Dušan Kochol, O touze po změně s vizí harmonie, 2005

Třiadvacetiletý Dušan Kochol patří k velkým nadějím mladé generace současné slovenské fotografie. Přitom jeho místo v ní je velmi specifické, protože dnes tráví více času v Londýně, kde se úspěšně věnuje módní a reklamní fotografii a spolupráci na natáčení hudebních videoklipů, než v rodné Bratislavě, a jeho práce se značně odlišují od dominantních směrů dnešní  fotografické tvorby na Slovensku.

Dušan Kochol sice vystudoval Školu užitého výtvarnictví Josefa Vydry v Bratislavě, nikoliv však fotografii, ale propagační výtvarnictví. V té době začal fotografovat a své  pokusy konzultovat s Olgou Bleyovou. První skutečně vyzrálé práce však vytvořil až během studia na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Vedle portrétů a módních fotografií se začal orientovat na výrazně autoreflexivní snímky. Málokdo je ochoten ve svých fotografiích prozradit tolik ze svého života, ze svých vztahů i ze svého nitra jako právě Dušan Kochol. A málokdo je to schopen udělat tak svrchovaně aktuální formou jako on. Bylo to vidět už ve výmluvném vizuálně-sociologickém obrazu hédonického životního stylu části současné mladé generace MSG, ještě výraznější je to však v symbolicky pojatém autoreflexivním souboru sedmi minicyklů po čtyřech fotografiích, který Dušan Kochol předložil loni pod názvem Autoportréty jako svou praktickou diplomovou práci na závěr svého bakalářského studia a který podle jeho vlastních slov „zachycuje utopické pocity, které vyplývají z konfrontace s dnešním světem“.  Tento soubor vzbudil značný zájem v expozici opavské školy na loňské Photokině v Kolíně nad Rýnem i v rámci přehlídky českých fotografických škol Šestka v Pražském domě fotografie.

Každý ze sedmi pásů, tvořených čtveřicemi snímků, konfrontuje statické motivy s výrazně, někdy až exaltovaně aranžovanými autoportréty, v každém dominuje jiná barva, každý má jiný obsah. Někdy jsou obrazové symboly a metafory evidentní a někdy až polopatistické (jablka v úvodní sérii O pokušení a bezmocném podlehnutí, cigarety a  bonbón ve tvaru srdíčka v sérii O boji se závislostí na dekadenci), většinou jsou však použity daleko rafinovaněji s prostorem pro širší interpretaci. Soubor je na jedné straně velmi osobní (výrazně je to vidět ve čtveřicích  O samotě v bludišti falešné reality,  O touze po změně s vizí harmonie a zejména v závěrečné O strachu z budoucnosti po bilanci minulosti, která zahrnuje jak reprodukci autorova portrétu z dětství, tak detail jeho vlastního těla v márnici či v pitevně), ale na druhé straně je i značně zobecňující. Dušan Kochol ostatně sám znejišťuje diváka a zpochybňuje svou identitu obličejovou maskou. Použití masky, zakrývající jen část tváře, známe nejenom z maškarních plesů a z karnevalů, ale i z fotografií surrealistů či z prací Pierra Moliniera, Joela Petera Witkina nebo Diany Arbusové. Kocholovi maska umožňuje vystupovat současně ve vlastní i ve změněné identitě, v obdobě literární „ich“ i v „er“ formy. Ostatně jedna ze čtveřic jeho Autoportrétů se jmenuje O hledání tváře po pádu zásad.  Kocholův cyklus má v určité míře i charakter vizuálního deníku, ovšem deníku poetického, metaforického a zobecňujícího, velmi vzdáleného od současné rozmělňované módy fotografických deníků se stále stejnými tématy a motivy.

Přes veškerou narativnost a literárnost je celý soubor postaven hlavně na vizuálních kvalitách snímků. A ty jsou díky mimořádně promyšlenému využívání psychologických aspektů barev a díky jednoduchým, ale obrazově silným kompozicím velmi vysoké. Krátké poetické názvy, v nichž Dušan Kochol nezapře svůj zájem o poezii, slouží jako určitý návod pro interpretaci snímků, ale také rošiřují vlastní autorovy vizuální pocity o další dimenzi.. Platí to zejména o textu k úvodní fotografii plechovky s Campbellovou polévkou, tedy motivu, známého z mnoha děl Andyho Warhola: “…bylo to jako žít v úžasné a pestré Campbellově plechovce z roku 1962, kterou však už v roce 1965 někdo potají vyžral a od té doby zevnitř hnila a rezivěla bez toho, že by o tom někdo věděl, či spíše, že by se to někdo odvážil přiznat, strhl z tváře masku a podíval se na dno z očí do očí hnilobě…”

Vladimír Birgus

Zdroj: Fotografie Magazín 4/2007

Dušan Kochol, O boji se závislostí na dekadenci, 2006
Dušan Kochol, O zklamání, lži a svědomí, 2006
Dušan Kochol, O samotě v bludišti falešné reality, 2006
Dušan Kochol, O pokušení a bezmocném podlehnutí, 2006
Dušan Kochol, O hledání tváře po pádu zásad, 2006
Dušan Kochol, O strachu z budoucnosti po bilanci minulosti, 2006