Od nejstarších dob se umělci věnovali zpodobování symbolů harmonie, krásy, nadčasovosti. Frekventovaným vizuálním objektem těchto témat byl a zůstává akt lidského těla. Protože umělci muži převažují a také proto, že ženské měkké, jemné tvary, objemy a křivky spíše vyjadřují harmonickou krásu, jde v dějinách umění převážně o akt ženský. Zhruba od poloviny 19.stol. přibývá do rodiny výtvarných technik fotografie.

Zpočátku kopíruje malířský přístup k tématu (piktorialismus). Se změnou společenského postoje k nahotě dochází k postupnému odtabuizování, což vede ke stále odvážnějšímu používání odvěkého erotického symbolu. Můžeme vysledovat různé tendence použití nahého těla v obraze. Popisná, výtvarně-erotická linie, akcentující přirozené dary a proporce modelek, sloužící převážně ke stimulaci nižších mozkových center, kde je mimetická (napodobovací) funkce naprosto dominantní a vše ostatní jen podružné a podporující hlavní záměr-zvýšení erotického libida a linie výtvarně-filozofická, psychologická, sociologická, pro kterou jsou charakteristické rysy-redukce tělesných znaků světlem, stylizací, pózou. Dominantní je myšlenka autora, tělo hraje v obraze svou roli, která nemusí záviset jen na erotických kvalitách (ze světových fotografů např. Leslie Krims, Duane Michals či Linda Benedictová-Jonesová). Pro výtvarně-erotickou linii fotografie aktu jsou charakteristické snímky, prodávající pánské časopisy typu Playboy, Penthouse, pro které fotografují autoři jako např. Helmut Newton, David Bailey či Sam Haskins. Ovšem těmto fotografiím nelze upřít nesporné výtvarné kvality často technicky dotažené k dokonalosti. Průkopníkem fotografie aktu v Čechách se na přelomu 19.-20.stol. stává František Drtikol, který svými snímky převážně tohoto žánru, úspěšně uvedl naši zem do světových fotografických salónů a výstavních síní. Poněkud volněji lze do této oblasti zařadit i některá díla tvůrců české surrealistické avantgardy let dvacátých a třicátých Karla Teigeho a Jindřicha Štýrského, která byla vysoce ceněna v zahraničí, zvláště ve Francii a USA. Těsně před druhou světovou válkou začíná fotografovat Karel Ludwig (1919-1977) zaměřující se na divadelní zákulisí, portréty hereček, tanečnic a akt. Po odmlce vynucené válkou a poválečnou obnovou nastupuje v Čechách myšlenkově i výtvarně velice chudý styl soc.realizmus. Až v 60tých letech se objevuje výrazný originální autor výtvarně-filozofické linie Miloslav Stibor(1927) jehož známý cyklus „15 aktů pro Henryho Millera“ patří dnes ke klasice. V této době začíná vystavovat další z invenčních a dodnes uznávaných autorů žánru, vyučený fotograf Jan Saudek. Zpočátku tématicky inspirován světovou výstavou „Lidská rodina“(1955) postupně dochází k inscenování myšlenkově i výtvarně velmi zajímavých mikrodramat na téma láska, vášeň,zrada. Hlavní roli většinou hraje nahá žena či ženy. Své fotografie ručně koloruje. Lze říci, že spolu s Tarasem Kuščinským (členem brněnské skupiny Epos a představitelem první „nové vlny“ čs. inscenované fotografie a např. Rostislavem Košťálem či Michalem Tůmou se tito tvůrci vracejí v aranžování figurálních kompozic k symbolickému pojetí charakteristickému zejména pro období počátku 20. stol. - piktorialismu. Na tuto historickou linii české fotografie aktu navazuje současný autor Tono Stano - jehož ukázku tvorby - výstavu s názvem „Fascinace“ máme možnost zhlédnout v galerii Fiducia do 17.1.2003. Jméno Tono Stano je dnes už pojem. Fotografii studoval na Střední umprum škole v Bratislavě(1979) a na FAMU v Praze(1986). Patří k druhé „nové vlně“ české inscenované fotografie představované dalšími pražskými Slováky - Rudo Prekopem Vasilem Stankem, Miro Švolíkem, Michalem Pacinou. Už na FAMU se začíná specializovat na figurální výtvarné kompozice. Dnes je znám jako portrétista celebrit, zabývá se i užitou a reklamní fotografií. Jeho jméno je spojeno s Mezinárodním filmovým festivalem v Karlových Varech nebo s Alešem Najbrtem s kterým připravovali dnes již neexistující časopis RAUT, který byl vůbec největším periodikem na světě(70x114cm). Koncem října 2001 Tono Stano dokončil svůj nový soubor „Fascinace“, překvapivě fotografovaný ve volné přírodě. Cituji nejzajímavější myšlenky autora k tomuto souboru uveřejněné na internetu v rozhovoru pro MF Dnes: „Lidé na mých fotkách jsou sice většinou nazí a erotika je ve fotografiích přítomna, ale je to jedna ze složek, které vytvářejí celkový obraz….S každou novou informací, s každým novým zážitkem se posouváš dál. Člověk, který má méně zkušeností, dělá samozřejmě mnohem víc chyb. Ale profesní handicap zase pomáhá vyrovnávat obrovská energie mládí. A když jsi zkušenější, nemáš už takový odpal. Každé životní období přináší šance, na které by měl být člověk připravený. A pokud je připravený, tak je těch šancí tolik, že každé své životní období překlene bez toho, aniž by musel nějak výrazněji intelektuálně stagnovat. Když zaregistruju, že nějaká aktuální situace nese v sobě určitou zajímavou energii, klidně se jí nechám vést, využiju náhlého pohybu. Beru co je po ruce, nevymýšlím si velké složitosti, když se hned vedle mě válí spousta šancí udělat to nebo ono naprosto jednoduše…..Umělecké dílo má být veliká mystifikace, realita přetavená fantazií, umění tě má zkrátka nějakým způsobem nakopnout do jiného světa….Jedním z důležitých předpokladů vzniku dobré fotky, ale i čehokoli jiného je, že musím věřit tomu, co dělám. Pak jsem schopen přesvědčit ostatní. Nedělám práci, které nevěřím, protože pak ze mě nevyjde takový impuls, který by mohl přeskočit na mé spolupracovníky…..Když jsi přesvědčen o správnosti toho, co děláš, jsi schopen dokázat všechno…..A důvodů proč něco neudělat se najde vždycky hodně…..Mě obecně velice přitahuje zrod, fascinuje mě, když se mi něco nového objevuje pod rukama, když vzniká nějaká věc, kterou jsem před tím ještě nikdy neviděl, a jsem šťastný, že můžu být u toho…. ….Pracuju tak, že si nejprve vytvořím obraz, nějaký první návrh a samozřejmě nejjednodušší je si ho nakreslit, to není nijak originální. Prostě si udělám skicy a k nim pár poznámek. Podle toho si vytvořím prostředí, v kterém pak fotografuju, vlastně jako reportér. Zjistil jsem totiž, že fotografie je dobré nechat dýchat, pulzovat. Když lidi příliš organizuješ, mají tendenci úplně ztuhnout……Opustím dobrovolně naprosto precizní tvar ve prospěch sice méně dokonalé, zato živé fotky. Některé na tebe mohou působit jako něco zdánlivě ošklivého nebo nečistého, ale to jsou přesně ty dveře, kterými můžeš do těch věcí vstoupit jako divák. Fotografie by neměly zůstat dokonalé, uzavřené, perfektní. To je omyl. Dokonalé věci se ne- hodí do tohoto světa. Všichni máme blízko k tlení a k bahnu. Měli bychom být vnitřně srovnaní s tím, že můžeme o leccos z toho, co nás obklopuje přijít. Že se toho můžeme buď dobrovolně zbavit, nebo toho všeho být nedobrovolně zbaveni. A měli bychom být tudíž schopni, nebo se to aspoň učit nacházet vztahy v tom, co zůstane, v tom, co je nejzákladnější. A s tím souvisí i moje poslední práce, kdy jsem fotografoval ve volné přírodě, nechráněn stěnami ateliéru. A tam si to najednou velice jasně uvědomíš: Když třeba chodíš pro vodu k nedalekému potůčku a zpátky do svého domku, tak brzy zjistíš, že dřív nebo později začneš chodit v bahně……Bahno tě pronásleduje celý život…..To bahýnko nás vždycky dostane…..Ať je to bahýnko v přírodě, nebo bahýnko – ten bordel v nás. A to je zdroj mého optimizmu……Zřejmě existují i jiné, neprobádané formy komunikace. Jsem přesvědčený, že pokud se lidé potřebují najít, aby společně něco vytvořili, určitě se najdou, ať je ten prostor v němž se pohybují, sebevětší. Vysvětluju si to tak, že každý vysíláme do prostoru informace tak dlouho, až zasáhnou toho pravého, který na takový impuls reaguje….. Když je člověk vržen do tohoto světa, neznamená to ještě, že je jeho součástí. Mám takovou představu, že když se narodíme, ocitneme se na hladké ploše nějaké veliké koule a visíme v prostoru. Ale chceme se dostat dovnitř, protože tam je ukrytý ten opravdový svět vztahů. Živou součástí světa se staneme, až vnikneme dovnitř, teprve potom nás to začne všechno oslovovat……Jako každý jiný přemýšlím o tom, co tady člověk vlastně hledá, co je jeho úkolem. Pro mě má toto „bádání“ vesměs veselé vyústění, vede mě k úžasnému nadšení z toho, jak je to tady zařízeno. Mám představu nás lidí jako dělníků na nějakém velikém božím projektu, do něhož však vůbec nemáme možnost nahlédnout. Je tady pro nás připraveno ohromné množství zábavy, ale to podstatné, kam se to všechno sune, o tom nemáme ani páru. Je to tajemství. A umělecká forma má svým způsobem šanci je otevírat“. Tato výstava se stává důstojným dramaturgickým vyvrcholením celého výstavního roku 2002 fotografické galerie Fiducia.

Tono Stano: Fascinace, Galerie Fiducia, Ostrava, 4.12.2002 - 17.1.2003