Jiří Víšek z odstupu a nadhledu

9/4/2007

Jiří Víšek z odstupu a nadhledu


Jan Lauchmann

O Víškovi (*1960) se nikdy prakticky nepsalo a ani příliš nevystavoval. Přesto ho jeho generace a okruh, ve kterém se pohyboval vždy považovaly za talent. Logicky tedy následuje otázka: proč to? Talent, který se neprosadil? Běžné, tuctově sentimentální, takových příběhů jsou stovky. Umění už je prostě takové, u špičky je nával. Nechceme-li bloudit ve stereotypech, které úspěšně směšují významy a vytvářejí zdání jediného možného způsobu existence věcí, je třeba diferencovat. Nenechat si vnutit svět ve kterém hodnocení přerůstají v soudy a v němž prosadit se je synonymem uspět. Jiří Víšek, jeho přístup k fotografii a hlavně k životu tuto důslednost vyžadují. Prosazování totiž příliš nesouzní s vnitřní svobodou tvůrce, vyžaduje disciplinovanost tužeb a pocitů a zrovna tohle k Víškovi příliš nepasuje. Jiří Víšek na sebe cíleně neupozorňuje, prostě jen v určitých oblastech kontrastuje s tím, co je zažité. Je navenek nenápadný a tak klame tělem, protože za klidnou fasádou se skrývá živel, který teče kam chce, dovede strhnout i když si stále udržuje distanc. To platí i v případě povolání, jeho defenzivní vzezření nedává příliš tušit, že je pedagogem, jenomže jak se zdá i ten kdo mluví tiše a nehraje na efekt může zaujmout. Bývalí studenti vzpomínají na svého učitele jako na člověka, který dal jejich fotografickému snažení smysl, získal je pro fotografii, protože byl přesvědčivý. Co víc si může pedagog přát.


Jan Skácel

Karla Mahenová

Gustav Brom

Dalibor Chatrný

Vilém Reichmann

Tomáš Mazáč

Sony Halas

Ludvík Kundera

Laďa Plch

V roce 1987 napsal Zdeněk Kirschner do časopisu Československá fotografie o Jiřím Víškovi trefný článek, začínající úvahou nad mnohoslibným mladým autorem a končící vyjádřením nadějí, že další dílo bude mít pro domácí fotografii „neefemérní význam“… Bez ohledu na to, jak je dnes možné Víškovo dílo hodnotit a kam ho zařadit, je evidentní, že tehdy stejně jako dnes, jsou na něj automaticky aplikována ta nejnáročnější kritéria a o jeho kvalitě se prostě nediskutuje.

Podle tématického repertoáru, který Víškovy fotografie nabízejí se zdá, že autor není příliš velkým hledačem, jakoby si nesl podstatu budoucího osobního stylu a bytostné zaměření v sobě už od začátku a během let ho jen jemně cizeloval. Téma člověk, nebo možná lépe řečeno lidství se stalo Víškovi celoživotní náplní. Je tu sice rané stádium, ve kterém se zaměřoval na neživé objekty, ale i v něm už fungují hlavní principy, které nacházíme v pozdější tvorbě, zasvěcené téměř výhradně portrétu. Není divu že pedagog pražské FAMU Zdeněk Kirschner považoval před devatenácti lety Víška za naději domácí fotografie, protože už soubory realizované během studia jasně prokazují vyhraněný názor, podložený intenzivní vnitřní potřebou pochopit předmět ztvárnění ve všech detailních odstínech. Víšek zobrazuje člověka zvláštním způsobem, stylizuje ho do různě pojatých inscenací, tak aby co nejlépe vynikla individualita modelu, ale zároveň byl každý z portrétů určitým psychologickým prototypem. Podobně se dá pochopitelně charakterizovat každé zobrazení, tady však dává k takové interpretaci oprávnění hlavně promyšlená práce s formálními prostředky. Víšek inklinuje k mělkému prostoru, jako by se podvědomě stavěl proti iluzivní podstatě média nebo se snažil zobrazení maximálně zjednodušit, což potvrzuje i minimalismus, v jehož rámci se soustřeďuje na jeden motiv a nepřipouští rozptylování dalšími zbytečnými objekty. Autor je sice dítětem nové vlny osmdesátých let, která vnesla do tehdejší ztuhlé inscenace hravost a prvky tělesnosti, ale inscenační principy, kterými se tato vlna prosadila nebyly pro Víška až tak směrodatné, respektive nepřijímal je absolutně. Jeho parketou byl vždy psychologický rozměr zpodobovaného a pokud zapojil do hry rekvizity nebo nezvyklé pózy se kterými se hojně setkáváme u jeho souputníků, bylo to v souladu s jeho osobitým pojetím. Atributy, které Jiří Víšek spojil se svými modely mají vždy více méně formální povahu, mezi nimi a portrétovaným vzniká určitý vztah, ale není to vztah, na který jsme zvyklí, atribut portrétovaného necharakterizuje, má v mikrosvětě obrazu rovnocenné postavení. Víškovy fotografie tak dávají za pravdu modernistickému schématu nejen budováním prostoru, ale i věcností vztahů, které můžeme na fotografiích najít.

Budeme-li chtít autora konfrontovat s domácí situací, je nesporné, že se v mnohém potkává například s Ivanem Pinkavou. Zvolený příměr je však zároveň ilustrací toho, jak se zdánlivě podobné vlastně zásadně rozchází a že podstata fotografie není jen ve vizuální podobnosti. Pinkava totiž zakládá svoje práce v textu, je intelektuál a takové jsou i jeho fotografie, sofistikovaně operují s tradičními ikonografickými schématy, variují a modifikují je, ale nikdy se neodpoutávají od tradičního základu, který jim dává jistotu zakotvení. Z tohoto pohledu jde Víšek do odvážnějšího podniku. Vodí diváka tak trochu za nos, jeho fotografie jakoby hledaly novodobou symboliku, pohrávají si s předměty a vztahy a vypadá to, že chtějí začít vyprávět, ale je to jen zdání, nejde o pokus o novou strukturaci starých obsahů, ale o hru ve volném stylu, která musí dobře vypadat a bavit jak autora, tak diváka.

Říká se, že vše kvalitní se nakonec prosadí samo. Možná to platí jinde, ale v umění najdeme až příliš mnoho výjimek, než abychom uvěřili. Jiří Víšek je fotografem, který se vždy zajímal více o fotografování než o management své tvorby, zanechal za sebou desítky pozoruhodných fotografií a ovlivnil stovky svých studentů, což sice nestačilo, aby vešel do tuzemské síně slávy, ale možná svým způsobem strčil nohu do jejích dveří.

Jiří Pátek, Z odstupu a nadhledu. Fotograf Jiří Víšek, Host, 2006, č. 7, s. 40 - 41.