6/4/2007
Vladimír Birgus v Hradci Králové
 |
|
| Sydney, 2007 |
Výstavní síň FOMA BOHEMIA, Náměstí Svobody 479, Hradec Králové, 3. – 30. 4. 2007.
I když výstava Vladimíra Birguse ve výstavní síni Foma Bohemia v Hradci Králové představuje ukázky z jeho tvorby z dlouhého období let 1990-2007, dominují mezi nimi mnohdy dosud nepublikované fotografie z posledních dvou let.
Vladimír Birgus je fotografem, který dokázal jasně vytýčit zřetelnou vlastní cestu přímo středem tohoto média.. Jeho nejrozsáhlejší cyklus „Cosi nevyslovitelného“ je vytvářen nepřetržitě od roku 1972, každoročně se rozšiřuje o nová díla, vznikající hlavně během častých cest, většinou spojených s fotografickým působením autora. Název velmi trefně odkazuje ke specifickému pohledu na svět, dokonale se bránícímu zaznamenávání významných společenských situací a politických událostí nebo komentování zachycených skutečností, tak častému v současné tvorbě a většinou dominujícímu nad fotografickým obrazem. V početných recenzích tvorby Vladimíra Birguse se často objevuje pojem subjektivní dokument.
„Na první pohled vyprávějí fotografie Vladimíra Birguse o miniaturních událostech, odehrávajících se v nejroztodivnějších místech naší planety, ale při jejich podrobnějším zkoumání pak vyprávějí především o současné globalizované společnosti, žijící v neustálém spěchu, o samotě v davu, o kontrastech mezi sny a skutečností, o tom, co není vysloveno, ale jen stěží vytušeno. To znamená, o našem vnitřním stavu, jenž si s různým napětím nosíme v našich duších.“
Tato slova Václava Podestáta podtrhují jistou univerzálnost fotografií, protože při pobytu v různých geografických šířkách se Birgusovi podařilo nalézat stále stejné, nápadně banální situace z každodenního života a tímto svébytným způsobem se vzdaluje od obrazové identifikovatelnosti konkrétních míst. Jeho práce však mají vždy přesné popisky – informace o tom, kdy a kde fotografie vznikla. Divák tím získává nezaměnitelný klíč ke čtení tohoto souboru jako specifického univerzálního obrazu duchovní kondice současného člověka, jehož život v různých koutech naší země je podřízen, oproti konkrétním představám, podobným principům. Avšak principy vzniku těchto fotografií nejsme schopni žádným způsobem odhalit, protože nás autor místo pokusů o jejich vysvětlení spíše odkazuje na další neurčité pohnutky. Zjišťujeme, že člověk i ve skupině zůstává individuální a staví svůj vlastní svět, který musí koexistovat se světem, který ho obklopuje.
New York, 2007
Brisbane, 2007
Krakov, 2006
Šanghaj, 2007
Vedle skutečných postav se na autorových fotografiích velmi často objevují i stíny, pocházející sice také od skutečných postav, ale zvláštním způsobem sugerující přítomnost jiného světa existujícího paralelně, na což upozornila polská kurátorka a teretička umění Elżbieta Łubowicz v úvodu katalogu výstavy, představené mezi jinými na Fotobienále v Moskvě nebo v Galerii Camelot v rámci krakovského Měsíce fotografie v roce 2004: „Fotografie Vladimíra Birguse, které vypovídají o existenci dvou souběžných světů, přinášejí skutečnější a pravdivější pozvání než zdánlivě realistický film, jenž uměle spojuje neslučitelné střípky naší komplikované reality.“
Postavy na fotografiích jsou vždy zachycené v nezvyklých situacích, často velmi abstraktních, jako v případě snímku s mužem sedícím na lavičce se zavřenými očima (Sitges, 2005), obklopeného stíny, které jakoby vycházely přímo z jeho snů; nebo potápěče z Honolulu (2001) vyfotografovaného ve skleněném bazénu na pozadí fragmentu pouliční scény. Tyto dva světy se vzájemně prolínají podobně jako nejednoznačná bývá lidská povaha…
Uměřený projev prostřednictvím čistých, ale velmi sytých odstínů barev, které dominují v estetice snímků, zavádí jistý pořádek, ale především vytváří dosti nereálné pozadí pro rozehrávající se scény. Sytost těchto odstínů základních barev a jejich dominantnost jakoby posouvala tyto fotografie až někam na hranici reálného vidění. Dlouhé stíny na fotografiích a odstíny většinou teplých barev, velmi charakteristických pro pozdní odpoledne, nám zřetelně vymezují ono denní období, kdy se blíží další zlomový okamžik – poslední paprsky zapadajícího slunce jsou na chvíli nahrazeny soumrakem, takže jsme opět přivedeni na okraj světa představ a snů.
Velmi často jsou postavy na Birgusových fotografiích přistiženy ve chvíli dívání se nebo pozorování, např. sledování pouštění draků na pláži (Melbourne, 2004), ale také v okamžiku fotografování. Tato dvojí hra, týkající se problému pozorování, nás přibližuje k samé podstatě fotografického media. Birgus se nám snaží něco sdělovat nejen o nás samých, o naší složité povaze, ale také o tom, co vlastně je fotografie, která neodráží svět, nekomentuje jej ani nevytváří novou skutečnost. Myslím, že tato otázka je velmi aktuální v době, kdy fotografie poněkud zevšedněla a stala se banálně jednoduchou. V masové záplavě obrazů úplně ztrácí fotografie své skutečné, elementární funkce a upřímnost sdělení trpí deficitem. Birgusovy fotografie si však zachovávají svou nejryzejší podobu.
Ireneusz Zjeżdżałka
šéfredaktor polského časopisu Kwartalnik fotografia
