23/1/2007
Měsíc fotografie v Paříži a Paris Photo 2006
 |
|
| Měsíc fotografie v Paříži, plakát |
Festival však i v historické části přinesl řadu objevů. Bohatě byly zastoupeny třeba v expozici sovětské fotomontáže s armádní tématikou z období 1917-1953, sestavené ředitelkou Moskevského domu fotografie Olgou Sviblovovou. Proslulá díla od Alexandra Rodčenka, Varvary Stěpanovové, El Lisického či Gustava Klucise i zcela neznámé práce od zapomenutých tvůrců, k jakým patří třeba Alexej Kručenych nebo Petr Galagdev, dokumentovala postupný přechod od avantgardních konstruktivistických fotomontáží k tupým agitační pracím ve stylu socialistického realismu. Výborná byla výstava v Evropském domě fotografie, ukazující využití fotografie ve obrazovém časopisu Vu v letech 1928-1940. Tento magazín hrál obdobnou roli ve vývoji francouzské moderní fotožurnalistiky jako jeho německé protějšky Berliner Illustrierte Zeitung a Műnchner Illustrierte Presse, sovětský SSSR na strojke, americký Life, britský Picture Post nebo československý Pestrý týden. Expozice představovala na autentických stránkách časopisu, sestavených do různých tematických kapitol, velkorysý prostor, který dostávaly různé obrazové eseje z každodenního života, ze sportu nebo z kultury, dramatické snímky z válečných konfliktů, fotografie slavných osobností i varující záběry z nástupu nacistického režimu v Německu. Podobně koncipovaná, ale komornější expozice ve Švýcarském centru představila využití fotografie v kulturním měsíčníku Du od 40. let 20. století do současnosti.
Galerie 1900/2000 vystavila protinacistické fotomontáže Johna Hearfielda v podobě celostránkových reprodukcí na stránkách časopisu Arbeiter Illustrierte Zeitung, jehož redakce po nástupu Hitlera k moci sídlila v Praze, kde v té době živil i Heartfield. V meziválečném Československu vznikly i mnohé fotografie Romana Vishniaca z výstavy v Muzeu židovského umění a historie. Vishniac ve druhé polovině 30. let tušil neblahý osud, který jeho národu připravovalo nacistické Německo, a proto se rozhodl fotograficky dokumentovat tradiční židovské zvyky a životní styl židovských komunit v různých oblastech Polska, Slovenska či Podkarpatské Rusi.
Erich Lessing, Budapešť, 1956
Joyel Myeerowitz, Bollston Beach, 1981
Edward Steichen, Charlie Chaplin, 1925
Serge Lutens, z výstavy Reklamní fotografie ve Francii
Paris Photo, Alex ten Napel, Carina a Lennart, 2006
Loretta Lux, Čekající dívka, 2006
Philippe Chancel. Severní Korea, 2005
Paris Photo - 798 Photo Gallery z Pekingu
Paris Photo - William Klein dokumentuje instalaci svých fotografií v Howard Greenberg Gallery
Zlaté období fotožurnalistiky ze 40. – 60. let 20. století představila v prostorách Národní knihovny výstava Humanistická fotografie, sestavená z optimisticky laděných, přehledně komponovaných jednoznačně interpretovatelných a dnes už poněkud archaicky působících záběrů Roberta Doisneaua, Izise, Édouarda Boubata, Willyho Ronise a dalších francouzských fotoreportérů té doby. Výročí krvavě potlačeného protikomunistického povstání v Budapešti z roku 1956 připomenuly snímky rakouského fotoreportéra Ericha Lessinga, které byly vedle Paříže loni uvedeny i v New Yorku, Vídni, Bratislavě a dalších městech. Novější vývoj fotožurnalistiky představila velká expozice Věci jaké jsou, kterou sestavil ředitel pařížské agentury Vu Christian Caujolle z originálů fotografií i jejich reprodukcí v mnoha časopisech od poloviny 50. let do současnosti. Nápaditá výstava, organizovaná amsterodamskou nadací World Press Photo, sledovala hlavní politické a společenské události různých dekád a jejich fotografickou reflexi. Přesvědčivě a vtipně, i za použití dobové hudby, ukázala velké změny, jakými v uplynulém půlstoletí prošla fotožurnalistika, marně bránící své pozice před televizním zpravodajstvím a hledající nové uplatnění spíše na výstavách a v knihách. Přehlídku francouzské reklamní fotografie od surrealismem ovlivněných prací Man Raye z 30. let přes výrazné uplatňování erotických motivů v pracích Jeanloupa Sieffa či Guye Bourdina z 60. a 70. let až po současné nápadité exploatace počítačových úprav snímků uvedlo Muzeum dekorativních umění.
Velká retrospektiva amerického fotografa Leeho Friedlaendera v novém fotografickém centru v budově Jeu de Paume ukázala hlavně jeho podíl na formování subjektivního dokumentu a nové topografie. Nástup nápadité aplikace barvy v 70. letech dokumentovala expozice pouličních záběrů z New Yorku, uhrančivých portrétů a velkoformátových záběrů pláží a přímořských scenárií z Nové Anglie od jeho krajana Joela Meyerowitze. Při akcentu na vztahy fotografie a tisku překvapovalo malé zastoupení děl z Japonska, kde po 2. světové válce vznikla řada zásadních fotografických knih. V Paříži byly zastoupeny jenom novější autorskou publikací Masaoa Yamamota. Naopak nepřekvapilo nezastoupení české fotografie, tak často ignorované pořadateli pařížského Měsíce fotografie. Přitom zejména česká avantgarda by mohla být představena řadou originálních publikací s využitím fotografií a fotomontáží – od proslulé Abecedy z roku 1926 přes Štyrského erotickou bibliofilii Emilie přichází ke mně ve snu z roku 1933 až třeba po společné dílo Heislera a Toyen Z kasemat spánku, vzniklé roku 1941 ve spolupráci s fotografy Mirem Bernatem a Viktorem Radnickým. Aktuální trendy současné tvorby byly tentokrát prezentovány hlavně v menších soukromých galeriích, kromě už zmíněné expozice Věci jaké jsou chyběla nějaká zásadní velká přehlídka současné fotografie. Zaujaly třeba barevné dokumenty ze současné Ameriky od Niny Korhonenové či Édouarda Levého nebo záběry nevázaných sexuálních hrátek adolescentů od Ryana McGinleyho. Do festivalového programu se však dostalo i několik zcela slabých výstav, jako byla třeba přehlídka banálních reportážních portrétů filmových hvězd, ulovených na večercích festivalu v Cannes.
Daleko více současných fotografií bylo vidět v desátém ročníku fotografického veletrhu Paris Photo, jenž už tradičně probíhal v prostorách Caroussel du Louvre. Loni se ho zúčastnilo 88 galerií a 18 vydavatelství a knihkupectví z 21 zemí, tedy vice než jeho hlavního konkurenta, newyorského veletrhu AIPAD. O účast byl i přes vysoké ceny stánků ohromný zájem, vystavovatelé byli loni vybráni z více než trojnásobného počtu. Mezi více než 40 tisíci návštěvníků bylo mnoho mladých lidí, kteří si na veletrh přišli spíše prohlédnout pěkné fotografie než rozšiřovat své sbírky. Ale i seriózních sběratelů a kurátorů fotografických sbírek z celého světa bylo dost a většina galerií byla se svými obchody spokojena – podle pořadatelů průměrná tržba každého ze zastoupených vystavovatelů byla 105 tisíc euro, o 30 tisíc euro více než v roce 2005. Fotografie byly nabízeny v mimořádně širokém cenovém rozpětí – zatímco u newyorského dealera Hanse P. Krause bylo možno koupit Steichenův akt za 1,2 milionu dolarů, na stánku newyorské Howard Greenberg Gallery diskrétně nabízeli malý dobový originál Kertészova snímku U Mondriana za milión dolarů a pařížská galerie 1900-2000 nabízela Steichenův dívčí akt In memoriam z roku 1904 za rovného půl miliónu euro, jiná pařížská galerie Camera Obscura vystavovala černobílé dokumentární snímky známého finského fotografa Penttiho Sammallahtiho oceněné na pouhých 380 euro. Jediný zástupce postkomunistických zemí, budapešťská Vintage Gallery, s úspěchem prodávala práce méně známých maďarských fotografů z 20. a 30. let za přijatelné ceny kolem 2000 eur. Skutečně absurdní ceny bylo možno najít v galerii 798 z Pekingu, nabízející nové zvětšeniny socialistickorealistických fotografií z 60. let za částky kolem 2000 euro a barevné snímky zfanatizovaných davů zdravících Mao Ce-tunga dokonce za 20 000 euro. Čínská fotografie je však v módě, a tak se i některé kašírované snímky nadšených budovatelů a odhodlaných vojáků prodaly..
Nejvíce zastoupena byla fotografie z období po 2. světové válce. Ohromný vzestup cen uhrančivých portrétů Diany Arbus, podpořený její nedávnou retrospektivou v několika amerických a evropských městech a životopisným filmem s Nicole Kidmanovou v hlavní roli, dokládaly statisíce eur, vyžadované za dobové autorské originály, i desetitisíce eur za posmrtné zvětšeniny jejích děl z limitované edice 75 kusů. Zatímco ještě nedávno se dokumentární fotografie prodávaly daleko hůř než akty, krajiny či zátiší, současní sběratelé neváhají dát vysoké částky i za díla předních fotoreportérů či dokumentaristů. Například Greenberg neváhal ocenit Cartier-Bressonův snímek Valencie z roku 1933, zvětšený o celá tři desetiletí později, částkou 60 tisíc euro. Dobře se prodávaly i fotografie Williama Kleina, Maria Giacomelliho, Williama Egglestona, Joela Meyerowitze, Mitche Epsteina, Martina Parra, Nan Goldin a dalších dokumentaristů. Prudký nárůst cen zaznamenaly také módní a reklamní fotografie Horsta P. Horsta, Richarda Avedona, Helmuta Newtona či Irvinga Penna. Bohatě byla zastoupena japonská fotografie 60.-80. let, kterou reprezentovali Araki, Moriyama, Tomatsu, Hosoe, Sugimoto a další tvůrci.
Na Paris Photu bylo i přes nepřítomnost děl Andrease Gurského či Cindy Sherman, zastupovaných galeriemi, které se fotografických veletrhů nezúčastňují, dobře vidět, kdo v současnosti patří ke žhavým hvězdám současné fotografie. Nepochybně to byla Němka Loreta Lux se svými přízračnými portréty dětí s nepřirozeně velkými hlavami, Ital Massimo Vitali se záměrně přeexponovanými velkoformátovými snímky davů opalujících se lidí na středomořských plážích, Kanaďan Edward Burtynsky s řezavě ostrými zvětšeninami detailů stereotypních mrakodrapů v Šanghaji a snímky odlidštěných mas dělníků v čínských továrnách, Francouz Philippe Chancel s vizuálně silnými dokumenty o životě v severokorejském totalitárním režimu, Číňan Wang Qinsong s počítačově upravovanými inscenovanými výjevy exploatujími kýč, či Holanďan Axela ten Napela se sugestivními dětskými portréty. V naprosté většině šlo o technicky dokonalé barevné fotografie, v mnoha případech prezentované ve velkých zvětšeninách či tiscích adjustovaných na hliníkových deskách. Důležitý byl nejenom jasný koncept, ale atraktivita tématu a vizuální působivost zpracování. V centru pozornosti tentokrát stály skandinávské země, které byly oficiálního čestnými hosty veletrhu a patřila jim ústřední expozice, představující tvorbu pěti fotografujících žen, i řada přednášek a videoprojekcí. Práce z pěti severských zemí od známých tvůrců (Christer Strömholm, Anders Petersen, Arno Rafael Minkkinen, Pentti Sammallahti) byly zastoupeny v řadě zahraničních stánků, zatímco osm skandinávských galerií představilo především méně známé autory střední a mladé generace, kteří se často snaží skloubit domácí tradici se současnými tvůrčími trendy. Česká fotografie, dříve dobře reprezentovaná pražskou galerií Leica, se tentokrát na Paris Photu příliš neuplatnila a byla zastoupena jenom jednotlivými snímky klasiků Drtikola, Sudka a Rösslera a současných autorů Štreita, Luskačové, Pinkavy či Jakrlové v několika západoevropských a amerických galeriích.
Vladimír Birgus
