Josef Sudek, Bez názvu, 1929

Moravská galerie v Brně, 5. 12. 2006 – 25. 3. 2007.

Josef Sudek patří k největším osobnostem české fotografie. Může být takový autor vůbec ještě neznámý? O jeho životě i díle byla vytištěna řada publikací a jeho fotografie jsou často prezentovány. Přestože jeho nejznámější snímky patří většinou k autorově pozdější tvorbě, kterou v období 2. světové války nastartoval cyklus „Okno mého ateliéru“, bez povšimnutí nezůstaly ani jeho práce ranější. Hlavní titul výstavy probíhající v Moravské galerii v Brně Josef Sudek neznámý působí v tomto kontextu značně nadsazeně. O expozici tak více vypovídá druhá část jejího názvu Salonní fotografie 1918 – 1942. V podobném duchu se ostatně vyjadřuje i kurátor výstavy Antonín Dufek: „Salonní fotografie (vintage prints), které jsou tématem této expozice, nejsou k vidění poprvé (název výstavy nelze brát doslovně), unikaly však pozornosti.“

Výstava byla připravena ke 110. výročí narození a 30. výročí umrtí autora. Probíhá od 5. prosince 2006 do 25. března 2007 ve Výstavní síni Camera Uměleckoprůmyslového muzea Moravské galerie v Brně. Uzavřený prostor výstavní síně napomáhá vytvořit příjemnou komorní atmosféru, která dobře koresponduje s vystavenými díly. Jednotlivé exponáty většinou představují precizní zvětšeniny. Autor je připravoval s mimořádnou pečlivostí, protože se jednalo o práce přímo určené k hodnocení odborníků a následně i kritickému pohledu svých kolegů fotografů. Zajímavostí je, že ačkoliv se vystavený soubor opírá především o salonní fotografie, zdaleka ne všechny fotografie mají zezadu nálepky osvědčující vystavení na fotografických salónech.  Jednak proto, že ne všechny zaslané práce byly porotou přijaty, ale také proto, že některé ani nebyly odeslány. Autor je možná dělal bez jednoznačného záměru o jejich konečném využití, možná pro pozdější potřebu a možná taky jenom pro radost. Za drobný nedostatek instalované výstavy můžeme považovat to, že informace o tom, jak se jednotlivé fotografie vztahují ke konkrétním salónům, u vystavených exponátů nenalezneme. Zájemci si je musí dohledat v doprovodném katalogu. Přitom právě toto téma mohlo více naplňovat trochu nadnesený název výstavy Josef Sudek neznámý.

Josef Sudek, Nábřeží, 1922
Josef Sudek, Portrét mého dědečka, 1924
Josef Sudek, Svatý Vít, 1926

Za zmínku ještě stojí, že ve stejnou dobu jako brněnská výstava probíhala výstava Sudkových fotografií také v uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a měla název Družstevní práce: Sutnar – Sudek. Ta se také vrací do období první republiky, ale jedná se v první řadě o výstavu věnovanou významné kulturní instituci Družstevní práce, pro kterou Sudek pracoval. Obě výstavy svým způsobem doplňují dosud veřejně známý obraz Josefa Sudka o dosud méně známé období před druhou světovou válkou, ale dá se říci, že navzájem se překrývají jen minimálně.

Jednotícím mottem brněnské výstavy je tedy fenomén fotografických salónů v první polovině 20. století a v obecnější rovině se dá říci také přístup autora k některým svým fotografiím jako k výběrovým a tedy reprezentativním dílům. Salóny tehdy často měly soutěžní formu. Fotografie posuzovala porota, která jim přidělovala body a na tomto základě byly sestavovány žebříčky a pořadí jednotlivých autorů a jejich prací. Tato téměř sportovní podoba, která dnes v někom může vyvolat úsměv, měla ovšem ve své době respekt a vážnost. Dokonce v prostředí nově ustavené Československé republiky byly uspěchy spojovány nejen s osobní prestiží jednotlivých umělců, ale také s mezinárodní prestiží celé mladé republiky a s národní hrdostí. Mezi úspěšné obesilatele fotografických salónů tak patřili vedle Josefa Sudka také například Drahomír Josef Růžička, František Drtikol, Jan Lauschmann, Jaromír Funke a další.

Zajímavý je pohled, který nám výstava salonních fotografií může pomoci poodkrýt do Sudkovy duše, do jeho představ a vyvíjejících se názorů na fotografickou tvorbu. Nastupující avantgarda a nový pohled na umění, ke kterému se Sudek připojil zejména po boku Jaromíra Funkeho, se ostře vymezovala proti duchu dobových salónů. Ty byly vnímány jako reprezentace naprosto konzervativního pohledu na umění. Přesto Sudek neváhal fotografické salóny obesílat a své práce na ně vybíral a připravoval s mimořádnou pečlivostí. V některých případech to mohlo mít snad i provokativní charakter nebo alespoň možnost prezentovat nová moderní díla. V souboru na probíhající výstavě se tak můžeme setkat například s typicky funkcionalistickým ženským portrétem. V mnoha případech tomu tak ovšem zřejmě nebylo. Zajímavějším společným rysem vystavených salonních fotografií je skutečnost, jakým způsobem jsou zde zastoupeny různé směry Sudkovy meziválečné tvorby. A to v dílech, která Sudek sám považoval za reprezentativní.

V období mezi válkami Sudek nejprve fotografii studoval, ale učil se také tím, že s velkým zájmem sledoval různé směry a trendy nejen v oblasti fotografie, ale v celém výtvarném umění. Sám Sudek otevřeně přiznává vliv takových osobností, jako byli Steiglitz, Steichen nebo Růžička. Sudek vystudoval fotografickou speciálku Státní grafické školy u Karla Nováka, ale vedle teoreticky vysoce vzdělaného přítele Jaromíra Funkeho působil svérázný Sudek víceméně jako samouk. Přitom to však byl člověk s velkým rozhledem a díky své citlivosti a zájmu byl schopný sledovat širokou oblast célého výtvarného umění. Zdá se, jakoby se Sudek v tomto období postupně na vlastní kůži snažil vyzkoušet a projít si velké množství stylů a inspirací.

Kromě toho bychom ještě neměli zapomenout, že Sudek byl ve třicátých letech velmi aktivní v rámci reklamní tvorby. I když je dnes hodnocena i tato jeho činnost jako více než pouze komerční záležitost, sám Sudek vymezoval k reklamní produkci jako určitou protiváhu nebo komplementární doplněk „fotografování sama pro sebe“. A právě salonní práce pro něho představovaly jednu z možností, jak tuto tvorbu pro sebe, tedy čistě tvůrčí složku svého fotografování, prezentovat a konfrontovat s jinými fotografy. V tomto světle můžeme lépe chápat jeho účast na fotografických salónech současně vedle jeho obdivu k avantgardě a novým proudům.

Díla zařazená do expozice je možné v duchu katalogu rozdělit tematicky do několika základních kategorií:
 Krajiny a veduty
 Žánrové scény
 Portréty a akty
 Svatý Vít
 Nalezená zátiší, konstruovaná zátiší a reklamní tvorba
Zajímavější však je procházet výstavou v souvislosti s různými Sudkovými obdobími.

Mezi krajinami převažují raná díla, techniky bromolejotisku a uhlotisku. Typická je spojitost s malířstvím 19. století, například realistickou školou nebo ozvuky romantismu. Můžeme pozorovat Sudkovo studium různých výtvarných stylů prostřednictvím vlastní tvorby. Jedna z nejpůsobivějších vystavených fotoografií z této skupiny má název Strom. Tenký černý kmen protíná dramaticky tmavou plochu oblohy jako blesk. Sudek jako silná osobnost překračuje dobový žánr a s využitím minimálního množství výrazových prostředků, dnes by se nám chtělo říci minimalisticky, docílil velmi působivý a přitom nevyumělkovaný obraz. V jiné části expozice se setkáváme s „růžičkovskými“ fotografiemi Vltavy a pražských panoramat. Dále s určitými žánrovými výjevy, z nichž některé reflektují sociální tématiku. Za zvláštní zmínku stojí skupina méně známých, ale velmi zajímavých fotografií krajin z přelomu 20. a 30. let, na kterých je využito tehdy netradičních záběrů z nadhledu. Vedle toho ovšem byla do souboru zařazena také známá fotografie Promenáda z kolínského ostrova, dále z portrétů například fotografie Jaromíra Funkeho a portrét Sudkova dědečka hned vedle fotografie Jaroslava Ježka.

Na malém prostoru se tak setkáváme s průřezovým výběrem ze stylově rozmanité a různorodé Sudkovy tvorby. Pokud by na někoho přecijenom výběr působil příliš zkratkovitě nebo roztříštěně, doporučuji věnovat pozornost průvodní stejnojmenné publikaci. Úroveň této publikace stojí za větší zmínku než pouhé konstatování, že k výstavě byl vydán doprovodný katalog. Jedná se o nádhernou knihu, která odpovídá reprezentativnosti tématu salonních fotografií. S úsměvem se musím přiznat, když jsem ji poprvé vzal do ruky, bezděčně mi proletělo hlavou, jestli mám čisté ruce. Reprodukované fotografie jsou ve vysoké kvalitě, autoři sami zdůrazňují svou snahu v rámci možností se maximálně přiblížit vystavovaným originálům. Doplněna je především zajímavým komentářem Antonína Dufka, který výstavu uvádí do širších souvislostí a věnuje se jak jednotícímu tématu fotografických salónů tak také jednotlivým obdobím a souvislostem v autorově meziválečné tvorbě. Tento komentář nám tak pomáhá lépe pochopit záměr a význam celé výstavy. Zajímavou součástí katalogu je seznam fotografických salónů a výstav, na nichž se Josef Sudek v období 1921–1939 účastnil. Netroufám si podrobně hodnotit publikaci po typografické stránce, ale mohu zopakovat, že tato kniha, jejíž černé plátěné desky pod přebalem nenápadně, ale po právu zdobí pouze autorova signatura v malém bílém poli, působí nádherně. Pro úplnost dodávám, že ji vydalo nakladatelství KANT Karla Kerlického ve spolupráci s Moravskou galerií v Brně.

Na závěr lze shrnout, že ačkoliv se jedná o výstavu autora dnes již, dá se říct, notoricky známého a i přes svůj název zřejmě nepřináší nějaký zásadně průlomový nový pohled na Sudkovu tvorbu, zaslouží si uznání. Zejména proto, že se jí podařilo příjemným a vkusným způsobem na poměrně omezeném prostoru propojit velkou rozmanitost a těžko uchopitelnou šíři Sudkovy meziválečné tvorby. Výstava nás vede ke klidnému zamyšlení, citlivému, ale nesentimentálnímu, což je typické pro celé Sudkovo dílo. Věřím, že Josef Sudek by k takové výstavě řekl, že hudba hraje. A to by byla ta nejlepší vizitka.

Vystavené fotografie jsou ze sbírek Moravské galerie v Brně a Regionálního muzea v Kolíně. Moravská galerie v Brně se věnuje dílu Josefa Sudka systematicky a vlastní přes šest set jeho fotografií. Většinu snímků věnovala galerii sestra Josefa Sudka – Božena Sudková.

Seminární práce ze Seminář kritiky fotografie, ITF 2007