19/1/2007
Sedm žen, sedm fotografií Sylvy Francové
Kabinet fotografie Domu umění, Opava, Pekařská 12, 9. 1. – 11. 2. 2007. Výstavu pořádá Institut tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě.
Potkali jsme se v kavárně Ateliéru fotografie na Dolním náměstí v Opavě. Sedla si se svými přáteli ke stolečku a na mou otázku co si dá, mi podala do ruky nabíječku od foťáku se slovy: „Nedalo by se to tady někam upíchnout?“. „Dalo“: odvětil jsem s úsměvem a dodal: „Pro fotografy mám pochopení“. Čas příjemně plynul, občas zkontrolovala dobíjení baterie, stav nápoje v hrníčku a čas na hodinkách... Když odcházela, podala mi pozvánku na vernisáž její výstavy. „Bohužel dnes nemohu, mám práci v kavárně“, zklamaně jsem odvětil. Rozloučili jsme se, já se začetl do textu pozvánky. Sylva Francová, Portréty žen, Kabinet fotografie Domu umění Opava. Vnitřně jsem pocítil touhu být přítomen oné vernisáži, pozorovat autora a jeho díla, využít možnosti diskuse s ním, pozorovat reakce ostatních návštěvníků, stát se tichým posluchačem jejich ohlasů. Zavřel jsem na půlhodinu Ateliér a cestou přemítal co se pod názvem Portréty žen skrývá. Mnoho čtenářů se teď jistě chytá za hlavu a spílá, autorovi těchto řádků, že je nad slunce jasné oč zde dle názvu kráčí. Přeci portréty žen.
Sylva Francová, Sestra Jindra, 2004
 |
|
| Sylva Francová, Babička, 2004 |
Sylva Francová, narozená v Praze roku 1973, vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze a Pedagogickou fakultu UniverzityKarlovy, na stáži pobývala i v ateliéru fotografie Univerzity J.E. Purkyně v Ústí nad Labem. Je držitelkou několika prestižních cen a grantů.
Práce na souboru vznikaly v období 2003-2004, kdy průběžně mapovala život sedmi žen ze svého nejbližšího okolí. Výsledek představila v sedmi fotografiích. Tato informace může některé čtenáře přinutit k zamyšlení, zda onen počet fotografií je dostatečně vypovídajícím vzorkem a dokáže divákovi nabídnout ucelený pohled do světa žen, pokud to bylo záměrem autorky. Počítačovou manipulaci, kterou Sylva použila (nemá to nic společného s tvářemi lidí z planety Plastic People, kteří na nás každý den hledí z titulních stran časopisů), ukázala, jak je možné skloubit tradiční dokument s novými tvůrčími možnostmi digitální techniky. Každý snímek je s důslednou pečlivostí zapracován do celku a představen na velkoformátové panoramatické fotografii. Stojíte blízko, velmi blízko soukromí sedmi žen, které by zůstalo nepovšimnuté, nedostupné, skryté za vchodovými dveřmi jejich příbytků, a tady najednou otevřené všem pozorovatelům dává jedinečnou možnost nahlédnout do jejich života. Pozorujete zvyky, zaběhnuté rituály, běžnosti všedního dne. Všímáte si rozdílností vytvořených generačním a sociálním zařazením. Detailně studujete zázemí aktérek, vnímáte rychlost, s jakou jednotlivé představitelky žijí. Mladá generace zastoupená Alenou, Jindrou, Mariou a Marletou je plná energie, změn a utváření svého prostoru. Velmi výstižně to dokumentuje Jindra, sestra autorky. Proměna mladé dámy v čerstvou maminku působí úchvatně a nenásilně zároveň. Generační protipól vytváří babička a paní Jana N. Stoický klid vyzařující z obou fotografií nechává diváka uspat. Žádné viditelné změny v životě obou žen - a přesto u jedné z nich změna zásadní. Maminka jakoby obě generace spojovala. Stále ještě vnímáte aktivní ženu plnou života, zároveň cítíte jistou vyzrálost a stabilitu.
Vystaveným fotografiím by prospělo řazení v generačním sledu. Navíc by daleko patrněji vyplul na povrch další motiv, který možná nebyl prvotním záměrem autorky. Jak jsem se již zmínil, zdánlivě žádné viditelné změny by tímto sledem docílily virtuálního generačního posunu. Z Jindry se stala matka, z matky babička, z babičky prababička. Znovu a znovu se můžete na vystavené fotografie dívat, být v přímém přenosu života sedmi žen. Budete nacházet další souvislosti, budete bádat nad řemeslným provedením předkládaného díla, budete uvažovat zda by projekt nabídnutý samostatnými fotografiemi, nezpracovanými v panoramatickou skládačku, mohl docílit tak zásadní vypovídající schopnosti, nebo by jen zůstal v rovině jakéhosi deníku. Sylva svým projektem nabídla divákovi bezpečné „šmírování“ napříč generacemi ženské populace. Ukázala sedm příběhů zdánlivě samostatných a přesto prolínajících se.
V jedné písni Pavel Dobeš zpívá „převrhněte stůl, opusťte dům, fíkusy rozdejte sousedům, vanu nechte vanou ať si přeteče...“. Zkrátka najděte si ve svém programu půlhodinku času a běžte nahlédnout sedmi fotografiemi do života sedmi žen.
William Best
