Menu

27/2/2007

Martina Novozámská: Určeno k likvidaci?

Praha 2, Francouzská ulice, 20.března 2005  
    
  
Galerie Žlutá ponorka, Znojmo, 12. února - 1. dubna.

Martina Novozámská je výrazná fotografka mladší generace. Do širšího povědomí se zapsala především svým blíže nepojmenovaným deníkovým souborem z roku 2002 nebo výraznými výstavními prezentacemi s dívčí výtvarnou skupinou Babis. Proto může být její nový projekt Určeno k likvidaci do jisté míry překvapením. Vše je ale pochopitelnější, když připomeneme, že paralelně s touto výstavou byla v nakladatelství KANT vydána kniha, kde Martina Novozámská ve spolupráci s Janem Vacou a Jaroslavem Vrajem nafotografovala ke sto let starým snímkům bývalé sudetské obce Lipová/Spansdorf soudobé pohledy. Náhle se nám představuje jako tvůrce, který je pln pokory fascinován časem, s potřebou postihnout to, co nenávratně odchází.

Ve věku, kdy řetězce nadnárodních supermarketů a hypermarketů likvidují malometrážní obchůdky, a ty rychle střídají svůj sortiment i majitele, vzala Martina Novozámská těžký neforemný fotoaparát a na velký formát negativu nasnímala vchody, výklady a vývěsní štíty krámů a rozličných provozoven českých měst. Její přístup k tomuto uličnímu folklóru byl nanejvýš zdrženlivý: Svět nevkusu, nearchitektury, negrafiky a přesto podivně milý a magický, zachytila věcně a popisně, z čelního pohledu a při měkkém světle. Protláčet  sem výrazně autorský pohled připadalo autorce jako něco nadbytečného, možná i nepatřičného.

Martina Novozámská provedla spíše povrchový „archeologický“ průzkum: Čas, spolu s prapodivnou směsicí účelnosti, provizornosti, pouličního ruchu a destrukce naplavil na průčelích obchodů vrstvy nápisů, štítů, cedulek, obrázků vytvářejících řečiště významů a asociací v neopakovatelném kouzlu nechtěného. Vybledlé štíty unifikovaných socialistických komunálů jsou postupně překrývány pozdějšími nánosy: nabídkami vymáhání dluhů, poutači bizarních barů, heren, ale najdeme zde také americkou studentskou organizací nebo digitální studio. Prvorepublikovou reklamu, německé nápisy, socialistická hesla, cedule Drutěva, Mléčný bar, Pramen a Jednota překrývají tagy a graffiti. Střety rozličné typografie a symbolů komprimují čas do podmanivé koláže doby, která glosuje „jak jde život“. Ocelový megahrozen vmáčknutý do domovních dveří, useknutá, zaslepená či jinak mrzačená okna, zazděné dveře naznačují, že přízemní part už náleží spíše ulici než domu. Vzpírá se vůli architekta, styl fasády už nad ním nemá moc, ovládají jej jiné zákony – ulice, ekonomie, improvizace, účelnosti a míra momentálního vkusu uživatelů.

Tomáš Pospěch

Partner