Galerie Fiducia Ostrava
22.1.2007 – 19.2.2007

Vyústění a shrnutí celoživotní tvorby Jaroslava Malíka představuje současná výstava galerie Fiducia: „ Matička Ostrava, město měst“. Prezentaci tvoří dvě části-první-nejnovější soubor panoramatických snímků z poslední doby, umístěná v prostorách galerie a druhá – představující retrospektivu umístěná v suterénu galerie.

Technicky precizní panoramatické snímky – fotomontáže představují kratinké obrazové příběhy inspirované ostravskými ulicemi či místy, nesoucími v sobě zvláštní kouzlo rezonující s duší autora. A tak na pozadí prkenného plotu představujícího čas vstává opice na zadní nohy, rovná si záda, a již vzpřímený Homo Sapiens kráčí s oštěpem k ceduli s šipkou: „Restaurace – teplá jídla 30m za rohem“. Nebo u prázdné, nekonečné, fádní zdi označené pouze jízdními řády autobusů městské dopravy nechává nostalgicky stát siluetu krásné dívky ve večerní róbě k níž se blíží bryčka, aby ji odvezla na bál. Na Malíkově fotografii se zřejmě poprvé a naposled ocitá Ikaros, jinak monumentální bronzová plastika, pevně zakotvená v betonu před radnicí, ve vzduchu, balancujíc s deštníčkem na cirkusových lanech pod klenbou oblačného nebe. Autor rozehrává novu realitu vytvořenou vlastní básnickou projekcí skutečného světa, které dal ve 20. letech 20. století název francouzský básník André Breton – surrealismus.

Zpočátku v době fotografických studií na Slezské univerzitě (1993-98, MgA) se autor zaměřuje na precizní zpodobování předmětů a zátiší. Fascinován dokonalostí historických deskových kamer, které se nejlépe hodí pro daný záměr, začíná tyto sbírat a užívat ve volné tvorbě. Ve svém prvním cyklu surrealistických fotomontáží “Moje malá próza Róza“ na první pohled zaujme až barokní množství předmětů-obrazových prvků, komponovaných do esteticky působivých konfigurací. Ke zpodobení klasických abstraktních témat  – čas, náboženství, mystika, využívá převážně tvarově aktivní předměty: plynový kahan-sedící Buddha, úlomek mosazného pravítka se stylizovanou hlavou-tajemný prehistorický rituální předmět, kombinované s tradičně surrealistickými symboly – oko, rozbitá sklenice, rozbité hodinky (Salvador Dalí užíval tekoucí hodinky), vějíř, vynořující se z většinou temných textur dodaného pozadí. Dalo by se říci, že na pomyslné škále surrealismu sahající od psychického automatizmu (abstraktní mez) k magickému realizmu (konkrétní mez) se tento soubor řadí svým neurčitelným prostředím a velice volně naznačenými souvislostmi k abstraktnějšímu pojetí. Následujícím souborem (Moje malá próza Róza v Indii) dochází k viditelnému posunu obsahových východisek ke konkrétnu. Na všech obrazových montážích užívá artefaktů posunujících výsledný dojem k hinduistické a buddhistické tématice – sošky Buddhů, hind. bůžků, fragmenty schodišť chrámů a posvátných jeskyní v konfrontaci s notoricky známými tvarově aktivními předměty-vycházková hůl, ševcovské kopyto, brambora, plechová podložka. Dojem, který vyvolává vzájemné působení těchto objektů v náznacích zviditelňuje autorův „vnitřní model“. Ze surrealistické filozofie se poněkud vymyká topografický soubor mapující autorův ostravský byt: “Sokolská 107“. Imaginativním způsobem pojatá objevitelská výprava po tajemných zákoutích svého důvěrného prostoru, který evokuje surreálné cykly Jindřicha Štýrského z 30. a 40. let 20.století zobrazující skrumáže a shluky pouťových a cirkusových propriet.

Nejblíže konkrétní oblasti surrealizmu-magickému realizmu se autor ocitá následujícím souborem „První malá výstava velkých poštovních známek“, kde do velkoformátových zvětšenin poštovních známek vkládá osobité artefakty-svíčky, řetězy, náhrobní medailony-podobizny. V souboru „Lidé pravděpodobní“ opět svým svérázným, vtipným až sarkastickým způsobem tentokrát na pomezí konceptu,  přináší pomocí vložených artefaktů psychologické charakteristiky svých nových sousedů. Kolekci doplňují fotokopie občanských průkazů zúčastněných modelů. Retrospektivu uzavírá nepříliš výrazný cyklus „Motivy téměř zádušní“.

Hlavní částí výstavy, prezentující současnou tvorbu, je soubor:“Matička Ostrava, město měst“. Tvoří jej surrealisticky pojaté montáže městských vedut a fikcí autora projektovaných do obrazu zesvětlením původní reality pomocí masky z poloprůhledného textilního materiálu nebo stínem představujícím figury či věcné symboly. Nacházení nadreality v realitě plenéru má i ve fotomontáži bohatou tradici – namátkou ze světových tvůrců: Man Ray, Maurice Tabard, Herbert Bayer, Jerry Norton Uelsmann, nebo našich:Jindřich Štýrský, Jaromír Funke, Jiří Sever, Josef Sudek, a v nedávné minulosti  Jiří Škoch a Jan Pikous jehož vliv je v raných dílech Jaroslava Malíka patrný. Mezi nejpůsobivější snímky této kolekce se řadí např.stín trilobita-jakýsi otisk či stopa na blátivém terénu v blízkosti stop nákladních automobilů a jiných mobilů, poblíž obnažené kostry prehistorické ryby plynule v dálce přecházející ve stopu lidské obuvi, nebo silueta obřího psa vložená k plotu s tisíci cedulkami „pozor pes, objekt střežen psy apod., či shromaždiště několikametrových dřevěných cívek pro elektrotechniku ke kterým přidal několik koleček pro vlastní potěšení. Z celku čiší uvolněný jemný humor a radost z drobných poťouchlostí. Autor zásadně nepoužívá pro své montáže počítačovou techniku čímž jeho práce získává až meditativní rozměr, který se ze současného umění znatelně vytrácí. Přidáme li technickou preciznost každého obrazu – fotografie, vyvstává před námi obraz osobnosti srovnatelný s kterýmkoli ze světových jmen dané oblasti zobrazujícího umění.

Dílo Jaroslava Malíka – fotografa – surrealisty se touto prezentací vlastně celoživotní tvorby zviditelňuje v konkrétní podobě,což je jistě vhodný okamžik pro bilancování.

Vladimír Šulc
V Ostravě 31.1.2007