Robert Frank, Oslava v Hobokenu, 1955

Američané. Mistrovská díla americké fotografie od 1940 do současnosti. Kunsthalle, Vídeň, Museumsplatz 1, do 4. února 2007.

Američané. Tak se jmenuje proslulá kniha smutných snímků od Roberta Franka z roku 1958, která je považována za jeden z milníku ve vývoji dokumentární fotografie. Stejný název má i velká expozice děl třinácti amerických fotografů, která je do 4. února otevřena ve vídeňské Kunsthalle.

Přestože tvorba z USA už řadu desetiletí dominuje světové fotografii, příležitostí vidět na jednom místě tolik zásadních děl jejích předních reprezentantů nebývá v Evropě mnoho. Tentokrát se to podařilo díky úsilí zkušeného kurátora a publicisty Petra Weiermaira, který přesvědčil řadu amerických a kanadských muzeí a galerií k zapůjčení vzácných originálů, jejichž ceny se například v případě děl Diany Arbusové  pohybují ve statisících dolarů. Ačkoliv expozice v nedávno otevřené Kunsthalle ve vídeňské Muzejní čtvrti nese všeobjímající podtitul Mistrovská díla americké fotografie od roku 1940 do současnosti, ve skutečnosti je soustředěna na dokumentární a portrétní fotografii a opomíjí například intermediální, konceptuální či inscenovanou tvorbu, mající ve spektru současné americké fotografie významné místo. Ovšem ani díla některých významných dokumentaristů a portrétistů na výstavě nenajdeme, například Weegeeho, Irvinga Penna, Williama Kleina nebo Mary Ellen Markové. Přesto však expozice poskytuje mimořádně silný zážitek a právem byla uvedena jako hlavní atrakce druhého ročníku Měsíce fotografie ve Vídni.

Richard Avedon, Sandra Benettová, dvacetiletá, Rocky Ford
Gordon Parks, Americká gotika, 1942
Larry Clark, ze souboru Tulsa, 1983
Peter Hujar, Bruce de Saint Croix, 1976
Ryan McGinley, Padající Tim, 2003

Mezitím je řada výtečných fotografických cyklů, z nichž některé už vešly do dějin fotografie. Patří k nim proslulý soubor Roberta Franka z poloviny 50. let, jenž dal jméno celé výstavě. Frank, původem Švýcar, tehdy po vzoru beatnických tuláků projel ve staré fordce křížem krážem Ameriku a fotografoval obyčejné lidi, ztracené uprostřed davů jiných lidí, skvělých mrakodrapů, neónových reklam, dálnic a music boxů, zobrazoval všudypřítomné americké vlajky v oknech a ve výkladech, zachycoval patriotické oslavy různých národních svátků i diváky na rodeu. Z 28 tisíc snímků, které se i svou hrubozrnností a častou pohybovou neostrostí odlišovaly od technicky precizních záběrů tehdejších fotoreportérů, nakonec vybral pouhých 83 fotografií pro svoji knihu Američané, v níž vytvořil obrazovou obdobu Kerouacova románu Na cestě, smutné blues o osamělých lidech v nejbohatší zemi světa, hrajících pro sebe i pro druhé jakousi falešnou hru. Ačkoliv ve Vídni je k vidění jenom zlomek tohoto souboru, i ten dokazuje, že Frankův akcent na mnohoznačné vizuální symboly, pomáhající odhalit vnitřní svět lidí i obecnou atmosféru doby, dodnes nezestárnul. Škoda však, že výstava opomíjí neméně významný a ještě o několik let starší cyklus expresivních záběrů z New Yorku od jiného průkopníka subjektivního dokumentu Williama Kleina. 

K nejsilnějším částem expozice patří díla Diany Arbusové, autorky, kterou na vrchol popularity nedávno katapultovala velká výstavní retrospektiva v řadě amerických a evropských metropolí i životopisný film s Nicole Kidmanovou v hlavní roli. Jenže její čtyřicet let staré uhrančivé portréty nemají s módními vlnami nic společného a přežily v neztenčené síle všechny změny aktuálních trendů. Jsou formálně neuvěřitelně jednoduché, portrétovaní jsou většinou umístěni v centru snímku a dívají se přímo do objektivu, promyšlená práce s osvětlením je často nahrazena naturalistickým použitím blesku. Přesto však tyto statické fotografie mentálně postižených, obrů, trpaslíků, nudistů, transvestitů a především zdánlivě zcela obyčejných a spokojených, ale přitom zoufale osamělých lidí hluboce zasahují diváka. Jejich nevídaná sugestivita často vyplývá z kontrastu mezi rozháraností lidí před kamerou a klidem samotných snímků, mezi sebevědomými pózami, které portrétovaní zaujímají, a pocity bizarnosti, smutku či ošklivosti, které nezřídka vyvolávají u diváků. Jsou hlubokými psychologickými sondami do nemocných duší, nekompromisními vyjádřeními pravdy, demaskováním falešných cest životem. Arbusová však nebyla chladným pozorovatelem a analytikem, ale osobní dramata lidí ze svých fotografií hluboce prožívala. Jejich tíhu nakonec sama neunesla a v roce 1971 spáchala sebevraždu. Desítky fotografů se snažily napodobit její tvorbu, ale nikomu se to příliš nepovedlo.

Vídeňská výstava ovšem zahrnuje i další skvělé portréty z cyklu Na americkém západě od Richarda Avedona. Tento úspěšný módní fotograf a portrétista celebrit se po několik roků na rozhraní 70. a 80. let vydával každé léto se svou velkoformátovou kamerou do venkovských oblastí Texasu, Kalifornie či Colorada fotografovat tamní havíře, číšnice, sekretářky, bankovní úřednice, kovboje, včelaře a další lidi stojící stranou zájmu médií. Vytvořil minimalisticky komponované, ale mistrovsky psychologicky propracované  a technicky dokonale provedené sugestivní portréty na bílém pozadí, kdy frontální pohledy vytvářejí iluzi přímých kontaktů mezi portrétovanými a diváky.

Přestože díla Franka, Arbusové a Avedona tvoří dominanty výstavy, úspěšně jim sekundují i další fotografické cykly, ukazující různé aspekty moderní americké historie.  Nedávno zesnulý Gordon Parks je zastoupen klasicky komponovanými dokumenty rasové segregace i vrůstajícího sebevědomí černošské menšiny v poválečných letech, statické snímky Bruce Davidsona zobrazují otřesné podmínky života latinskoamerických obyvatel newyorskégho Harlemu ve druhé polovině 60. let, fotografie z legendárního festivalu ve Woodstocku v roce 1969 od Burka Uzzleho ukazují tehdejší nekonformní mládež, pro níž byly drogy, hudba i volná láska formou protestu proti establishmentu i vietnamské válce. O čtrnáct let později Larry Clark fotografoval své adolescentní přátele z města Tulsa, kteří už sexuální hrátky i aplikace stále tvrdších drog provozovali bez ideálů o svobodné společnosti. Sám byl jedním z nich, ale na rozdíl od mnoha dalších je ještě naživu. To Peter Hujar, ve stejné době s tehdy šokující otevřeností fotografující homosexuály, transvestity a transsexuály, se už v roce 1987 stal obětí AIDS. O tom, že hedonistický životní styl mnoha Američanů se příliš nezměnil ani po rozšíření této zákeřné nemoci, svědčí novější fotografie Rosalindy Salomonové z neworleanského karnevalu či bezprostřední snímky ze života současných mladých lidí od Ryana McGinleyho.

Dalo by se samozřejmě polemizovat s tím, zda obraz USA, jaký podává vídeňská výstava, není příliš jednostranný, vždyť v něm třeba úplně chybí téma náboženství, které tak skvěle zpracoval belgický fotograf Carl De Keyzer v souboru God Inc. (nedávno jsme ho mohli vidět v brněnském Domě umění), nenajdeme zde poklidný konzumní život středních vrstev, výtečně zobrazený Billem Owensem, ani luxus, v němž se pohybují lidé opravdu bohatí, jak ho ukazuje fotografka Tina Barney. Expozice Američané však není striktně historická ani sociologická. Podobně jako na výstavě Tvář historie, která v londýnské Barbican Art Gallery představuje dějiny Evropy 20. století na dílech 22 fotografů, v ní nenajdeme mnoho zásadních historických momentů, protože výstava především ukazuje, jak se dějinné události odrazily v životě obyčejných lidí i ve vývoji fotografie. A dělá to skvěle.

Vladimír Birgus

Zdroj: Mladá fronta Dnes 27. 1. 2007.