný“ – mohl tvořit, ale nesměl do médií a každý jeho čin byl bedlivě sledován. Je možné, že tvůrci semaforské galerie záměrně neinzerovali výstavy, aby na sebe nepřilákali pozornost dozorujících orgánů (předpokládalo se, že semaforský divák si do výstavní síně najde cestu sám). Svůj vliv jistě měla i zapomnětlivost odpovědných pracovníků, kteří mohli propásnout uzávěrku PKP, případně neochota vystavujících umělců se finančně spolupodílet na této formě propagace.
Pro historika je zajímavý nejen samotný předmět jeho zájmu (v tomto případě Výstavní síň divadla Semafor), ale i dobový kontext ve výstavnictví. Proto jsem pro srovnání do seznamu výstav zapsal také všechny výstavy legendární galerie Fotochema, která sídlila zhruba pět minut chůze od Semaforu na Jungmanově náměstí. Šlo mi o vytvoření představy, jaké poutače na výstavy viděl chodec v 80. letech 20. století během na začátku a na konci Františkánské zahrady.
Pro účely dalších badatelů a historiků jsem tak vytvořil chronologicky řazený seznam údajů, který může napomoct jejich práci na těchto tématech.
Měsíčník Přehled kulturních pořadů, který dodnes vydává Pražská informační služba, jsem mohl zkoumat díky pochopení odpovědné redaktorky PKP paní Alice Braborcové v sídle redakce na Arbesově náměstí 5 v Praze. Touto cestou děkuji.

 

POZNAMKY:

1  Jindy také Výstavní síň Semafor nebo Výstavní síň při scéně Semafor. Galerie neměla samostatnou právní subjektivitu a proto způsob jejího pojmenovávání nebyl ustálený.

2  Detailní informace o tomto měsíčníku uvádím v kapitole 6.

3  Vedl jí výtvarník Joska Skalník. Každoročně vycházel almanach realizovaných výstav této galerie, který je dnes pro historiky velmi užitečný. Vycházím z informací Jiřího Datla Novotného.

4  Menší pražské výstavní síně ve sledovaném období většinou nezanikaly, proto výše uvedený seznam lze brát jako platný přehled galerijní scény pro celá 80. léta. Je třeba připomenout, že síť maloobchodních nebytových prostor v centrech českých měst většinou vznikala v konkurenčním prostředí první československé republiky. V socialistické plánované ekonomice tato síť výrazně převyšovala potřeby prodejních podniků a proto nebyla nouze o volné prostory na atraktivních místech.

5  Pasáž spojuje Václavské náměstí a Vodičkovu ulici s Františkánskou zahradou.

6  Různé smlouvy z archivu Karla Vilguse uvádějí podlahovou plochu 26, 29 nebo 35 m2.

7  Autor této úpravy je bohužel neznámý.

8  Jednalo se o profesní organizaci, jejíž členové byli uznáni jako „profesionální umělci“. Měli mimo jiné právo vystavovat v síti galerií ČFVU, legálně prodávat svá díla, přijímat honoráře za výtvarnou činnost a nepodléhali jinak všeobecné pracovní povinnosti (mohli se „živit uměním“). Přijetí do Českého fondu výtvarných umělců předcházela ponižující procedura hodnocení tvorby kandidáta komisí složenou nejen z výtvarníků, ale i z pracovníků různých úřadů. Umělecká kvalita díla byla pouze jedním z kritérií členství, hodnotil se také žadatelův morální a kádrový profil.

9  Viz poznámka 8.

10  Informace sdělená Karlem Vilgusem.

11  Viz dokument 1 v archivu Karla Vilguse – kapitola 7.

12  Tehdy se tomu říkalo "družební spolupráce" kulturní instituce a průmyslu. Principem bylo, že sponzorující podnik vkládal do spolupráce peníze, divadlo pak přispívalo prostislužbou. Nejčastěji se jednalo o přednostní nabídku jinak nedostatkových vstupenek do divadla pro zaměstnance sponzora nebo o přiměřenou formu účasti herců divadla na propagaci sponzorem vyráběného produktu.

13  Divadlo si platilo výstřižkový servis Pražské informační služby, což byla služba spočívající ve vyhledání zmínek v tisku podle zákazníkem zadaných klíčových slov.

14  Viz kapitola 7, dokument 5.

15  Členy aktivu výtvarníků při komisi kultury Obvodního národního výboru Prahy 1 byli v roce 1987 tito umělci: průmyslový výtvarník Jiří Trnka, inspektorka pro kulturu ONV Prahy 1 Daria Červinková, grafik Miroslav Hájek, fotograf Ivan Moringl, výtvarnice Milena Landová, kunsthistorička Národní galerie Jaroslava Hankeová a teoretik umění Jiří Machalický. Více – viz kapitola 7, dokument 15.

16  Plán Karla Vilguse na rozšíření mimodivadelních aktivit Semaforu se neomezoval jen na vznik galerie. Jeho cílem bylo vytvořit z divadla a jeho okolí živé centrum, které by kromě divadla a výstavní síně zahrnovalo např. obchody, klub a kavárnu s vyhlídkovou terasou. Součástí projektu bylo i řešení letitého problému neexistence skladu kulis v budově divadla. Dekorace k jednotlivým hrám se podle potřeby dovážely ze vzdálených skladů (např. z Nuslí nebo z vysočanské Balabenky). Krátce před uzavřením divadla na začátku devadesátých let byla realizovaná menší část tohoto projektu sestávající ze skladu kulis a kavárenské terasy. Po rozpadu Semaforu jako souboru tří samostatných tvůrčích skupin a vrácení zchátralé Stýblovy pasáže původním majitelům se divadlo „dočasně“ odstěhovalo. Slibovaná rekonstrukce však neproběhla do dnešních dnů.

17  Viz dokument ze 6. 5. 1980 v archivu Karla Vilguse, kde pisatel na závěr dopisu poznamenává, že    o realizaci výstavní síně Semafor usiluje od roku 1971.

18  Ivan Englich – mj. velmi dobrý fotograf a autor většiny známých snímků ze semaforských her – se na finančním zajištění provozu galerie podílel i po svém odchodu z vedení Semaforu. Z funkce poradce generálního ředitele koncernového podniku Mlékárenský průmysl zprostředkoval dohodu o družební spolupráci mezi divadlem a MP. Principy této kooperace jsou uvedeny na jiném místě této práce.

19  Viz kapitola 7, dokument 1.

20  Viz kapitola 7, dokument 3.

21  Viz kapitola 7, dokument 4.

22  Viz kapitola 7, dokument 7.

23  Viz kapitola 7, dokument 9, 10 a 11.

24  Viz kapitola 7, dokument 12.

25  Jednalo se o neformální organizaci, která v období revoluce zastřešovala činnost protivládní opozice.

26  V archivu Karla Vilguse je uložen amatérský záznam vernisáže této výstavy, který zaznamenal mj. účast Václava Havla.

POKRAČOVÁNÍ